Starý příběh – její pohled 04

Byl teprve začátek léta, uplynulo několik týdnů od pro mne pořád tak neuvěřitelného zážitku, který jsem prožila s mým Ládíkem a nám končila dovolená v Řecku. Byli jsme tam s manželem a s ním, protože jsme ho vzali o pár dnů dříve ze školy. Vysvědčení už bylo vcelku jasné a výborné, takže o nic nešlo a já v letní sezóně dovolenou moc čerpat nemohla.

Ten zážitek mi vůbec nešel z hlavy. Měla jsem kvůli tomu ohromné výčitky svědomí, ale zároveň to bylo něco tak báječného, že jsem opravdu bytostně toužila po tom, aby se to zase někdy mohlo zopakovat.

Byla jsem tenkrát dlouhodobě v tak hrozném rozpoložení, že to, co jsem zažila, mi otevřelo úplně nový pohled na perspektivu mého života a jenom jsem bojovala sama se sebou, jestli to tak chci hned nebo jestli s tím mám nějak bojovat. Chtěla jsem to nové moc, ale věděla jsem, že se to nesmí a že je to šílené a nebezpečné.

Neustále jsem si všechno v duchu promítala a probírala ze všech stran. Nikam to nevedlo. Čím víc jsem se k tomu vracela, tím víc jsem to chtěla zažívat zase a znovu.
Nakonec jsem pochopila, že tenhle nádherný cit a všechno, co z něj může vyplývat, si nesmím prostě nechat utéct. Věděla jsem, že je to ta nejsilnější a nejčistší láska, jakou jsem schopná zažít. Láska se vším všudy. To jsou slova mého současného, ale už také letitého přítele. Letitého v tom smyslu, že už jsme spolu spoustu let, ale o tom možná někdy později.

„Se vším všudy…“.

Uvnitř jsem věděla, že jsem pevně rozhodnutá, ale takové to moje „veřejné já“, pod kterým mne všichni znali, se tomu snažilo bránit.
Ty dva tři týdny před dovolenou jsem měla v práci velký zápřah a přestože se Ládík snažil všelijak se mne dotýkat, hladit mne nebo i objímat, vždycky jsem se z toho nějak vyvlekla s poukazem na to, že to přeci nejde, že někdo může přijít a tak podobně.
Dovolila jsem mu párkrát jen přitulení u televize, ale v duchu jsem si přála, aby se zase někdy zopakovalo to, co jsme spolu nedávno prožili. Zároveň jsem si to vyčítala a přesvědčovala sebe samu, že bych to fakt neměla. Takové to moje opravdovější, dobrodružnější já ale zřetelně nabývalo vrchu a já začala doopravdy toužit po opakování. Už jsem ve volných chvílích ani nemohla na nic jiného myslet.

Tenkrát byl pozdní večer, náš poslední dovolenkový a byli jsme sami jen s Ládíkem naposledy na vyhlídce na moře.
Manžel zůstal v hotelové taverně asi někde u vínka s nějakými lidmi z toho dovolenkového turnusu.
Posadila jsem se na lavičku a duchem nepřítomná jsem se na moje milované moříčko dívala, myšlenky bůhví kde, ale hlavně jsem se těšila, že už zítra budeme doma a že si od toho „svého“ konečně odpočinu a že se uvidím zase s Honzíkem, mým přítelem z práce, se kterým jsme se milovali už řadu let.
Dovolená měl být další pokus o to, aby se to doma mezi námi spravilo, ale dopadlo to spíš naopak…
Těšila jsem se do práce a čekal mě hodně nabitý program po celé prázdniny.

Přiznám, že jsem si během dovolené snad každý den ať už na pláži nebo při plavání ve vodě vzpomněla na ten nádherný, ale tak bláznivě šílený prožitek s Láďou a pořád jsem úplně na 100% nevěděla, jak se na to mám dívat.
Dokázala jsem si vybavit každý okamžik, každý pocit, každý šepot. Bylo to něco zakázaného, nemyslitelného, ale zároveň mne to znovu a znovu přitahovalo jako magnet.
Navíc jsem mu dost nepokrytě slíbila i pokračování a to mne děsilo i vábilo zároveň.

Myslela jsem na to i na té vyhlídce. Věděla jsem, že Láďa mi to připomene při první vhodné příležitosti a že na ní jen čeká. Doteď se mi dařilo takové příležitosti oddalovat, ale věděla jsem, že to nepůjde donekonečna.
Nebyla jsem si vůbec jistá, jak zareaguju.
Zdravý rozum mi velel nic takového už nepřipustit, ale věděla jsem někde uvnitř, že až přijde ta příležitost, na kterou Ládík určitě čekal, že bych docela určitě nedokázala říct jasné a rozhodné ne.
A vlastně jsem se někde hluboko uvnitř těšila na okamžik, kdy ta chvíle přijde.
Bylo to přeci něco tak šíleného, ale nádherného zároveň, že mé druhé, takové to vnitřní a opravdové já se snažilo přesvědčit to vnější já, teď už ale dost zastaralé já, které všichni znali, že se přeci nestalo nic špatného. Že to prostě ani nemohlo být nic špatného, když se oba máme tak moc rádi. Jediné, co jsem dokázala, bylo, že jsem si řekla, že sama nikdy nic nezačnu a že počkám, jak se zachová Láďa.

Byl to jen alibismus, protože jsem věděla, že určitě něco zkusí, ale sama jsem si začít netroufla, jakkoliv mne to čím dál víc přitahovalo a nejraději bych sama zahájila „druhou lekci milování“ hned, jakmile to bude jen trochu možné.
Ale ještě pořád to staré konvenční já mi říkalo: „Jsi úplně blbá! Copak ses zbláznila? Vždyť Ládíkovi můžeš zničit život! Víš, jak by ho takovej vztah mohl nadobro poznamenat? Přestaň vymýšlet kraviny! A když to praskne, ještě skončíš v base a on možná taky.“

Věděla jsem, že tohle mé staré já má argumenty těžkého kalibru, ale nedala jsem se a vytáhla jsem zase, jako obvykle, jiný těžký kalibr, byť možná iracionální, ale pro mne dokonale racionální: „Vzpamatuj se, holka! Máš ho ráda? Má tě rád? Milujete se? Milujete se hodně?“

„Jasně že jo! Úplně bláznivě!“

„No tak vidíš! Jsi dost stará na to, aby sis všechno ohlídala, Myšák bude držet basu s tebou a když si dáš bacha, tak nikdo nikdy nic nebude vědět. Takovou nádhernou lásku už v životě nezažiješ, nikdy tě už nikdo takhle milovat nebude a ty nejspíš nikoho takhle šíleně moc taky ne. Tak buď opatrná a nepokaž vám to. Vždyť je ti jasný, že tě taky chce stejně tolik, jako ty jeho, ale ty to umíš zvládnout tak, aby nikdo neměl ani tušení. A jeho si ohlídaš. Tak se na všechny a na všechno vykašli, ale dávej si fakt bacha!“

Na té vyhlídce jsem si prožila nějaký takový vnitřní dialog už po x-té. Přivřela jsem oči a představovala si, jaké by to asi bylo.

Z toho zasnění a z těch úvah mě najednou probudil a do reality vrátil Ládík.
Objal mne zezadu, položil ruce na moje prsa a začal je lehce hladit. Jedna jeho ruka vklouzla mezi knoflíčky mých šatů dovnitř.
Svou tváří mi z mé tváře odhrnul moje polodlouhé vlnité vlasy, se kterými si pohrával podvečerní mořský vítr a začal mi dávat ty nejněžnější polibky zezadu na šíji a zašeptal mi do ucha: „Tolik jsi nádherná, Myšičko moje! Tolik tě miluju a vím, jak tě táta trápí a jak ho nesnášíš! Zase jsem v noci slyšel všechno, co jste dělali. Už mu nikdy nedovol, aby se s Tebou miloval.“

Potom se jeho hlas zesílil a bylo cítit, jak začíná být rozčílený: „Vždyť on si akorát potřebuje zašukat a je mu jedno s kým. Je příšernej a já ho nenávidím. Hrozně bych Ti chtěl nějak pomoct, lásko moje a taky bych Tě zase tolik moc chtěl!
Vím, že si pamatuješ, jaký to nedávno bylo pro nás oba krásný, když jsme spolu byli poprvé! Sama jsi to přeci přiznala!
Prosím, pojďme si to zopakovat, hned jak fotr někam vypadne! Moc tě prosím, Myšinko moje! Vím, že bys to taky chtěla!“
Jeho ruce při tom nepřestávaly jemně mnout přes jemnou podprsenku bez výztuže moje ňadra a já zůstala najednou z toho pocitu, který se mne zmocnil, jako opařená.
Nejen z toho, co jsem slyšela, ale i z toho, že jsem jasně vnímala, jak mnou proběhla nezvladatelná vlna vzrušení, po které jsem věděla, že to konečně přišlo.

Zůstala jsem po jeho tak upřímně vyslovené prosbě úplně zamrzlá v čase, ale po chvilce jsem se vzpamatovala a snažila se jeho ruce dát pryč.
Bylo to šílené, věděla jsem, že je to jen otázka času a stejně mne to zaskočilo. V tu chvíli se mi potvrdilo to, že jsem na ten okamžik sama nedočkavě čekala.

Ládík zašeptal: „Počkej, neboj se! Rozhlížel jsem se dobře a nikdo tady není, jsme tady sami, je to tak nádherný, takhle tě hladit i přes ty letní šatičky a podprsenku. Nikdo nás nemůže vidět a vím, že se Ti to taky líbí a neříkej, že ne! Nejradši bych si tě vzal hned tady, kdyby to šlo!“ a pokoušel se mi rozepnout knoflíčky mých letních plážových šatů.

Když jsem hned nezareagovala, jeden knoflík se mu podařilo rozepnout a snažil se zajet rukou do mé vykrojené podprsenky. Na veřejnosti!
Bylo to tak neuvěřitelně vzrušující a cítila jsem, jak to vzrušilo i jeho. Chvilku jsem to bláznivé vzrušení nechala, aby mnou ve vlnách prostupovalo a jasně jsem cítila, jak se jeho prst konečně dotkl hrotu mého ňadra. Tolik jsem si ten pocit už dávno přála vychutnávat!
Ještě jsem ho chvilku nechala, protože mne jeho odvaha úplně zmrazila.

Po pár dlouhých vteřinách jsem se vzpamatovala a pevně jsem chytila jeho ruce: „Myšáku, ty ses dočista zbláznil! Dej ty ruce dolů! Nehodí se to, jsem přeci tvoje máma a co kdyby někdo přišel! A i když to tenkrát bylo tak krásný, opakovat to přeci nesmíme, ať jsme si řekli cokoliv. Vždyť to byl incest! A o tátovi takhle nemluv. Není to tvůj fotr, ale táta“.
Malinko jsem se lekla, že jsem ho tím urazila, ale při pohledu na něj jsem pochopila, že se jen tak odradit nedá.
Přestože jsem to věděla, stejně mě šokovalo, že mému synovi, kterému bylo osmnáct, se v hlavě zjevně pořád honí takové bláznivé představy o milování se mnou a že si to jen tak nenechá vymluvit. Bylo to úplně ujeté, ale uvědomovala jsem si, že za to můžu do značné míry sama, protože jednou jsem takhle už „ujela“ a po lahvince vína a v hrozném rozpoložení jsem to nechala dojít příliš daleko a dokonce mu pokračování tak trochu slíbila.
Na druhou stranu jsem uvnitř cítila určité uklidnění a uspokojení z toho, že jsem úplně zřetelně viděla, že ať budu říkat, co budu říkat, Láďu ničím neodradím.
Mohla jsem tedy zachovat dekorum a získat dost času na rozmyšlenou, co s tím dál provedu.

A abych byla upřímná sama k sobě, tak spíš jak to provedu, aby to nevypadalo, že to chci já…
Zvedla jsem se z lavičky a zavelela: „Jdeme!“
Upravila jsem si své plážové šaty a vyrazila k hotelu.

Ládík byl jako schlíplý pes a mně se v hlavě vyrojily výčitky, že jsem to třeba teď svým prudkým odmítnutím trochu přehnala a všechno mezi námi pokazila. Zamrazilo mne z pomyšlení, že se třeba nic tak nádherného už nikdy nezopakuje.
Pro jistotu jsem ho ještě cestou pohladila po tváři a potichu mu řekla: „Myšáku, měj přeci rozum! Tohle nesmíme a na veřejnosti už vůbec. Víš co by to bylo, kdyby nás tady teď někdo takhle zahlídnul? Radši ani nemyslet…“
Zkrátka nechtěla jsem zabouchnout dveře a naznačila mu tak, že na veřejnosti tedy rozhodně ne a věřila jsem, že si z toho vyvodí správný závěr, tedy, že při nějaké vhodné shodě okolností by to třeba zase šlo…

Ještě druhý den v letadle jsem si to promítala.
„Jo, jednou jsme sice ulítli, bylo to v tu chvíli určitě moc hezký, ale opakovat bych to neměla,” uvažovala jsem si sama pro sebe.
“Bože, kdyby jen hezký! Neuvěřitelně nádherný to bylo! Ale opakovat to? To přeci nesmíme! A to, že můj syn, kterýho tak bláznivě miluju a všechno mu dovolím a vím, že to s tím přeháním, že je zřejmě tak trochu úchyl a fixovanej na mě, to snad čas srovná,“ uklidňovalo mne to moje zastaralé, veřejné já, které všichni znali.

Jenže současně s tím jsem si vybavovala ten neskutečně intenzivní, nezapomenutelný a nádherný zážitek, kdy jsme s Láďou jednou zašli daleko za hranice běžných konvencí a všeobecně přijaté morálky a jaké to bylo nádherné. A úplně stejně jsem znovu naprosto zřetelně cítila jak jeho prst přejížděl pod podprsenkou po bradavce mého ňadra.
Bože, to bylo k zbláznění vzrušující!
Ale nejspíš hlavně právě protože to bylo tak daleko mimo všeobecně zažité představy o tom, co se smí a co ne a podvědomě jsem věděla, že se to samo časem nesrovná. Vím o sobě, že mne přitahují neobvyklosti, měkce řečeno.
Některé jsem už kdysi dávno zkusila, ale raději je nebudu rozvádět. Také jsem se zatím na sto procent úspěšně snažila tohle před celým světem skrývat.
Pár takových bláznivin bylo z dávnějších časů mého úplného mládí. To ale přeci nemusí nikdo vědět.

Navíc jsem si vybavila, že jsem mu slíbila „další lekci milování“.
“Ale to jsi byla trochu opilá,” říkala jsem si.
Ale ten můj teď už opravdový vnitřní hlas mi už zase šeptal: „A proč bys to zase nemohla zkusit? Vždyť to bylo tak krásný, nikdo o tom neví a oba se tak bláznivě milujete! A Ládík tebe fakt taky jako ženskou, vždyť to víš a nedělej, že ne! Vždyť on v tobě možná už ani mámu nevidí! A jak dobře ti dělá, že se ještě líbíš mladým klukům!”

Po chvilce jsem uvažovala dál: “A ten tvůj doma na tebe kašle, nejvejš tak chce, abys mu podržela, když má náladu a s Honzíkem se taky vídáte jen občas, protože to kvůli práci ani jinak nejde. Takže dohromady to taky za moc nestojí, i když ho máš ráda a je moc fajn, úžasnej.
Láďu máš přeci pořád a nic si nenamlouvej, vždyť ho taky miluješ nejen jako syna, ale i jako krásnýho, skoro dospělýho mužskýho.
Ale taky nepočítej, že tě bude časem ještě chtít, protože to už budeš stará,“ takhle jsem si sama se sebou vedla všelijaké takové debaty.
„Ale vždyť je to přeci jedno, protože jednou už se to stalo a jestli to bude dvakrát, to přeci na věci nic nezmění. A nebo když už to nikdy nebude…tím líp, aspoň nebudeš mít výčitky tak veliký.“

Zkrátka argumentovala jsem si pro i proti a úplně jsem se vyděsila, jak mne ty myšlenky na něco tak zásadně zakázaného a společensky nepřijatelného vzrušily.
Pořád se mi neodbytně vracela vzpomínka na to, jak jsem mu vysvětlovala, jak by měl se svojí slečnou postupovat, aby se jí milování líbilo.
Úplně zřetelně jsem znovu cítila tlak jeho prstů na svém koleně, kdy jsem mu radila, aby se snažil posunout ho malinko do strany, jak jsem mu v tom naoko bránila, ale pak se nechala na chvilinku přemluvit a jak jeho prsty během chvilky dosáhly toho, že jsem pod něho podsunula i druhé koleno a pak už šlo všechno samo. Tak mne to tenkrát pohltilo.
Ten neuvěřitelně a bláznivě vzrušující pocit z provádění něčeho tak zakázaného, ale zároveň tak nádherně sexy…

Ten pocit, ta vzpomínka, to spolu všechno dohromady zachycovalo absolutní dokonalost zvláštní směsi tolik protichůdných dojmů, kterou jsem tenkrát prožila.
Uvědomila jsem si, že ve mně tenkrát jednoznačně převládl dojem krásna a vůbec ne nějaké hrůzy. Možná jsem si to idealizovala, ale věděla jsem, že uvnitř si nepřeji nic jiného, než aby se to zase někdy zopakovalo. Co nejdřív. Při takových vzpomínkách mnou probíhaly vlny vzrušení, jaké jsem před tím nepoznala…

Ty představy způsobovaly, že se mi to uvnitř všechno svíralo touhou to znovu prožívat.
Podobné úvahy, i když ne vždy tak zřetelné, jsem u sebe zaregistrovala od toho úletu už vícekrát. Vynořovaly se zpočátku čas od času, ale pak čím dál tím častěji a neodbytněji.

Tohle zdaleka nebylo poprvé, ale v tom letadle to bylo nejintenzivnější a už kolikrát jsem se přistihla, jak si představuju, že můj Ládínek zase vklouzne ke mně pod peřinu, až budu někdy sama doma, jak se spolu k sobě přitulíme, pomazlíme se a bude nám krásně a že se spolu budeme zase tak nádherně a něžně milovat.

Tenkrát jsem půl cesty v letadle seděla se zavřenýma očima a v duchu si celý tehdejší „úlet“ přehrávala.
Vybavovala jsem si, jaké to bylo vzrušující a úplně jsem cítila ty jeho nádherně nesmělé doteky a jeho obrovské vzrušení, které se potom přeneslo i na mne a bylo naprosto nezvladatelné. Vždyť to pro něj bylo jeho první milování!
Jasně jsem vnímala, jak jsem z toho sama vzrušená ještě teď při těch vzpomínkách, až jsem se bála, že to na mně bude vidět.
Vybavovala jsem si všechny ty úžasné pocity, které lze při nádherném, vášnivém milování zakusit a jasně jsem si uvědomovala, že všechny je tak dokonale a nádherně způsobuje můj milovaný Ládík.

Akorát, že v těch představách už to byl dospělý, veliký, krásný chlap. Ale co bylo nejdůležitější, v těch představách už nebylo nic, co by alespoň nějak naznačovalo, že je něco špatně, že je to můj syn. Všechny ty představy byly o tom, že se prostě milujeme, ale ne jenom ve smyslu sexu.
Bylo to o tom, že k sobě patříme a že je nám spolu nádherně.
Teprve ve druhém plánu se objevovalo, že se k sobě tulíme, mazlíme se spolu a pak se spolu vášnivě milujeme, protože to oba tak bláznivě chceme.
Asi to tak bylo pro moje pořád ještě trochu rozpolcené nitro potřeba. Musela jsem přehlušit ty výkřiky mého starého já a uvědomovala jsem si, že už je slyším opravdu jen z veliké dálky.

Když jsem do takových úvah a někdy i nádherných erotických představ upadla, čím dál tím častěji jsem sama sebe přesvědčovala, že to přeci zase až takový úlet nemohl být. Tedy úlet svým způsobem rozhodně ano, ale něco tak nádherného přeci nemůže být zároveň něco špatného.
A věk? To je konvence. Klišé. Říká se to přeci. Věkový rozdíl? Pro jistotu jsem si zase připomněla bibli a počátky lidstva podle ní. Kdo s kým a v jakém věku měl děti…
“Ten rozdíl je problém, ale ten teď přece nebudu řešit,” pomyslela jsem si.
Daleko větší je problém, čím jsme si navzájem.
Ten jsem pro teď hodila za hlavu. Až si najde někoho jiného, tak si ho najde. Že se to stane, to je jasné. Ale to je přeci život. S tím jsem počítala. Zkrátka jsem v tom pěkně lítala.

Teprve po mnoha letech jsem svému nynějšímu příteli něco malinko naznačila, ale nikdy ne úplně a jednoznačně a když se zeptal přímo, stejně jsem mu to zapřela a on věděl, že mu lžu.
Nedokázala jsem se o tom strašně dlouho bavit ani s ním, i když si potom stejně všechno domyslel a podporoval mě.
Nakonec mne dotlačil k tomu, že jsem mu náš vztah přiznala, ale ještě další rok trvalo, než jsem se s ním o tom dokázala aspoň trochu bavit a mezi tím jsem zase všechno popřela.

Měla jsem z toho prostě hrůzu. Styděla jsem se i před tím, koho jsem pak také tolik moc milovala. A to jsem vůbec netušila, k čemu všemu to povede…
Vím, že ho náš vztah vzrušoval a přitahoval, ale také vím, že byl asi jediný, kdo pochopil, že to byla ta nejčistější láska a pouto, které mezi mnou a Ládíkem tehdy vznikalo a které potom tak dlouho trvalo, bylo úžasné, nádherné a nebylo v něm nic špatného… Nikdy.
Aspoň já jsem to tak postupně časem začala vnímat. Cizí lidé by se na to dívali jinak.
Možná o tom jednou napíšu pokračování „po dvaceti letech“.

Ale tenkrát skoro celou cestu letadlem z té dovolené jsem nemohla myslet na nic jiného, než na to, že bych to zase mohla s mým tolik milovaným Láďou doopravdy zkusit, když nám bylo spolu tak nádherně a když celý můj svět kolem mne za nic nestojí.
Vybavovala jsem si znovu a znovu, jak se předchozí večer jeho tlapky ponořily až do mé podprsenky a proběhl mnou mráz od špiček nohou až po kořínky vlasů.

Docela vážně jsem od toho okamžiku začala vymýšlet, jak to navléct, aby se to zopakovalo. Dříve jsem se v duchu plísnila za to, že jsem úplný cvok a co si vlastně myslím, že bych tím dosáhla, ale teď jsem najednou ucítila, že to je pryč.
Představovala jsem si různé scénáře, jak to všechno zažívat znovu. Předchozí schíza během toho jediného letu zmizela. Mé staré já se ocitlo v propasti zapomnění.

Mezi tím jsem zapadla do kolotoče služeb a turnusů. V práci jsem měla obrovskou honičku jako každé prázdniny a v tom náporu jsem neměla tolik času na takové věci myslet, ale po nocích a sama, hmmm…
Zkrátka po dovolené se to vracelo už skoro denně a já čím dál tím hůř spala. Doma to bylo hrozné. S tím mým jsme na sebe od dovolené ani nemluvili.

Já chlapům vždycky navařila, vyprala a nažehlila a odjela služebně pryč. Měla jsem spoustu nočních směn i několikadenních turnusů.
Povedlo se mi občas setkat se s mým přítelem Honzíkem, bylo to krásné, ale od toho okamžiku s Ládíkem tomu „něco chybělo“.
Někde hluboko uvnitř jsem věděla, že kdyby nebylo lidí kolem nás, svého přítele bych ke štěstí už ani tolik nepotřebovala, tolik jsem se na Láďu upnula, ale všichni věděli, že přítele mám a bylo to tak lepší, nikoho aspoň nenapadlo, že se z pohledu ostatních lidí něco tak strašného možná začíná odehrávat.

Nedočkavě jsem čekala na příležitost, kdy konečně budeme s Láďou doma sami přes noc a samozřejmě, také to muselo být bezpečné, protože antikoncepci jsem nebrala.
Snažila jsem se svému milovanému Myšákovi nahradit svou častou nepřítomnost, jak to jen šlo.
Když jsme byli chvilku sami, občas jsme se k sobě jen tak přitulili u televize, ale nechtěla jsem nic riskovat.
Párkrát jsme spolu někam vyrazili do města, vždyť měl prázdniny. Povídali jsme si o všem možném včetně jeho trochu naivních lásek, které ale zase až tak moc láskami nebyly, prostě jen se mu ty slečny něčím líbily, ale zamilovaný nebyl.

Každou chvíli jsem musela služebně zase na pár dní pryč. Doma se občas nějaký ten výstup stejně odehrál.
Párkrát jsem taky Ládíka musela usměrnit, když se kolem mě otíral, zkoušel se mě dotknout nebo mě pohladit.
Když jsme sami nebyli, rozzlobeně jsem ho tiše pleskla a dala jasně najevo svojí krajní nelibost, protože takový risk jsem nechtěla připustit.

Zatím jsem tomu neskutečně vzrušujícímu jemnému, ale přesto čím dál tím důraznějšímu nátlaku z jeho strany a neodbytnému nutkání mého podvědomí ty moje bláznivé, erotické představy znovu uskutečnit, úspěšně odolávala. Nechtěla jsem udělat nějakou hloupou chybu, ale věděla jsem, že je to jen otázka vhodné souhry okolností, které sníží riziko na minimum.
Samotnou mne ta jeho snaha náramně vzrušovala a nejraději bych nechala jeho doteky zajít dál a jeho představy nebo sny splnit hned.