Vánoční hvězda 15

Toto je 15 díl z 17 v seriálu Vánoční hvězda

 Ležela a oddychovala, havraní vlasy rozhozené na modrobíle pruhovaném kanafasu polštáře, dědictvím to po babičce.
Hladím bříško, rychle se zdvíhající v rytmu dechu, cítím cval splašených koní.
„Tak sis to asi nepředstavovala, viď?“
„Hmm, ale mám „to“ za sebou. Ze začátku jsem myslela, že je po mně, že mne snad kucháš zaživa. Pak už to bylo dobré.“
„Dovedeš si představit, co by se dělo, být to u vás, tak jak jsi chtěla?“

Zavrtěla hlavou zleva doprava na znamení nesouhlasu Zklidněná a vydýchaná nabírá směr do koupelny. Šum vody, cákání. Nádherná víla oděná jen svou nahotou mne políbila, snad na znamení díků. Oblečený do „domácího“ sedím na židli, čekám až se doobléká.
„Fakt jsem ráda, že jsi byl první ty.“
„Chceš čaj? Nebo kafe? Nebo trošku slivovičky na spálení červa?“
Zahihňala se a pokrčila nosík. Grimasa téměř identická s Martinou.
„Tvého červa mám ze sebe pryč, takže slivovice asi už nepomůže, přesto si dám stakánek. Fakt jen náprstek.“
Přiťukneme si malinkatými štamprličkami,
„Tak na co? Na zdraví?“
Kývla bradou.

„Je půl osmé, budeš muset jít. A ani muk…“ povídám dívajíc se k boku kuchyňské linky na jízdní řád autobusů.
Políbila mne, zvuk podpatků na schodech a dveře domu klaply.
Zapálil jsem si spartičku a pootevřel ventilačku v kuchyni. Mráz lehce vevanul do místnosti, pohladil lýtka a bosé nohy v pantoflích. Známost s Martinou vzala nečekaný a nečekatelný spád.
„Ale co, nechám to koňovi, má větší hlavu.“
Mrazivé ráno dýchlo do tváře. Vynášel jsem odpadky z přípravy oběda do popelnice. Záclona v oknech Veveřice se pohnula. Baba jedna, zase šmíruje. No baže, už na mne čekala na schodech s čerstvými informacemi.
„Paní Janečková je v pořádku, měla jen vyvrtnutý kotník. Šla pro uhlí a uklouzla… Janeček došel v deset večer ztřískaný jako carský důstojník… Vidím, že vaše slečna vás navštěvuje, to vypadá na vážnou známost.“
Nepoznala, že slečna to sice byla, ale zcela jiná. Jenom dobře.
Zavrčím něco ve smyslu, že každému je po tom pendrek, kdo mne navštěvuje a se slovy „nashledanou“ mizím v bytě.

Nadívané kuře vonělo z trouby, polévka bublala na plotně a kromě praskání dřeva ve sporáku byl v baráku klid, jako v pověstném hrobě.
Hodiny ukazovaly půl dvanácté, když jsem přisunul na sporák hrnec s oloupanými bramborami.
Tatarská omáčka se chladila v lednici, nakládané okurky nakrájené na talíři.
Proběhl jsem koupelnu a hajzlík, zda je vše v pořádku a šel pověsit vyprané povlečení dolů do sušárny. Jistota je jistota, na balkoně by mohlo zavdat příčinu k všetečným otázkám Martiny. Zahučel vysavač a zběžně prolustroval koberce a zákoutí.
Sotva dokončil prácičku a zmizel ve skříni, cvakl zámek ve dveřích bytu.
„Tak nás tady všechny máš,“ skočila mi kolem krku Martina.
„Dobré poledne a vítám vás ve svém poustevnickém brlohu,“ podávám ruku Radkovi a Miladě.
Zuza za jejich zády jen významně mrkla.
„Martino, pověs jim věci do obýváku.“

Ženské prošacovaly byt, zvědavé, jakže si svobodný mládenec bydlí. Zuzana při šmejdění dělala překvapenou.
„Tati, pojď něco ti ukážu,“ volala z obýváku Martina. „To se ti bude líbit,“ táhla tátu k pracovní skříni.
Ouha, byla zamčená.
„Ty zamykáš sám před sebou?“ zeptala se užasle.
„Ne. Mám v ní dost drahé přístroje. Pro jistotu kvůli vloupání,“ odemykám skříň.
Přece nevyklopím, kolik prašulí v ní mám.
„No teda… máš to vychytaný, obdivně prohlásila hlava rodiny. Inspirace do dílny.“

Oběd proběhl v obráceném gardu. Kolem plotny jsem se motal já a Martina obsluhovala hosty.
„Výborně vaříš,“ prohlásila Milada. „Holka měla pravdu. Ty si opravdu vystačíš sám.“
„ Bohužel, ne se vším. Občas nějakou kundičku potřebuji. Radši častěji než občas,“ pomyslím si.
Nádobí zachrastilo v dřezu a Zuza s máti se od mytí nenechaly odehnat. Prý výměnou za oběd.
„Zítra odpoledne jedeme domů. Pojedeš s námi Jirko?“
„Určitě.“
„Tak před druhou odpoledne na nádraží.“
„Tati, zůstanu tady a sejdeme se u vlaku, jo?“
„Fajn.“

Martina vyprovodila rodiče se sestrou. Dveře ani nezaklaply, vrhla se na mne s vervou býka v aréně. Prášil jsem jí kobereček co do něj vlezlo. Jen aby vydržel kondor. Kluk jeden – vydržel! Oškubal a pozřel kořist hned třikrát.
„Dost! Dost, nebo mne zabiješ,“ prohlásila Martina.
„Jako bys nebyl týden u lizu, nemravo hamižný.“
„No to se podívejme!? Dáma je gurmánka!?? Nevím, kdo se mi sápal do rozkroku, ženštino spanilá necudná. Zdálo se mi, že je to tak akorát přiměřeně.“
„Až moc přiměřeně,“ hladila si kukačku.
„Hmm,“ zamumlal jsem pro sebe polohlasně jednu prastarou průpovídku.
„Co to tam mumláš o ženštinách?“
„Ty to neznáš? Radši měšec svůj semenný vlastní rukou hbitě vyprazdňovati, než s ženštinami neřestnými a necudnými, v omšelých hampejzech oplzlých za mrzký peníz obcovati.“
Zasmála se.

Autor

Navigace v seriálu<< Vánoční hvězda 14Vánoční hvězda 16 >>
4.7 45 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Gourmet

Stále mé to baví. 😊

ada

tak ten konec je nejlepsi

Bigjerry

Musím říct, že tohle je nejlepší série povídek, co jsem tu četl, asi především díky jazyku a celkově stylizaci, která je jedinečná a dodává této sérii skvělou atmosféru.

Junior

Výborné pokračování. Jen doufám, že nebude trvale obhospodařovat všechny 3 ženské.

4
0
Would love your thoughts, please comment.x