Vůbec jsem se nedivil, že jsem z toho přemítání naprosto nepozorovaně upadl do spánku. Široké, festovní, měkce čalouněné křeslo, spolu se zážitky dnešního rušného a nabitého dne, tomu jen napomohlo. Když jsem se probudil, byl jsem zpočátku mírně zmatený, protože jsem v první chvíli nevěděl, kde jsem. Velmi brzy jsem si však uvědomil, co a jak. Zamžoural jsem na hodinky na zápěstí a zjistil, že je skoro půl šesté. Vzápětí jsem si uvědomil pocit hladu. Však nebylo divu. Ráno jsem sice bohatě posnídal ještě u maminky, ale oběd jsem odbyl ohřívaným buřtem s hořčicí a chlebem. Radostně jsem si uvědomil, že mám restauraci přímo v baráku v přízemí a připomněl si, že hostinský poznamenal, že „ten teplej kuchař chodí na šestou“. Také Míla se zmiňovala, že v Bodláku se docela dobře vaří. Nutriční problém byl tedy vyřešen. Stačí sjet výtahem do přízemí.
Následující skoro hodinu jsem utloukl smysluplnou činností. Vybalil jsem z kufru tu trochu oblečení, co jsem si dovezl a rozmístil je do skříně. Do koupelny jsem na poličku umístil své minimum toaletních potřeb, (mýdlo, zubní pasta s kartáčkem, hřeben a holicí necesér). Na háčku visel čistý ručník s potiskem loga Vzletu a já si domyslel, že podobně, jako ložní prádlo se tyto textilie mění a pravidelně perou v podnikové prádelně. Ještě bych potřeboval vyřešit praní osobního prádla, ale tak trochu jako matčin mazánek jsem spoléhal na to, že toto budu vozit domů, k vyprání a vyžehlení.
Když čas pokročil, sjel jsem výtahem do přízemí a vstoupil lítačkami do Bodláku. Místnost byla zaplněná asi tak do poloviny. Halasná konverzace byla tak hlučná, že nebylo slyšet vlastního slova. Přestože se všechny 4 větráky snažily ze všech sil, vzduch byl doslova přesycen cigaretovým kouřem. Bývalá Společenská místnost měla všechny příznaky venkovské hospody IV. Třídy. Prošel jsem kolem výčepního pultu a hostinský na mě kývl, jako na starého známého.
„Koukám, že už jsi zakotvil. Tak vítej na palubě, mladej. Co si dáš?“
„Jídelní lístek, jestli tady něco takového máte,“ řekl jsem, abych ho nasral. „A jedno pivo, zatím. Jaký tady točíte?“
„Točíme postřižínskou desítku. Pokud bys chtěl plzeň, tak jedině lahváč. Jídelní lístky náhodou mám, dokonce čtyři a jeden ti na chvíli klidně půjčím. Tumáš, vyber si!“
Podal mi průsvitné desky, ve kterých byl zažloutlý, letitý papír, který měl v záhlaví předtištěný velký nápis JÍDELNÍ LÍSTEK. Pod tím bylo strojem napsáno asi deset běžných hospodských jídel. Přelétl jsem ten seznam pohledem.
Domácí dršťková – 1.80, Řízek s bramborem – 6,50, Vepřo knedlo zélo – 8,30, Uzená krkovička s hráchem – 8,90, Svíčková na smetaně – 9,50 atd. Vzhledem k tomu, že obědy v závodce jsou za 3,60 a za ubytování na svobodárně budu platit 100 kč měsíčně, vypadalo to, že bych se svým platem 980 Kčs brutto mohl vyjít.
Hostinský mi přisunul čerstvě natočený pullitr s bohatou pěnou.
„Tak co sis vybral?“
„Dal bych si ten řízek.“
„Tak to máš smůlu. Řízky dneska nejsou. Řezník nedodal maso.“
„A proč to tedy nemáte škrtnutý?“
„Si myslíš, že s s tím budu každý den psát? Tohle je celoroční lístek a když něco není, tak to prostě řeknu při objednávce. Vyber si něco jiného!“
Objednal jsem si tedy svíčkovou, která naštěstí byla, popadl natočený půllitr a zamířil k neobsazenému stolku u okna.
Usadil jsem se a rozhlédl po sále. V družném hovoru zde seděla různorodá společnost. U dvou stolků v druhém rohu se hrály karty a uprostřed místnosti byla naprosto nevhodně umístěna hrací skříň, která po vhození mince přehrála písničku, navolenou tlačítkem. Vypil jsem tak sotva polovičku piva, když mi hostinský přinesl objednanou svíčkovou. Byla to neošizená porce s 6 knedlíky a pořádným flákem masa. Na první pohled to vypadalo dobře a hlad způsobil, že i vůně mi připadala svůdně. Pustil jsem se nedočkavě do jídla a spokojeně konstatoval, že Míla měla pravdu, když řekla, že v Bodláku se docela slušně vaří.
Sál se pomalu plnil a tak jsem se dočkal, že si k mému stolu přisedl pár mladých lidí. Z jejich rozhovoru, který jsem mimoděk musel poslouchat, jsem zjistil, že jsou to manželé, bydlící jako já v ubytovně. Přišli se navečeřet a při tom se domlouvali, že zítra, hned po výplatě, sednou na kejvačku, dojedou do Prahy a přivezou si objednanou sektorovou skříňku do bytu. Bylo mi dost divné jak povezou na kejvačce skříňku, ale potlačil jsem svoji zvědavost a dobře jsem udělal. Teprve později jsem se dověděl, že kejvačka není motocykl, ale autobus, který pendloval mezi Vzletem Vodochody a Vzletem Letňany a pro zaměstnance je zadarmo. Zmíněná dvojice se dlouho nezdržela. Oba do sebe hodili večeři a odspěchali sledovat vysílání tehdy jediného TV programu.
Já po večeři vysmahnul ještě dvě piva a kolem desáté hodiny jsem se zvedl a výtahem se dopravil do 7. patra. Vstoupil jsem do svého protekčního apartmá a pustil malý tranzistorák, bateriový Doris. Potichu se z něho linula směs písniček z pořadu Kolotoč a tak jeden slaďák střídal druhý. Zašel jsem do koupelny a s požitkem se vysprchoval. Pak jsem oblékl na holé tělo froté župan, který jsem si sebou původně vzít nechtěl, ale maminka mi jej vnutila. Zavřel jsem okno, protože venku se dost citelně ochladilo a po horké sprše jsem pociťoval chlad. Podzim se nenápadně hlásil.
Bylo 1. září 1959 a po mnoha letech to pro mne bylo normální datum a nikoliv začátek školního roku. Místo toho jsem nastoupil do prvního zaměstnání. Lehl jsem si na postel a sáhl po knize, kterou jsem si již odpoledne připravil. Salingerův román, Kdo chytá v žitě, mě spolehlivě uspával. Napůl v polovědomí jsem si vybavil odpolední mistrnou kuřbu správcové a s potěšením si připomněl, že mi přislíbila noční návštěvu. Zřejmě v tom uměla chodit a jistě jsem nebyl první, koho takto obšťasňovala. S tím jsem si ale nehodlal lámat hlavu. Jako odrůstající puberťák jsem mohl být rád, že možná v novém působišti nebudu mít problém občas smočit rákos.
Pochopitelně, že jsem usnul. Měl jsem za sebou den plný nezvyklých situací, který se značně lišil od mého zažitého dynamického stereotypu. Pokud si někdo stěžuje, že neusne jinde, než ve své posteli, tak já bohudík, k těmto lidem nepatřím. Pokud jsem unavený, usnu kdykoliv a kdekoliv. Poslední, co jsem vnímal, když jsem se ponořoval do polovědomí, bylo šlapání starodávného budíku, s dvěma zvonečky na vrchu. Ten jsem si vzal z domova, abych měl zaručeno, že ráno nezaspím do práce
