Vánoční hvězda 03

Nečekané setkání má i nečekaný další průběh…

 Linka městské dopravy nás vyklopila u obchodního domu Budoucnost. Když se obchoďák stavěl, byla u něj cedule PRIOR, takže se mu tak občas říkávalo. Sníh křupal pod podrážkami a sto metrů do grillbaru jsme spíš proklouzali než prošli. Usadíme se na volné místo k obrovskému akváriu, plnému sladkovodních ryb.

 „Je to tady pěkné, fakt. jezdím kolem autobusem do školy a tady jsem nikdy nebyla. Nota bene, týdenní kapesné, které mám od našich, by nestačilo ani na poloviční večeři,“ mrkla okem do jídelního lístku, hbitě doneseného obsluhou.
„Občas, opravdu jen občas, sem zajdu. Za rok by šlo mé posezení v grilu spočítat na jedné ruce. Ne že bych na to neměl, jsou mi milejší hvozdy a luka, kde kukačka kuká a jezy šumí,“ říkám úmyslně vzletně.
“Asi se jí líbíš.“
„Komu?“
„Té štice, co na tebe tak upřeně civí,“ kývl jsem bradou k akváriu. Málem převrátila stůl, jak se lekla. Půl metru od její hlavy se vznášela za sklem snad metrová štika a pod ní, pod kamenem, se schovával festovní úhoř.

„Ty mne chceš zabít, málem mne klepla pepka. Asi mám ucvrknuto i v kalhotkách,“ položila dlaň pod levou kozičku, naznačujíc záběr na srdeční komoru.
„Promiň, nemohu tušit, že neohrožená vesničanka z chalupy si cvrkne do textilu, když vidí štiku v akváriu,“ culím se jízlivě, jako špekáček právě prasklý nad táborákem.
„No počkej, vrátím ti to i s úroky.“
„Nic nevracej, vracím já!“
„A co? Nevím o ničem co bych ti provedla?!“
„Dnes ráno na záchodě to bylo co? Málem mi upadl pinďour leknutím, když jsi tam vlítla!“

Pokrčila nosík a zahihňala se. Strašně jí ta grimasa slušela, vypadala jako rozverná holčička, která vědomě provedla lumpárnu a má z ní ohromnou radost. V tom okamžiku bych ji zulíbal.
„Vybírej a nezdržuj, mám hlad,“ zavrčím jako naštvaně.
„Pstruha na roštu a opékaný brambor. A tonika s vodkou.“
„Dobrá, dám si to samé,“ schvaluji volbu.
„Máte vybráno?“ zeptal se postarší pingl a mlsně sledoval Martinu z profilu.

„Tak na tuhle štičku si budeš muset nechat zajít chuť,“ pomyslel jsem si. „Ta se bude opékat na mém rožni.“
Objednávám a během okamžiku přistály na stole dvě vodky s toniky. A zase ten mlsný pohled snaživého číšníka.
„Co na mne tak čumí? Jako rentgen.“
„No coby, čumí na krásnou ženskou, tak mu to dopřej. Tobě to neublíží a mužské oko potěší,“ povídám a nedávám samozřejmě znát, že mé chlapské ješitnosti dělá zvědavé očumování protějšku hrozně dobře. Před námi, na bělostný ubrus, přistávají dva talíře se pstruhy a dvě misky s vodou k umytí prstů po jídle.

„Zaplatím, prosím,“ kývnu na číšníka.
„Dělá to sto devadesát šest korun.“
„Dvě stě,“ pokládám na stůl dvě stokoruny. Gottwald se z nich jen tupě šklebí. Snad proto, že změnil majitele.
„Tě bůh, to je nářez,“ špitla už venku. „Pěkně se ti prodražím.“
„Láce to zrovna není, hladem neumřu. Opravím nějakého Rubína či jinou barevnou potvoru a máme na dvě večeře.“
„Ty umíš opravovat televize? Naši s ní také mají pořád problémy.“
„Nejsem opravář televizorů, ale profesí jako technik měření a regulací velmi blízko. Jde o to, chtít se učit.“

Přivítalo nás teplo domova. V kuchyňských kamnech tma, v koupelnových jakbysmet.
„Můžu zatopit já? Abys viděl, že neohrožené vesničance z chalupy taková práce není cizí,“ píchla si.
„Zatop jen v koupelně a já zatopím v ložnici nebo zmrzneme. Zapomněl jsem zavřít při odchodu ventilačku. Fuj, zima vlezlá. Tady je kosa, že by se i saňovým psům lámaly hřbety v zatáčkách.“

S rachotem zavírám okno.
„Bude se ti dobře spát…“  Schválně dávám důraz na slůvko „ti“.
„Nechceš mne doufám nechat spát samotnou? Potřebuji tvoje teploučko. A také přituleníčko by bodlo,“ zakňourala.
Mlsně se v duchu olizuji, starý kocour by mi záviděl. Rozhodně nemám v úmyslu spát sám, ten odpolední pološoust… mňam, ten mne navnadil. Plameňák, jako by to slyšel, pozvedl hlavu….

“Lehni potvoro, máš čas a nic ti neuteče“,“ nadávám mu potichoučku.
„Jdu si na balkon zapálit,“ volám na Martinu.
„Dobře, než se ohřeje voda zatím vytřu ten maglajz, který roztál z bot. Kýbl a hadr máš, pokud si vzpomínám, v koupelně.“
Spartička voní, vypouštím dým a rekapituluji dnešní den. Vyvrbil se krásně. Včera to vypadalo podstatně hůř. Zapaluji druhou. Absťák je potřeba umravnit. Pokouřeníčko báječné. Až na tu zimu…

„Umyješ mi záda?“ slyším přivřenými dveřmi. Zabouchnu a upaluji do koupelny.
„Jééé, ty studíš“.
Omývám nádheru stojící ve vaně. Plameňák si postavil svou hlavu,také stojí.
„Ty nevíš kde mám záda?“ zaštěbetala. Zjišťuji, že umývám důkladně a s požitkem – její kozičky.
„Nevlezeš za mnou, ušetříme vodu?!  Á, koukám, že se to tvému příteli líbí…,“ sjela pohledem nadité rifle. Drobná ručka rázně rozepla knoflík i zip a zajela do trenýrek. Málem jsem se udělal. V mžiku padají na zem a sedím ve vaně, pokorně, dá se říci chvatně schovávajíc jarabáka pod vodu.

„Neschovávej ho a postav se, nemusí tu stát jen on a já,“ tahá mne za ládováka. Stojím naproti ní v teplé vodě. Jako by věděla, jak a kde přesně sáhnout, mrška mazaná. V poledne panna a večer čertice. K zešílení krásný pocit.
„Ještě chvilku a bude všechno ve vaně.“
„Třeba tohle chci.“
„Neblázni, moc nechybí a…“

Klekla a pták se propadl do hlubin horkých jako letní noc. Nezkušeně žmoulala žalud. Evidentně měla ocas poprvé v puse.
„Dostaneš nadílku do pusy pokud hned nepřestaneš,“ slyším se říkat naoko přísně, v duchu ji prosím -„nepřestávej“.
Začala pohybovat hlavou, víc sát. Žalud prokluzoval ústy tam a zpět, uzdička občas zavadila o zoubky a známé mravenčení v tříslech ohlašovalo budící se Etnu. Učenlivé děvče. Na náznak, že chci opustit pohostinná ústa a hodit výsledek snažení do vany reagovala po svém. Objala pažemi mé hýždě silou, kterou bych v ní rozhodně nehledal. Nebylo kam utéci, zatnuté hýždě, slastná křeč, rychlík přijížděl a semafor ukazoval zelenou….

Statečně polykala, koutky vytékal přebytek. Kolena se stala jakýmsi poklesávajícím, měkkým patvarem, neschopným udržet tělo. Polkla poslední kapky ejakulátu a usmála se.
„Chtěla jsem to zkusit, holky ve třídě povídají o lecčems. Tohle prý mají chlapi hrozně rádi. Spolužačka Eliška má už leccos za sebou, vysvětlovala na školním výletě nám, panenským husičkám, jak na to. Měls vidět naše vyvalené oči. Ovšem vidím a cítím – nekecala.“
„Ty jsi úžasná.Nečekal bych od tebe…“
„Vyšukám jí duši z těla. Vyrvu dělohu z lůna, počkej potvoro. Ráno se nepostavíš na vlastní podvozek,“ řvalo ve mně chlípnější Já. „Trhací kalendář nebude proti tvé kundičce nic.“

„Chutnalo mi to.Prý semeno není nic moc, ale tys mi chutnal.“
Udělám krok z vany na rohožku. Ručníkem bleskově otřu tělo, do druhého balím a do náruče beru rozkošné, mrňavé nic. Z plameňáka se stával kondor, žula trapným tvarohem.
„Vyšukám ti duši z těla. Vyrvu….“ znovu mi řvalo v nitru.
Drobné tělo dopadlo na postel. Rychlost přisátí k jejímu tělu mi mohlo klíště tiše závidět. Cumlám kozenky, pravým loktem se opírám o postel, prostředníček levé ruky zjišťuje splavnost na československých tocích. Tekla jako Dunaj. Zřejmě se tou kuřbou rozhicovala sama. Budilo se ve mně zvířátko, co zvířátko, pořádné chtíčem rozdivočelé zvíře, barbar.
Kondor přistál na okraji hnízda. Pamětliv poledního šoustu, opatrně, byť se krev vařila, zasouvám do jeskyňky špičku. Z Dunaje rázem byla Niagara. Vyšla pánví vstříc a na jediný, byť velmi, velmi těsný zákluz, cítím děložní čípek. Sevřel mě svěrák, pánev pode mnou couvla a opět vyšla vstříc.

„Sakra, ty máš talent….“ blesklo mi pod čupřinou. Přikovám ji jediným přírazem k prostěradlu, stydká kost se srazila s její. Tou svou se snažím patřičně pomačkat poštěváček, sklonem ocasu dlouze napichovat pičulku a dráždit bod G. Dech se jí krátí a srdce vyskakuje z hrdla, víc nevnímám. Jen svůj chtíč a zoufalou snahu vyšukat z té osůbky třeba i duši.

„Ještě, ještě, přitlač,“ zasténala.
„Vždyť ji polámeš…..“ opět bliklo pod čupřinou. „Houby polámeš, vytrhni jí játra. Když forman stojí, tak se nakládá. Nakládej, co se vleze.“

Na ocase cítím stahy, v zádech zaryté nehty, podvědomě slyším skučení ba až nářek.
„Mám tě děvenko. Kdyby ses slyšela, asi celá máma.“

Rychlík dojíždí do cíle. Dorážím ji pořádným zápichem, rychlík brzdí ve stanici. Málem se mi rozpadla v rukou, orgasmus s ní výstavně zatřepal. A teď dorazím sebe. Pomalu pouštím vlak ze stanice, tlak páry naštěstí poklesl, přidávám na tempu. Strojvůdce, zabořený v kundičce, hlásí zelenou z obou stran. Stahy poševní stěny, známé trnutí ve slabinách, podbřišek brní, pytel se přitahuje k tělu….Krucinál, vydrž kondore, ať se udělá podruhé, budeš za hvězdu.
Vydržel.
Známé kvílení a nářek proťalo podruhé naše supění po kolejích. Zachránil jsem kondora z hloubi horkého lávového pole na poslední chvíli – výstřik, druhý, třetí… Dodělávala mne vrtěním bříška.