Poněkud perverzní komedie 05

Překvapující a šokující konec.

Tom se brzy po poledni ve slastném polospánku protahoval na sedadle pomalu jedoucího železničního vagónu. Nerovnosti trati a ani to obvyklé courání vlaku, se zastávkami u každé vrby, mu dnes vůbec nevadilo. Poslední tři hodiny studijního volna, vybrané na poslední zkoušku v tomto semestru, byly báječné už tím, že z nich mohl hodinu prolenošit ve vlaku. Po ospalém dopoledni v zaměstnání to opravdu nebylo nejhorší. A jemu navíc před zavřenýma očima defilovaly ty nejsmyslnější zážitky minulé noci.

Znovu viděl při souloži pohupující se maminčiny bujné a těžké prsy, se vzrušením čnícími bradavkami. Mohutná v předklonu vyšpulená maminčina zadnice mu opět nabízela zlatě ochlupené, nedočkavostí se otevírající a medem sekretu zavlažené velké i malé stydké pysky.
Před očima se mu v orgastické křeči svíralo její přetékajícím spermatem zaplavené pohlaví i s viditelně zbytnělým a čnícím klitorisem. Těšilo i vzrušovalo jej i vyzývavé pohupování nádherně širokých a oblých maminčiných boků. Báječně vyklenuté hýždě předváděly svoji dokonalou symetrii a pružnou pohyblivost v pomalé a vláčně smyslné chůzi.
Maminčina tvář mu znovu nabízela v dlouhém sledu postupné cyklické proměny výrazu od dívčí nevinnosti k nestydatě říčné smyslnosti a zase zpět. Znovu zřetelně cítil maminčinu vůni, slyšel její vzrušením změněný hlas i její oplzlé výkřiky.
A co teprve to blaho důkladně úlevných ejakulací! Ani v nejdivočejším snu by si nepomyslel, že tělo jeho maminky mu přinese takovou žhavou a nekonečnou rozkoš!

„Prosím tě, buď tak hodný a půjč mi na chvilku skripta do vývojové biologie.“ Takto Toma vytrhl ze smyslného rozkochání jeho na protějším sedadle sedící kolega.
Tom s úsměvem velice ochotně vyhověl, jen aby se co nejdříve mohl vrátit ke svým erotickým vidinám. Ten jeho úsměv vznikl z vědomí, že tentokrát má pro úvod kapitoly „Početí“ nastudováno především prakticky. To by se i ten bodrý přednášející gynekolog zatraceně divil!

Vlak, jako už několikrát, opět po úděsném skřípění brzd s trhnutím zastavil a kolega Toma opět vytrhl z oduševněle smyslného rozjímání.
„Kamaráde, nechci ti zbytečně radit, ale dopisy s tímto označením je lepší do skript raději nezakládat.“

Tom se překvapeně zahleděl na podávanou zalepenou bílou obálku, která byla nadepsána maminčiným rukopisem: Můj milovaný Tome!
Přečetl si jen část textu, pak požádal kamaráda, aby jej omluvil z osobních důvodů a stihl vystoupit dřív, než se vlak znovu rozjel. Ačkoliv utíkal z nádraží zkratkou celou cestu, na poslední křižovatce před domem se zastavil. Nebylo už proč spěchat.
Před zahradní brankou jejich vilky stála béžová sanitka a k modrobílé volze zrovna přijížděl pohřební vůz.

I Tomův a maminčin obvodní lékař přicházel velmi pomalu.
Tom mlčky přijal podávanou ruku a stejně němě vyslechl i informaci o obnoveném a nezadržitelném bujení metastáz, která však už pro něj byla skoro hodinu stará. Jak si maminka přála, poděkoval za barbituráty a také panu doktorovi slíbil, že na jejich předepsané množství raději zapomene.
Smutně pak hleděl za odnášenou otlučenou převozní rakví, němě převzal na místě vyhotovené doklady, i cyklostylovaná poučení a potvrzení, aby je spolu s aktovkou uložil hned za domovní dveře. Pozvání na svačinu k uplakané a k dosud smutným nálezem šokované sousedce, která mamince už rok pomáhala v domácnosti, s poděkováním odmítl.

Za slunečného červnového dne se sám vydal tou dlouhou, dokonale bezútěšnou a tentokrát i rozmazanou ulicí za svým prdelatým kůzlátkem.