vánoční hvězda

Vánoční hvězda 01

Toto je 1 díl z 7 v seriálu Vánoční hvězda

  „Sakra, ať to vezme čert,“ zaklel jsem. Vlak do Havířova mi ujel o dvě minuty. Tak a teď budu dřepět v omšelé nádražní čekárně v Ostravě-Porubě dvě hodiny a čekat na další spoj směr Český Těšín. Ještě jedno zaklení a mé naštvané já zalezlo do čekárny. Pozdní listopad roku 1983 se hlásil lezavou zimou, lampy, kývající se nad liduprázdným nástupištěm vydávaly pošmourné světlo a tiše povrzávaly ve větru.

 „Krucifix, to se musí stát zrovna mně a v pátek.“
Když jsem vybíhal dost opožděně po náročné odpolední z brány vítkovického závodu na tramvaj směr nádraží Ostrava-Poruba, zdálo se mi, že to zmáknu. Další vlak jede až půl hodiny po půlnoci, což pro mne znamená hodinu a půl v trapu.
Z liduprázdné čekárny, vlastně úplně prázdná nebyla, v rohu u radiátoru seděla drobná dívčina a choulila se do kabátu, na mne dýchla zima. Na stropě slabě mžourala jediná svítící žárovka, která pamatovala snad ještě France Josefa. Letmý dotyk na těleso radiátoru mne ujistil o zbytečné snaze se zahřát.

„Ti ajzboňáci by zasloužili po čuni,“ zavrčel jsem polohlasně. Dívka zvedla oči a lehce se pousmála.
„Asi šetří,“ zaševelila. Provedení obratu,vojensky řečeno čelem vzad mi zabralo dvě vteřiny a fofrem jsem upaloval do kanceláře výpravčího, nažhavený rozhodně víc, než předmětný radiátor. Korpulentní výpravčí chvilku koktala slova omluvy, prý to uklizečka zapomněla zapnout a hned zařídí vše potřebné.

„No hlavně že vy zde máte jako v lázni,“ procedil jsem mezi zuby. Po mém návratu do čekárny se z radiátorů začalo ozývat lupání, neklamná známka,že začaly topit. Uvelebil jsem se na lavici proti dívce,opřel se o zdroj tepla a začal si ji skrytě prohlížet. Moc jsem toho neviděl, schoulená drobná postava v ošuntělém hubertusu, z obličeje napůl skrytého kapucí svítila dvě veliká kukadla, kozačky na nohou, zkrátka nic k potěšení oka, spíše univerzální, šedivá myš. Příjemné teplo hladící po zádech mne ukolébalo do sladké netečností a pomalu i do polospánku. Z přemýšlení, co s víkendem, který nastává, mne vytrhlo pípnutí:

„Jste moc hodný. Asi bych se pěkně nachladila. Už hodinu tady sedím,protože vlak do Opavy dnes vůbec nejede, další jede až o půl páté ráno. Špatně jsem se dívala do jízdního řádu. Než jsem se rozmyslela, jestli pojedu zpátky k babičce a koupila lístek, ujel mi i vlak na Těšín .“
„A odkud jste slečno?“
„Z Opavy,“ odtušila, „u babičky bydlím, abych nemusela dojíždět. Studuji v Havířově čtvrtým rokem ekonomku.“

Málem bych si nalískal, vždyť mi říkala,že chtěla do Opavy. Musím vypadat jako idiot, ale z úst mi vyšla úplně jiná slova.
„Hmm, tak to máme půlhodinku společného cestování, pokud pojedete k babičce. Přiznám se, že mám po odpolední směně a málem mne to teplo ukolébalo do spánku.“
„To jsem viděla. Asi jste hodně unavený.“
„Mám toho plné zuby a těším se, jak vyrazím v neděli ráno na naši osadu. Máme s partou dodělávat nějaké úpravy na srubu a zasklít okna, aby se v něm dalo fungovat i v zimě.“
„A to jste tam samí chlapi? Já na čundru nikdy nebyla. Znám od nás pár trampů, ale trempují tak spíš po hospodách a pak se chlubí, kde a jak se ztřískali. Myslela jsem ,že to je tak normální.“
„Tak to tedy normální rozhodně není. Neříkám, že se občas na túře nezastavíme na pivo nebo uvaříme grog, ale že bychom se opíjeli, to rozhodně ne. A mimochodem, je nás deset, čtyři holky a šest chlapů.“
„A to je doma jen tak pustí, myslím ty holky, když jedou s klukama? “
„Proč ne, jezdí s námi od svých patnácti let. Ze začátku to trochu drhlo, rodinky měly strach o dcerunky, ale když poznaly, že jezdíme opravdu do přírody, nechlastáme, dcery se vrací v pořádku a jediná újma, kterou na sobě mají je smrad z ohně a sem tam díru v maskáčích, tak už to neřeší. Předloni v srpnu nás rodiče dvou našich trampek poctily přepadovkou přímo na osadě, jak říkáme našemu místu. Jedna z dívčin slavila zrovna sedmnáct. Dokonce tam spali v rozestavěném srubu, my pod širákem a muzicírovalo se do tří do rána. Tatíci si přinesli litr rumu a matinky vytáhly červené vínečko, v kotlíku si ho svařily a pěkně se cinkly, takže je manželé s omluvou nahnali do spacáků. I když, pokud si dobře pamatuji, tatíci měli také fest nakoupeno. Dvě holky z party spolu chodí od základky a teď i na průmce do jedné třídy, bydlí v jednom vchodě a navíc se rodiče kamarádí. Ale pojďme, hlásí příjezd vlaku od Těšína.
„No ale on pojede zpátky až za dvacet minut.“
„Nevadí, bude tam světlo, teplo a povídat si můžeme i tam,“ odtušil jsem.

Přeškobrtali jsme dvě koleje, pantograf s pískáním zastavil na třetí. Vystoupila z něho tak dvacítka lidí a rozsvícená světla ve vagónech přívětivě zvala dovnitř. Průvodčí nás přeměřila kontrolním pohledem. Asi se jí zdálo divné,že už nastupujeme, ale nijak to nekomentovala.
„Myslím, že nám tady bude lépe, než v čekárně, co říkáte?“ snažil jsem se navázat na rozhovor, odložil bundu a nabídl pomoc i slečně. Ochotně se otočila, abych jí pomohl svléci kabát, který pověsila na háček nad sedadlem. Polkl jsem dvakrát naprázdno. Z ošuntělého hubertusu nejdřív zajiskřila záplava dlouhých vlasů, černých jako havraní peří. Ve světle zářivek hrály do modra, leskly se jako diamanty a pak se vyloupla, zatím zezadu, drobná figura dívky. Otočila se ke mně a mile usmála. Zatočila se mi hlava. Tolik krásy najednou na tak malé postavě. Ostře řezaný obličej se zelenými kukadly, jako by vypadl z dílny mistra malíře, mírně obnošený pulovr skrýval kozičky, které rozhodně nebyly svou velikostí jen do dlaně, štíhlounký pas v sukni pod kolena a ten zadeček…Až se mi zatajil dech. V duchu jsem se jí za tu šedivou myš omlouval.

„Tak si snad sednete,ne? “
Můj zadek dosedl na polstrovanou lavici a mozek se vzpíral uvěřit té kráse.
„Martina. A ještě jednou díky, že se o mne tak staráš,“ napřáhla ruku a přešla do tykání.
„Jirka,“ zakoktalo mé já.
„Byl to bezva nápad jít do vlaku, je to tady opravdu lepší, než v čekárně. A je tu i tepleji.“

Její oči si mne prohlížely zcela nepokrytě a se zřejmou zvědavostí.
„Myslíš,že byste mne mohli někdy vzít s sebou? Ráda bych to zkusila, jaké to je spát pod širákem.“
„V tom problém nevidím, ale pokud se bojíš myší, nebo třeba pavouků, tak to z víkendu v lůně přírody asi velmi rychle utečeš.“
„Nebojím a neuteču, pche. To mne neznáš,“ ohrnula nosík.
„No rád bych tě poznal, pořádně z blízka a do hloubky,“ pomyslel jsem si. Mé druhé já se prvnímu ohradilo: „Čuně jedno,vidíš ji dvě hodiny a už myslíš na to, jak se jí dostat pod svetr a do kalhotek. Ale je to kousek, to se musí uznat.“

„Naši mají rodinný domek po babičce z tátovy strany na konci Opavy směrem na Krnov. Táta ho opravil. Všichni jsme mu museli pomáhat, každý rok řežeme a štípáme dříví na topení, máme slepice, králíky a také čuníka, takže o pavouky a myši u nás není nouze.“

Zasyčely automaticky uzavírané dveře vlaku a ten se dal do pohybu. V hlavě se mi rojily všechny možné a nemožné nápady, jak se s vílou, sedící naproti mně, setkat i jindy, ale nic kloudného a smysluplného ne a ne vymyslet. Moc času nemám, za 20 minut vlak zastaví v Havířově, ona pojede ještě o zastávku dál a zmizí mi z očí na vždycky. „Jízdenky prosím,“ ozval se hlas vedle sedadla. Mechanicky jsem sáhl do kapsy pro peněženku,vylovil lístek a podal ho průvodčí. Dvojí cvaknutí kleští a pokračovala dál do hloubi vlaku.

„No nazdar,“ ozvalo se z protějšího sedadla. Martina se zoufale prohrabávala v kabelce.
„Stalo se něco?“
„Klíče …,nechala jsem si u babičky klíče od jejího domku a vzala si jen od našich.“
„Vám nefunguje zvonek?“
„Jo, to jo, jenže babi je nahluchlá, tak tam táta přidal do kuchyně žárovku, která se rozsvěcuje zároveň se zvoněním, aby viděla,že někdo zvoní. To mi o půl druhé ráno nebude moc platné. Bábinka bude spát v ložnici jako dřevo a nevzbudí se ani když budu klepat na okno.“

Blahořečil jsem pánbíčkovi za krásnou náhodu.
„Pokud by ses to neurazila, mohu tě nechat přespat u mne, ráno se autobusem do Horní Suché dostaneš jedna dvě. Samozřejmě, pokud o to stojíš.“
„Stojím, nestojím, budu ráda, že nespím pod mostem,“ zasmála se zvonivě. Vlak s obvyklým pískáním brzd zastavil v Havířově.

„Přijeli jste do železniční stanice Havířov,vlak číslo …..“ hulákal nádražní rozhlas i přes časnou ranní hodinu. Pár pozdních cestujících se stejně jako my dva vydalo k východu z nádraží. Ledový vítr dával vědět, že paní zima co nevidět převezme vládu a protivně zalézal pod kůži.

„Tak pojď, nebo tady zmrzneme,“ pobídl jsem Martinu.
„To jako nepojedeme autobusem?“
„Ne, teď jede jen jednou za hodinu a pěšky to máme deset minut. Než bychom se dočkali, budu mít zatopeno a ohřátou vodu na koupání .“
„Jé, ty topíš v kamnech? Myslela jsem,že žiješ v paneláku.
„Uvidíš, v čem a jak žije svobodný poustevník, ale už prosím tě pojď, nebo to odstonáš.“

Po deseti minutách stojíme na okraji staré zástavby Havířova-Šumbarku. Dlouhé, tří vchodové dvoupatrové domy, stavěné za první republiky z poctivých cihel a kterým se říkávalo kolonie, vypadaly omšele, jeden jako druhý, v padající vlezlé mlze. Jako poslední stála čtyřbytová jednotka s velkou, oplocenou zahradou a dvorem, cíl naší cesty. Prý je původně Rotschild postavil k bydlení pro vyšší šarže na šachtě.

Odemknul jsem svůj byteček 2+1, (on to zase byteček nebyl, rozměrově větší než 3+1 v paneláku) a nasál vůni svého domova. V duchu poděkoval dědovi, že mne napsal k sobě k trvalému pobytu a po jeho smrti před čtyřmi lety, mi byt zůstal. Táta chlastal ligu, jako všichni uhlomrdi, jak se havířům posměšně říkalo a nešlo to s ním vydržet, takže azyl u dědy byl vysvobozením. Z předsíně na nás dýchlo teplo a vůně guláše, který jsem dopoledne, před odjezdem na „šichtu“, vařil.

„Tady to voní! Ježíšmarjá, já mám hlad,“ zafňukala Martina.
Pomohl jsem jí z kabátu a šel zatopit v kuchyňských kamnech. Byly skoro nové a jako památeční po dědovi, byť jsem měl elektrický sporák, dobře sloužily. V zimě se na nich vařilo kvůli teplu v bytě a jen otevřené dveře pokojů zajistily příjemné teplo v celém bytě, bez nutnosti topit jinde.

„Prosím tě, ohřej guláš, knedlíky nemám, jen chleba. Je támhle ve špajzu. Jdu zatopit v koupelně.“
Hbitě se postavila k plotně, cvakla lednička, zarachotil hrnec na plotně, klepla dvířka od kamen, když přikládala polínko. Bylo vidět, že se otáčet v kuchyni umí. Dřevo v kuchyňských kamnech praskalo, lázeňský ohřívač hučel jako úl a vidina vany plné horké vody mě lákala. A také se mi už chtělo spát. Odpolední směna byla znát na mé únavě. Každý, kdo rád vaří, vám řekne,že není hezčí pohled, než se dívat na strávníka, když mu chutná váš výtvor. A mému hostu opravdu chutnalo.

„Bylo to supr, vařit teda umíš,“ ozvala se Martina, utírajíc si rty ubrouskem. Tetřev v toku by se nenafoukl víc.
“To víš, chlap když je sám, se musí umět o svůj zadek postarat. Jinak to nejde.“
Druhé já mne hned umravnilo: „To se musíš camrat, pitomče? Budeš vypadat jako trouba.“
„Alespoň umyji nádobí, víš,výměnou za ten gulášek,“ zvedla se ze židle.

Teprve nyní jsem si všiml, jak je maličká. Nejsem žádný ukázkový typ chlapa. Metr osmdesát, byť vysportovaných plaváním a tůrami po Beskydech, není žádná výška a ona mi byla sotva pod bradu. Dýchla na mne téměř neznatelná vůně jejího parfému i obrovská chuť ji přivinout, schovat ve svém náručí, ochraňovat….
Cinkání talířů a příborů, šumění vody, praskání v kamnech, to vše navozovalo atmosféru domácí pohody. Vzal jsem velký froté ručník ze skříně, čistou flanelovou košili a podal jsem jí oboje se slovy:

„Tak hybaj do vany. Spát budeš tady,“ rozestýlal jsem svou poděděnou dvojitou postel.
„Ty budeš spát kde?“
„Tady v kuchyni na otomanu po dědovi. Na sedačce v obýváku se blbě spí. Byl bych hrbatý, jako zvoník od Matky boží.“
„Tak jo, jdu do té vany “.
„Prosím tě, pozor ať se neopaříš, voda bude opravdu horká.“
„Dám si pozor. Vím,že je horká, umývala jsem přece nádobí.“
Vyšla z koupelny s úsměvem, oblečená do mé košile a přeprané kalhotky si chtěla pověsit na sušák nad kamny. Koukám na ni v domnění, že potěším své oko pěknou zadničkou. Smůla. Sice na rameno sušáku nedostala, ale výběr košile se nepovedl. Byla moc dlouhá a oko zahlédlo jen štíhlá, snědá stehna.

„Jsi krásně opálená. Určitě někde od moře,“ povídám, vzal jí to titěrné nic z ruky a pověsil nad kamna.
„Jo byli jsme tátou, mamkou a ségrou celé prázdniny na maltě.“
„A safra, to si nežijete špatně, když máte na dovolenou na Maltě. A ještě celé léto. Mně by se o takové dovolené mohlo jen zdát, stejně tak o devizovém příslibu.“
Zvonivý krásný smích mi byl odpovědí.

„My byli na maltě, víš, u míchačky s maltou. Táta přistavoval k domku kuchyňku, koupelnu a pokojík. Prý si staví vejminek pro sebe a mámu, aby nepřekáželi, až se některá z nás vdá a zůstane tam i manželem, aby se o ně postarala na stáří.“
„Bože, ty si vůl,“ blesklo mi hlavou.

„Kolik je rodičům let? Ty máš 18 a něco. Soudím podle toho,že chodíš do čtvrtého ročníku,takže táta může mít tak kolem čtyřiceti. Není to brzo na vejminek? “
„No tak v tom jsme trošku divná rodina. Tátovi je padesát čtyři a mámě třicet šest. Táta už byl jednou ženatý, jezdíval po zahraničních montážích, no a jednou přijel o tři dny dřív a……Však to znáš.“

Děti s bývalkou neměl, rozvedli je na počkání a ona se odstěhovala k tomu svému šamstrovi. No a pak poznal na nádraží v Opavě mou mámu. Jezdila z Horní Suché do Karnoly v Krnově do učení na tkadlenu a v Opavě přesedala na krnovský pacifik, jak se tomu couráku, co stojí u každé vrby, říkalo.
Tenkrát byla sedmnáctiletá žába, poslední z tří dcer. Bába ji měla až v osmatřiceti, moje tety už se pomalu vdávaly, když se narodila. Takový omyl, víš? Bábi by na potrat nešla ani za nic. Je věřící. Máma se do táty zakoukala a než řekla švec, byla v tom. Ale vyučila se v pohodě ještě dřív než v červenci porodila mou maličkost. Promiň,kecám jako mladá vrána a ty se chceš jít koupat, ne?“
„To chci a napustím si plnou vanu vody, vyhřeji tělo a pak na kutě. Ty už zalez do pelechu, nebo se nevyspíš. A teplo tady také není. Mimochodem, ta tvá maličkost se vašim povedla na jedničku s hvězdičkou.“
„Kdybys nekecal…“

Shazuji ze sebe košili i kalhoty, vyhrabu ze skříně čistý ručník, otevírám dveře koupelny…
„Když s tebou se tak krásně povídá,“ ozvalo se za mnou.
„Konec povídání a zalez do kanafasu. Ráno je také den. Vlastně, jaképak ráno. Jsou skoro čtyři.“
Ležím ve vaně, hlavou probíhají neřestné myšlenky, jaké by to bylo s takovým šidítkem. Žádná dívčina k ojetí v té době nebyla, přetlak vypouštěn občas ručně, sem tam se dvěma vdanými paničkami, obě o půl hlavy vyšší než Martina, podstatně macatějšími, jejichž manželé dávali přednost IV. cenové v restauraci Kosmos, jako ostatně většina uhlomrdů. Ježišmarjá, doma v mé posteli leží holka jako obrázek…. „No necháš si zajít chutě frajere, nebudeš se chovat jako hovádko boží,“ ozvalo se druhé já.

Plížím se potichu z koupelny v pyžamu a zrak padá na okenní teploměr v kuchyni. No nazdar, mínus čtyři. Tak to na boudu nepojedeme. Zasklívat kytem okna v tomto mrazu asi nepůjde. No uvidíme. Otoman mne přijal do své náruče a z otevřených dveří ložnice jsem slyšel hluboké oddechování, neklamná známka, že krásná víla už tvrdě spí. Zavřu oči, poslouchám jen cvak, klap, cvak klap a….

Spánek mne opravdu osvěžil. Mžourající oči zabloudily na kyvadlovky po pradědečkovi. Cvak, klap, škrrrk. Bití nebylo natažené. Přesně půl osmé a venku tma jako v pytli. Močový měchýř dával dost důrazně najevo, že ještě chvíli a důsledek si mohu přičíst sám sobě. Šourám se z postele, abych uspokojil onu potřebu, jenže jak to v malém záchodě provést?
Pták stál jako plameňák na mělčině a přímý pokus odpustit ze svých vodních zásob do místa úlevy by nemusel dopadnout zrovna dobře. Začal jsem se předklánět a všelijak kroutit, abych nějakým způsobem dostal pomyslnou křivku tryskající tekutiny do středobodu mísy. Hurá, podařilo se to. Plameňák trochu zvadl a okraj mísy bylo nutno otřít hajzlpapírem. Cvak! Kdyby bylo ještě čím, tak se počůrám leknutím. Úplně mi, při tom soustředění na toaletní výkon, vypadlo z hlavy, že mám hosta. Ve dveřích stála Martina a kulila oči. Kam, to si můžete domyslet. Pták,už jen skoroplameňák, trčel z pyžamových kalhot. Bleskově jsem ho, pacholka, uklidil do hnízda.

„Promiň, já nevěděla, že jsi tady. Vůbec tě nebylo slyšet.“
Spláchl jsem a přehlédl jedním okem hranu mísy. Dobrý, je čistá a suchá.
“No polekalas mě pořádně. Zapomenout, že někoho mám doma…..Dámské návštěvy sem nechodí. A pánské sem tam, ale přes noc ne.“

Uvolnil jsem dveře, umyl ruky v koupelně a zalezl do brlohu. Byl krásně vyhřátý a v momentě začala padat víčka mých očí. Klaply dveře záchodu a pak i koupelny.
„Můžu na chvíli k tobě? Určitě hřeješ jako kamínka.“
Bez čekání na souhlas zvedla cíp přikrývky a vklouzla pod ni. Přitom se jí povyhrnula košile.
„Jak můžeš vědět, že hřeji? Třeba už je všechno teplo spotřebováno a nic nezbylo.“
„Kecáš, chlapi hřejí. Jako malá holka jsem ráda zalezla o víkendech ráno k našim do postele. Táta mě vyháněl, že sebou moc melu a vrtím se, ale důvod byl ten, že mámu pořádně o víkendových ránech protáhl. Bylo slyšet, jak si užívají, mámu skoro až na dvůr. A táta? Hřál lépe než radiátor.“
„Doufám, že ne jako ten včerejší, v čekárně na nádraží.“
„Protivo! Ale teploučko tady máš,“ otočila se zády ke ně a zavrtěla nahým zadečkem v mém klíně, aby našla správnou kontaktní výhřevnou polohu. Objal jsem ji pravou rukou a přitiskl k sobě. Zatetelila se blahem. Má ruka sjela na ploché bříško a tam zůstala. V hlavě hučelo a dole…, škoda povídat, plameňákovi začala narůstat křídla. Cítím tep jejího srdíčka a to pádí kdoví kam. Nezbylo, než se kousek odsunout od její zadničky.

„Tobě to vadí, když se tak tulím?“
„Nevadí,ale jemu to vadí. Začíná divočet.“
„Ty nikoho nemáš?“
„Mám bráchu a sestru.“
„Tak jsem to nemyslela. Chodíš s nějakou? A kolik je ti vlastně let?“
„Nechodím. Šestadvacet.“
„Jů, to bych ti nikdy nehádala, myslela jsem že máš tak těsně po vojně.“
„Pět let jsem v civilu. Nechceš si ještě zdřímnout?“
„Dobře, ale pak mi o sobě něco víc povíš.“

Oba jsme znovu usnuli. Když jsem se probral, rychlý pohled na hodinky mě ubezpečil, že se blíží poledne. Prohlížím tvář, zkrásnělou klidným spánkem. Dlouhé řasy, oblouky obočí černé jako uhel z ostravských dolů, rozkošný nosík a ústa rudá, že by jim záviděly čerstvé maliny. Bál jsem se pohnout,abych tu krásu nezaplašil. Asi vycítila šestým smyslem, že se na ni dívám a otevřela oči.

„Dobré poledne,Martino.“
„To už je tolik hodin,Jirko?“
„Čas oběda se blíží. A ty máš jet k babičce.“
„Vadím ti tady? Vypadá to, jako že se mne chceš zbavit.“
„Nevadíš. Je mi s tebou bezva, ale rodiče budou mít strach, že jsi nepřijela a babička…“
„Nejezdím domů každý víkend, nic dopředu nehlásím a babi se o takové věci nestará. Jsem dospělá a svéprávná.“
Čertík smyslnosti začal hlodat .Že by se rýsoval víkend s krásným stvořením a možná ještě něco navíc? „Dobře, pojďme tedy prošacovat ledničku, ať víme, co se dá uvařit na snídani a oběd současně. Tobě se evidentně z postele nechce, že?“
„Komu by se chtělo? Když ty tak krásně hřeješ. Venku fičí studený vítr a v posteli je určitě líp.“
„Pokud nevylezeme a nezatopíme, zmrzneme i v té posteli,“ odtušil jsem.“
Tak si ještě chvíli polež, zatopím a uvařím kafe. A teď mne pusť,“ pleskl sem ji pod pokrývkou po nahé zadničce. V kamnech začalo praskat, postavit vodu na elektrický sporák bylo dílem minuty.
„Kafe nebo čaj?“
„Jestli můžu, raději čaj.“
„Máš ho mít. Mám jenom sypaný, ty Pigi čaje v pytlících nemusím.“

Zalil jsem půllitrový historický hrnek, ze kterého děda jídával „drobenku“ ,jak říkával chlebu nalámanému do bílé kávy.
„Tak šup, hybaj ven z brlohu, čaj máš na stole.“
„Když mně se nechce, tady je líp,“ fňukala.
„Vylez, uvaříme si něco rychlého k obědu, mám tady kuřecí prsíčka, co třeba řízek? A polévku třeba bramboračku a do ní sušené houby? Tak už vylez, lenochu, pomůžeš mi s vařením.“
„Ty bys vyhnal i mrtvého z rakve,“ odkryla neochotně péřovou přikrývku. Málem mi vypadly oči. Zapomněla,že se jí košile vyhrnula nad pás a vystavila na kratičkou chvíli svůj klín. Trojúhelník černých kudrn. Zapíchl jsem oči do jejího klína. Dělala, že to nevidí, postavila se a protáhla. Košilka spadla dolů a bylo po představení.

„Ve skříňce pod umyvadlem si vyber kartáček, ručník máš v koupelně, bude suchý a voda bude určitě také teplá, kdyby ses chtěla osprchnout.“
„Komanduješ, jako máma,“ usmála se.
„Moc teplo tady není a nerad bych, abys nastydla. Těch tvých čtyřicet kilo i s postelí a těžkým snem dohromady prochladne nato tata.“
„Pfff.Jakých čtyřicet kilo, náhodou padesát dvě kila čisté váhy. Bez postele a těžkého snu. Nemáš vůbec odhad.“
Zaplula do koupelny krokem dámy, šumění vody dávalo tušit, že se sprchuje. Přiložím do kamen, cibule v sádle na plotně prská a začíná vonět.
„Je to paráda. Cítím se jako znovuzrozená.“
„To je dobře. Na sporáku v rohu máš čaj aby nevystydl a pokud mi nepomůžeš alespoň oloupat brambory, nedostaneš oběd.“
„No teda! Bereš to pěkně zhurta. Ty by sis rozuměl s mámou. Všechny komanduje. I tátu.“
„Neber si to osobně Martino, ale odpoledne musím zajet za Vojtou a zrušíme boudu. Podívej, venku začíná sněžit. A pořádně.“

Opravdu, vločky,velké jako koruny tiše padaly z mraků. Vítr se utišil a celá zahrada se začala odívat do zimního hávu.

Navigace v seriáluVánoční hvězda 02 >>

Autor

4.8 59 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
31 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Gourmet

Takové věci se mi opravdu líbí. Ne ty incesty, kde to mydlí do sebe matky se syny do všech otvorů a sperma stříká proudem. A mimochodem – proč, když už jsme u toho incestu, nenapíše někdo nějaký pěkný sex otce a dcery?

Harai

Nejdřív incest (v tvém podání incesty) nechceš, potom chceš otce s dcerou. Máš v tom jasno?

Junior

ty jsi si ještě nezvykl, že čtenáři neví co chtějí, ale nedají pokoj dokud to nedostanou. :-).

Gourmet

Incest, množné číslo incesty.
incesty mi jako takové nevadí, to vůbec, ale nelíbí se mi, že v 90% se jedná o matky se syny, navíc psáno poměrně hrubým způsobem, co do vlastního provádění sexu.

Harai

Po pravdě téma matka, syn píšu nerad, nějak mi to nejde. Ale zase ujíždím na vztahu bratr, sestra.

Tramp

Měl jsem 3 sestry a nikdy sem se na ně nedíval jako na sex.objekt.Hnusí se mi to.Mrdiva běhá kolem mraky,ale vlézt na sestru nebo nedejbože mámu…..bléééé.

Junior

@Gourmet Incest otec-dcera se na tomto serveru taky vyskytuje např. Já a Klaudie, nebo seriál Nezkrotná holčička. A když budeš hledat tak jich určitě najdeš víc.

ranzer

Vánoční hvězdu si pamatuji ještě ze starého efenixu. Podle mě jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy četl.

Zonty

Pěkné, moc pěkné. Snad se tady brzy vyvrbí pokračování.

dedek, Jeff

Můžeš se těšit. Další pokračování je už připraveno.

Junior

Jeffe kolik to má vlastně dílů?

dedek.Jeff

Pokud vím, byly převedeny 4 díly, které budou postupně publikovány v únoru.

Harai

Myslím, že těch dílů je docela dost. Postupně je převedeme všechny.

Juli

A dost je 6?😉

Kittikit

Mohu vedet, kolik to ma dilu?

Kittikit

Tak uz nic, precetl jsem nize 😉

Junior

Výborný začátek. Těším se na další pokračování jak se bude příběh vyvíjet.

Tramp

Tu povídku jsem psal před minimálně osmi lety a možná i dřív. Býval bych ji poslal Tomovi znova, jenže kompl lehl a povídka s ním no a samozřejmě jako obvykle „kovářova kobyla“ chodí bosa, takže jsem zálohu neměl. Všechno jsem posílal Fredovi ,dej mu pán Bůh věčné spočinutí. Dnes vše, co jsem zde pro čtenáře psal poctivě zálohuji na flešku. Snad vám něco napíši o mé dvouměsíční montáži v Jihoafrické republice, která byla jednou z mých prvních montážních „misí“ ještě za bolševické ČSSR a současně jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Jinak mám pocit,že Vánoční hvězda měla cca 15… Číst vice »

Junior

Jo zničený disk to znám. Zálohy sice něco zachránily, ale stejně jsem zaplatil za obnovu dat.
Ta Jihoafrická republika by mohla být zajímavá. Měl jsem kolegu, který tam emigroval a měl tam farmu, po zrušení apartheidu jí prodal.
Co brání rychlejšímu zveřejňování ti mohu odpovědět jednoduše už teď je v systému nových povídek, že to naplní kalendář z poloviny do konce března. Takže korektoři mají dost práce.

harai1

Teoreticky tomu nebrání nic, ale v podstatě by došlo k zahlcení jedním seriálem. Ideální je pouštět díly postupně tak, aby je čtenáři stihli přečíst a byli natěšení na další pokračování. Každý díl si zaslouží svůj čas, protože tvůj seriál je opravdu kvalitní. Jsou převedené další díly a postupně se tady objeví.

albertan

Chtel bych se zeptat. Na starem Fenixy zacala od vas takova sci-fi serie (asi jen dva dily). Bude pokracovani?

Mim

Krásný začátek seriálu, navíc je chlap džentlmen. A musím pochválit znalost reálií, nádraží Ostrava Svinov se opravdu do revoluce jmenoval Ostrava Poruba, i když je ve Svinově. To pořádně nepamatují ani ti co tam pravidelně jezdili. 🙂

Tramp

Já bydlel v Havířově do svých 33 let a pak se odstěhoval na jih Moravy.Takže jak vidíš,reálie znám.

harai1

Nepřemýšlíš o něčem novém? Jak vidíš, tvoje povídka se líbí…

Tramp

Něco bych mohl napsat,ale nyní coby důchodce nemám tu správnou chuť,asi ta mokrá zima a pořád tma.Já od svých 34 let rajzuji po světě,takže jsem vám pár seriálů ze života montéra nabídl a věř -nevěř ,jsou opravdu ze života,jen upravené tak aby se daly číst.Mám ještě zážitky z několika montáží a tak se snad přinutím něco zmastit,ale fofrem to nebude.Ovšem po těch letech jsem rád na zadnici doma.Užil jsem si kde co,včetně malárie a tak snad něco napíšu.

Junior

Jo na to se dá říci. Je to čistá pravda jen trochu střižená lží, protože pravda je občas tvrdá a nepublikovatelná. 🙂

Tramp

Těch reálií je v seriálu daleko více, dočkej času.

Clark

Za mě dobré, docela uvěřitelný děj a slušně se to čte.

Jufik

Veľmi príjemné čítanie, také romanticko realistické. Perfektne napísané. Tešim sa na pokračovanie.

funtom

To jsem rád, že se seriál vynořil z dávnověku… seriál bez nadsamců a bájných nymfomanek… v záplavě sex-fi příběhů milé osvěžení… pamatuji si jej až do poslední věty a štychu, ale i tak se těším na pokračování 🙂
A navíc ty reálie – do roku 2001 jsem žil na severní Moravě, takže kulisy hrají všechna známá místa 🙂

Last edited 9 měsíců před by funtom
Juli

Vypadá to na prima svěží dílko 👍, těším se na pokračování 😜.

31
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x