Nápad

„Já bych šukal, ty vole, až bych brečel…“
„Ještě mi vo tom chvíli povídej…“
„Co s tím provedem?“
„Co asi? Rozchodit, nebo vyhonit! Nebo snad víš vo nějaký jiný možnosti?“

To je jen jeden z nepřeberného množství stesků, které ke ztrátě panictví nevedou. Nevedl by ani ten, kdyby jeden z protagonistů neměl těsně před usnutím nápad. I on měl původně skončit v zapomnění, ale Jirka, zvaný Blondýn (měl nos a vlasy podobné Pierru Richardovi), mu to překazil tím, že vylezl z postele a na kousek papíru nadrápal slovo mající potenciál proměnit jej v muže.

„Ty vole, Vojto, já dostal včera v noci nápad!“
„A jakej?“
„Založíme si jako kástingovou agenturu, která bude hledat fotomodelky a pornoherečky.“
„Super… Už vidím ty davy holek, jak se ženou za dvěma čerstvě osmnáctiletejma, ne zrovna hezkejma klukama, aby se dostaly do porno branže. Řek bych, že by ses měl dát vyšetřit…“
„Nebuď hned pesimistickej. Já vím, jak na to!“
„Jo…?“
„Dík za podporu… Chceš zasunout nebo ne?“
„Chci!“
„Tak vidíš… Šuku se musej přinášet oběti, tak na chvíli sklapni!“
„Rozkaz, veliteli. Měním se v rybu.“
„Řeknu tátovi, aby to zastřešil.“

Vojta, kterému všichni kromě Jirky přezdívali Čongr, protože měl tvář plnou uhrů, se na něho podíval a významně si zaťukal na čelo.
„Nech si ty gesta vod cesty a nepřerušuj mě, protože jsem ještě neskončil.“
Vojta naznačil, ať pokračuje.
„Hele, ty mýho fotra neznáš, ale věř mi, že když může, tak mámě zahne, a kdyby měl možnost zasunout do mladýho masíčka, tak jsem přesvědčenej vo tom, že na to kejvne. Navíc má živnost na zprostředkování a my budeme jako zastupovat velký evropský agentury, no a na to tahle živnost stačí. Uděláme nějaký jednoduchý webovky, profil na fejsu a uvidíme, co se chytne…“
„V první řadě se musí chytnout tvůj fotr. A za druhý, nějak se mi v tom ztrácí ten náš šuk…“
„Ty vole, tys nikdy neviděl, jak probíhá takovej kásting? My budem přece ti, co na zkoušku vopíchaj adeptky pro porno filmy. A taky budem fotit budoucí fotomodelky. A co ty víš, kam až to dojde…?“
„Vzhledem k tomu, že se moje mrdací zkušenost rovná nule, tak si jaksi sebe nedovedu představit coby testovacího klátiče…“
„Nepodléhej depresím! Jestli na to táta kejvne, tak ňáký rady do začátku dostanem… A třeba zná nějakou kámošku, která má jako hobby zaučování mladíků… Zatím můžeš na webu nastudovat, jak takovej kásting vypadá!“

Tři dny se akce nazvaná Agentura nepohnula z místa, neboť Jirka nedokázal svého otce odchytit o samotě. Čtvrtý den navečer se připloužil za Vojtou.
„Co je?“
„Nastínil jsem tátovi ten nápad s agenturou…“
„No a?“
„Překvapil. Vypálil mi takovou facku, jakou jsem vod něj ještě nedostal. Pak prudil s kázáním, kerý zakončil tím, že to řekne mámě, a to by byl nebetyčnej vopruz. Hodinu poslouchat ty její morální kecy… Proto jsem vyrukoval s jeho bokovkama. Dostal jsem další facku, ale pak mu došlo, že mě tímhle neumlčí a výsledkem byla domluva, že před mámou budeme mlčet voba.“
„Takže jsme se nepohnuli ani o píď. Pořád platí, že honím, honíš, honíme…“
Po chvilce, bez špetky, ironie dodal: „Ale nápad to byl hezkej. Vopravdu.“

Týden po tomto rozhovoru se v pozdním odpoledni Vojta loudal z lukostřeleckého tréninku směrem k domovu.
Když byl asi patnáct metrů od domovních dveří, všiml si, že do jejich činžovního domu na Žižkově vchází velmi atraktivní děvče s černými vlasy staženými do culíku, který jí sahal až do půli zad. Zaregistroval štíhlou figuru s hezkým pozadím. Víc nestihl. Rozeběhl se, aby zjistil, ke komu jde, protože v baráku nebydlela. Něco takového by rozhodně jeho pozornosti neušlo!
Slyšel, jak šlape po schodech. Bral je opatrně po dvou a snažil se neprozradit. Došla do druhého patra a zamířila na pavlač.
Připadal si jako tajný agent, když ji zpoza rohu šmíroval.
Zastavila se u dveří staré Vocáskové. Tím pádem ji na malou chvíli viděl i z profilu. Vyhodnotil jej jako výtečný. Otevřely se dveře a neznámá kráska v nich zmizela. Co teď, přemítal Vojta. Jak to udělat, abych o ní něco zjistil… Vyšel ze svého úkrytu a opřel se na kraji pavlače rukama o zábradlí.
Ze zamyšlení jej vytrhly otvírané dveře a hlas: „Děkuju, paní Vocásková.“
Vojta se zmohl jen na zírání. Když to neznámé mladé děvče okolo něho procházelo, tak se na něj s neskrývanou dávkou pobavení usmálo.

„Ty vole, to byla kost…“ lakonicky zhodnotil Vojta včerejší zážitek na pavlači.
„Tak o ní zjisti něco víc.“
„A jak asi…?“
„Třeba vod tý ženský, za kterou šla…“
„To mám jako u ní zazvonit a říct, paní Vocásková, nebyla byste tak hodná, a neprozradila mi, co to bylo včera u vás za holku? A nemáte na ni náhodou telefon?“
„Proč ne?“
„Když si myslíš, že je to tak jednoduchý, tak se zeptej sám! Klidně vemu jed na to, že si vo nás nevopře ani kolo. Takže to je zbytečná práce… Navíc mi přišlo, že je starší…“
„No a? Kdo nic nezkusí, nesmočí! Ze školy půjdu s tebou a zazvoním u ní. Přinejhorším nás pošle do prdele…“

Jirka navenek vypadal sebevědomě, když mačkal tlačítko zvonku paní Vocáskové, ale uvnitř měl po něm vyhlášené pátrání.
Dveře se otevřely. Jirka spatřil ženu padesát plus s dlouhými tmavými vlasy, ve vypasovaných modrých džínsech a žlutém přiléhavém svetříku zdůrazňující přírodní pětky. Měla nějaké to kilo navíc, ale i tak musel uznat, že je na svůj věk kus.
„Co si přejete, mladý muži?“ zeptala se.
Bavilo ji, jak zírá na její prsa.
„Odpověď na otázku,“ odvětil, když zvedl svůj zrak.
„Koukám, že ti nechybí kuráž,“ přešla na tykání, „to se mi líbí, ale když nevím, s kým mám tu čest, tak z té odpovědi nic nebude.“
Jirka chvíli váhal, zda má jít s pravdou ven, nebo zalhat, ale nakonec zvítězila varianta A.
„Jsem kamarád Vojty Knoflíčka ze třetího patra.“
„A copak bys chtěl vědět?“
„Snažím se vypátrat, co to bylo za kočku, která u vás byla předevčírem kolem páté na pár minut.“
„A proč?“
„Vojtovi se moc líbila a já bych rád věděl, jak vypadá, protože včera o ni básnil celý den.“

Paní Vocásková se nejprve zasmála a pak pro ni na první pohled sympatického mladíka pozvala dál. V obýváku sáhla do knihovny, vyndala album a otevřené je položila na stůl.
Jirka se díval na mladou ženu vyfocenou v atelieru v červených bikinách. Připadala mu povědomá, i když ji viděl prvně v životě. Byla krásná. Došlo mu, že je mimo jeho příjmovou kategorii. Povzdech, který z něho mimovolně vyšel, paní Vocáskovou pobavil. Usmála se. Pozorně si mladíka prohlížela. Viděla čerstvě vylíhnutého motýla, který obhlíží svět. Jeho rysy už téměř ztratily klukovský vzhled, ale muž to ještě nebyl. Postavou ani Rambo, ani tyčka. A ten nos s těmi hnědými kudrnatými vlasy byl pro ni puncem zajímavosti.
Cink, ozvalo se v Jirkově hlavě. No jasně. Už věděl, koho mu připomíná – herečku Jennifer Lawrence z Hladových her.
„Tak vám mockrát děkuju, že jste mi ji ukázala. Už se Vojtovi nedivím, že o ní pořád mluvil. Mě se o ní bude na tuty zdát…“

Paní Vocáskové se tenhle zajíček líbil. Jeho vrstevnice nad ním ještě ohrnují nos, ale zkušené ženy by si s ním určitě rády zašpásovaly…
„Když přijdeš pozítří v pět a budeš počítat s tím, že se tu zdržíš tak do osmi, tak tě s Ráchel seznámím. Co ty na to?“
Jirka se užasle podíval na Vojtovu sousedku a snažil se v jejím výrazu najít sebemenší náznak toho, že si z něho utahuje. Nenašel. „Že bych byl rád. Jen pochybuju, že ji budu zajímat…“
„To nech na mně… Teď mě dobře poslouchej…“ Paní Vocásková udělala pauzu, během které se na Jirku významně podívala.
Ten pochopil a vyhrkl: „Jirka.“
„…Jirko. Svému kamarádovi nebudeš o naší dohodě nic říkat! Navíc tě nesmí vidět sem přijít, ani odsud odejít! Umlč jeho zvědavost tím, že jsem ti ukázala její fotku z tabla, protože je to moje příbuzná. Nebyla v plavkách! Prozradila jsem ti, že se jmenuje Ráchel, že jí je jednadvacet a že ti žádný kontakt na ni nedám. Zvládneš to?“
„Myslím, že ano.“
„Myslíš, nebo víš? To je rozdíl. Pokud jen myslíš, tak se tu pozítří neukazuj!“
„Vím to!“ dal Jirka do odpovědi veškerou svou rozhodnost.
Paní Vocásková se mu dívala do očí a čekala, kdy uhne pohledem. Překvapil. Vydržel. Usmála se. Ten mladík se jí líbil čím dál víc. Připomínal blondýna s černou botou, měl odvahu a potěšilo ji, že nemůže odtrhnout oči od jejího hrudníku.
„Tak pozítří…“ řekla a udělala jasné gesto, že audience je u konce.

„Ty vole, měls pravdu. Ta si vopravdu vo nás nevopře ani kolo…“ řekl Vojtovi hned, jak ho uviděl na schodech. „Je jí jednadvacet a žádnej kontakt jsem z tý báby nevyrazil. Ale kozy má fakt hustý. Měl jsem co dělat, abych na ně furt nečučel…“

Jirka se snažil být nenápadnost sama. Stále se rozhlížel okolo sebe, zda ho někdo nevidí. Vešel do domovních vrat. Obhlédl dvůr a pavlače, a když zjistil, že nikde nikdo není, vyrazil do druhého patra. Zazvonil.
Jaké bylo jeho překvapení, když ve známém obýváku viděl sedět postaršího pána v obleku, před nímž ležely na stolku desky.
„Než začneme, tak mi podepíšeš, že všechno, co tady uslyšíš a uvidíš, zůstane jen mezi těmito zdmi. Pokud někomu cokoli vyslepičíš, bude to mít pro tebe právní následky. V klidu si to přečti a pak se budeme bavit dál…“
Podepsal.
Muž v obleku sbalil smlouvu, uložil ji do koženého kufříku a odešel.

„Jsme tu sami,“ mrkla na Jirku paní Vocásková, když se vrátila od domovních dveří. Velký výstřih zelených šatů ke kolenům přitahoval Jirkův pohled jako magnet. Proto na otázku: „Máš nějaké přání, které bych ti teď mohla splnit?“
Vypálil bez přemýšlení: „Chtěl bych si šáhnout na vaše kozy.“
Jeho bezprostřednost ji rozesmála.
„Ale, ale… Ty ses pěkně vybarvil… Co za to, když ti to dovolím?“
„Nevím. Co byste chtěla?“
„Vidět tě nahého!“
Ty vole, že by mě chtěla vojet, projelo jím nadšení z nečekaného dobrodružství.
„Copak? Snad se nestydíš? Já myslela, že už jsi velký kluk, který chce dělat ženám dobře. Víš, asi ti to nikdo neřek, ale v oblečení to není ono… Tak co? Chceš si na ně sáhnout?“
Paní Vocásková si rozepnula na pravé straně zip a šaty si přetáhla přes hlavu. Stála před ním v bílém spodním prádle.
Ty kráso, konstatoval pro sebe s obdivem, už je to tady!
Probuzený mladíkův rozkrok ji informoval o tom, že zabodovala.
„Vidím, že se ti líbím.“
Přišla k němu a pohladila sympatickou bouli na kalhotách.
„Tak co bude s tím svlékáním?“
Další stimulaci už nepotřeboval. Stál v rouše Adamově před velezkušenou ženou a jeho penis plnil své předsevzetí, že nabude maximální velikosti.

Jeho hostitelka to s neskrývaným zájmem sledovala. Ach, to mládí je krásné, pomyslela si a přistoupila k dalšímu bodu, který měla dnes na programu.
„Ukážeš mi, jak si svého ptáčka honíš? Když se nebudeš stydět, dovolím ti sáhnout klidně i sem…“
Při těch slovech si vpředu stáhla kalhotky a nabídla k prohlédnutí svůj vyholený klín a část pohlaví. Následovalo reflexivní uchopení rozmnožovacího orgánu pravou rukou a jeho následná stimulace. Poslušný chlapec! Z něho se stane pěkný kaneček, říkala si s radostí. Měla bych ho zastavit, nebo mi tady vystříkne, uvědomila si asi po půl minutě.
„Můžeš přestat a jít si vybrat svou odměnu!“
Při těch slovech ukázala na své tělo. Myslela si, že se bude stydět. Že mu bude muset pomoct. Jenže on překvapil. A to hodně! Stoupl si za ní a přitiskl se. Na zadku cítila tvrdého ptáka. Jednou rukou se jí dobýval do kalhotek a druhou jí hnětl prso. Byl hladový a nezkušený. Paní Vocáskovou to vzrušovalo. Začala mírně pohybovat hýžděmi, aby si toho mladého masíčka užila co nejvíc.
„To by zatím stačilo!“ přerušila osahávání. „Mám pro tebe totiž překvapení,“ dodala s velkou dávkou tajemna, když se k němu otočila. Ještě než se vydala ke dveřím ložnice, ohodnotila jeho výbavu jako velmi slušnou.
Proč je otevřela, divil se Jirka, když se v nich nikdo neobjevil.
„Už,“ houkla paní Vocásková v momentě, kdy se postavila vedle svého hosta.

Z ložnice vyšlo mladé děvče oděné do růžového županu. Černé vlasy stažené do ohonu jí dosahovaly do půli zad. To musí být Ráchel, došlo Jirkovi.
„To je Ráchel,“ ukázala paní Vocásková na dívku. „Představ se Jirkovi!“
Ta rozvázala uzel na pásku, který udržoval župan ve stavu dovolující spatřit jen běžně viditelné části těla. Nechala jej sklouznout a nabídla ke koukání tělo bez vady na kráse. Polkl. Ráchel se k němu otočila zády a po vzoru striptérek se předklonila a přitom si stáhla černá krajková tanga. Pak se otočila zpět a pomalu si sundala podprsenku, kterou měla jen pro formu, protože nic neskrývala. „Chtěl bys s Ráchel souložit?“ zašeptala paní Vocásková Jirkovi do ucha.
„Ano,“ vypadlo z něho potichu, aniž by z Ráchel spustil oči.
„Může tu být do osmi. Chtěl bys ji mít pro sebe?“
„Chtěl.“
Paní Vocásková se přitiskla Jirkovi na záda. Levou ruku mu položila na břicho a tiskla ho k sobě. Pravačkou začala pomalými pohyby honit jeho ptáka. Ústa měla těsně vedle jeho ucha, takže vyřčené otázky by nezachytila žádná špionážní štěnice.
„Je to krásná holka, viď?“
„Je.“
„Chtěl bys, aby tě kouřila?“
„Ano.“
„Chceš, aby si tě osedlala a předvedla ti, jak umí rajtovat na koni?“
„Ano.“
„Chceš její lůno naplnit svým semenem?“
„Ano.“
„A máš dvacet tisíc?“
To byla rána. Jirkův pták zřetelně povadl. „Ne,“ vydechl zklamaně.
„Nevadí. Můžeš ji mít i bez těch peněz…“
Příval nové krve znovu proměnil penis v kámen.
„Můžeš si to odpracovat.“
„A jak?“
„Budeš dělat osamělým ženám společníka.“
„To si s nima budu povídat?“
„Taky…“
„Takže s nima budu mrdat!“
„Pokud si to budou přát…“
„A budou starý?“
„Já ti připadám stará?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Věk je jenom číslo… Tyhle dámy, a to mi můžeš věřit, jsou díky svým potřebám stále mladé…“
Jirka mlčel. Ráchel si před něho klekla a zblízka sledovala masáž.
„Pokud chceš, aby si ho Ráchel vzala do pusy, musíš říct, že si to chceš odpracovat.“
Paní Vocásková naznačila klečící dívce penisem, aby otevřela pusu. Ta poslechla a přiblížila ji těsně k orgánu, který se v jistých situacích dokáže změnit v centrum přemýšlení.
„Jaká je tvoje odpověď?“
Jirka se před osudovým rozhodnutím svého života nadechl a při výdechu rozechvěl napjaté hlasivky, které vytvořily osmnáct písmen v pěti slovech.