Trojka 01

Toto je 1 díl z 9 v seriálu Trojka

(Převedeno ze starého eFenixu)

Vyrazit si ve třech na společné prázdniny se původně zdálo jako skvělý nápad. Mně i Jakubovi už bylo dvacet, naší Klárce dokonce o rok více, takže nám nedalo moc práce přemlouvat rodiče, aby se náš nahodilý výlet mohl odehrávat v zahraničí.

Týden před plánovaným odjezdem jsme se začali radit, kam vlastně pojedeme, nebo jakým směrem alespoň vyrazíme. Osobně mi to bylo jedno a tak jsem jen navrhl, aby rozhodl Jakub, protože díky němu nemusíme cestovat stopem či hromadnou dopravou, ale můžeme si vozit zadky v oktávce, kterou dostal od rodičů za maturitu.
Jakub přemýšlel, dokonce si k tomu vzal i atlas, avšak když nakonec promluvil, neřekl cíl ani směr naší cesty, ale podíval se na naši Klárku a vyzval ji, aby ona byla tím, kdo nás povede.

V tu chvíli jsem se nad tím ještě tolik nepozastavoval, ale nyní, kdy si zpětně vybavuji jednotlivé situace, vím, že nechat rozhodnutí na naší společné kamarádce byla jen ukázka toho, jak si nás už dokázala omotat kolem prstu.
Nešlo totiž jen o tohle jedno rozhodnutí. Ona v naší malé skupince rozhodovala už dávno před tím, ale nikdo z nás jsme si neuvědomovali (Klárku nevyjímaje), jakou moc nad námi má.

„Chci něco velkýho, něco novýho… něco, kde jsem ještě nebyla,“ začala se Klárka rozplývat ve svých snových představách, při kterých přivírala víčka a zakláněla hlavu, jakoby si pokoušela vybavit to nejlepší místo. „Musí to být něco, kde se dá smíchat všechno. Nespoutaná divokost a volnost a zároveň něco tak krásného, až z toho budeme mít sklony k sentimentální romantice,“ pokračovala ve svém hlasitém popisování, jakým způsobem určuje náš směr cesty, zatímco já i Jakub jsme jen pohledem hltali to její rozkošné tělíčko, z něhož přímo vyzařovala energie a chuť žít. „… Ale nesmí to být zas až moc romantické, aby nám to nevzalo chuť se vyřádit,“ povídala dál naše slečna, která se náhle zastavila v půlce svého kroucení s hlavou ze strany na stranu, pak otevřela nečekaně víčka, jako když vědma spatří něco zásadního a následně jedním slovem určila, kam za týden pojedeme: „Paříž!“

A tak jsme jeli do města lásky, do města romantiky, ale taky do místa plného všelijakých zákoutí, kde se tři mladí lidé zaručeně skvěle pobaví.

Stačilo pár hodin jízdy autem a naše věčně energická Klárka začínala mít problém v klidu sedět.
Již po třetí přejela všechny rozhlasové stanice, které byly dle jejího názoru buď pro starouše, pro podivné vyznavače country, případně pro pubertální paka nebo pro naše rodiče.
Začala tedy hrát nějakou jednoduchou hru na svém mobilu, ale ani tato zábava jí dlouho nevydržela.
Seděl jsem za ní, unavený po probdělé noci, kdy jsem na poslední chvíli balil věci na dovolenou, a pokoušel jsem se usnout. Spánek se však ne a ne dostavit, protože Klárka, když se nudí, tak má tendenci od ostatních vyžadovat, aby s tím něco udělali, a tak se každou chvíli obracela na mě, abych jí poradil, co má dělat, nebo abych vymyslel nějaké rozptýlení.
Podal jsem jí časopis, co ležel na volném zadním sedadle, ale ona nad ním jen ohrnula nos a hodila ho zpět za sebe. Chtěl jsem jí navrhnout, že si může číst knížku, kterou jsem měl s sebou v zavazadle, ale záhy jsem si uvědomil, že Klárka by po knížce chytla leda v případě, že by se jednalo o kámasútru. Můj i Jakubův mobil s hrami odmítla, a když jsme jí střídavě vyjmenovali asi další tucet možností, co lze běžně dělat v autě, přišla s vlastním nápadem.
„Dáme si flašku,“ řekla a přitom se jí rozzářila očka jako malému dítěti pod vánočním stromečkem.

Flašku jsme v autě nehráli. Nejen proto, že Jakub byl přes všechny své výstřednosti relativně zodpovědný řidič, ale také proto, že bylo v plánu se za volantem střídat.
Návrh, aby si dala Klárka sama do nosu, odmítla, a místo toho se začala chovat jako správně znuděný fracek.

Již asi po sté jsem se pokoušel usnout, když v tom jsem otevřel oči, abych se podíval, proč tak prudce brzdíme. Pohledem jsem při tom spočinul na skloněné Klárce, která něco dělala pod sedačkou.
Neviděl jsem jí do očí, ani do tváře, a přesto jsem si byl jistý, že vymýšlí nějakou nekalost. A taky že ano.
Klárka si zrovna zouvala boty, aby si následně udělala pohodlí a své výstavní nožky umístila před sebou na palubní desce jako zboží za výkladní skříní. Na oči si nasadila sluneční brýle a ve tváři se jí zračil výraz, který v sobě nesl neskrývanou sebejistotu.
Po očku jsem ji pozoroval, od prstíků na obnažených nožkách až po její oči ukryté za neprůhlednými skly brýlí, a tušil jsem, že ač předstírá nezájem o nás dva (kteří jsme byli dle jejích posledních slov suchaři, když míníme v poklidu a bez neřestí dorazit až do cíle), nenápadně po nás pokukuje.

Po další nepatrné chvilce klidu jsem se znovu probral. Tentokrát hledala flašku, již jsme k její nelibosti odmítli. Vylovila ji ze svého batůžku, který se válel někde pod ní, a krátce na to si již dopřávala jeden doušek za druhým.
Uspokojivě polkla svůj sladký likérek, který jsme jí já ani Jakub nezáviděli, a když si všimla, že po hrdle lahve sjíždí červená kapka nápoje, přiložila si ji k ústům a vypláznutým jazýčkem kapičku olízla. Následně ještě jazykem objela celý vršek flašky, aby nám ti ukázala, jak se umí důmyslně mstít.
Nikdo na to ovšem nereagoval a tak přestala s ukázkou svých jazykových dovedností a láhev přikládala k ústům jen proto, aby se napila. Sice jsme tímto byli odsouzeni střídat se za volantem jen ve dvou, ale raději jsme mlčeli, protože Klárka v náladě bývala mnohem lepší, než Klárka znuděná.

Zdálo by se logické, že když se naše spolucestovatelka na chvíli zklidnila a zmlkla, že jsem neváhal využít příležitosti a konečně jsem usnul. Jenže omyl. Klárku jsem znal až moc dobře na to, abych věděl, že tohle její ticho je podobné tichu před bouří.
Netrvalo dlouho a Klárka si začínala zase vymýšlet.
„Ta podprda má nějaký pitomý ramínka,“ řekla a skrytě si užívala našich pohledů, které hned, co ta slova vyslovila, svlékaly její zmíněný kousek oblečení.

Když se jí po namáhavém boji podařilo i přes tričko vysoukat z podprsenky, zeptal se jí Jakub se šibalským úsměvem: „Co kalhotky? Ty neškrtí?“
Klárka se jen ušklíbla, jako by právě ona jediná byla z nás tří rozumná a my dva jsme byli chlípní puberťáci.
„Kluci, vy si mě vůbec nevšímáte,“ postěžovala si po pár minutkách teskným hlasem. Jakub se na ni usmál a ukázal na volant, čímž beze slov vyjádřil, že by se jí moc rád věnoval (a to hlavně po intimní stránce), a já zas po několikáté zopakoval, že jsem nevyspalý a potřebuji si odpočnout.
„Sráči,“ řekla nám urážlivě a pak si jakoby sama pro sebe (ale tak, abychom to oba mohli zaslechnout) špitla, že si poradí sama.
Jakub se tvářil, že se snaží soustředit na cestu, já zas na spánek a Klárka sama na sebe a na své věčně neukojené touhy.

Toho, jak si posunula nohy až na samotné čelní sklo, kde se obtiskly její prstíky, aby se ještě více ponořila do sedačky, jsem si ještě nevšímal, ale jakmile se ozval typický zvuk zipu, rázem jsem měl víčka od sebe, podobně jako Klárka nohy.
První, co mě napadlo, byla otázka: Co chceš jako dělat?, ale zavčas jsem si uvědomil, jak hloupě by to vyznělo.
Stejně jako mně, i Jakubovi bylo víc než jasné, co míní provádět.

Klárka na chvilku nadzvedla svůj rozkošný zadeček, aby mohla posunout své velmi krátké šortky níž, a pak si dlaní sjela po ukázkovém bříšku až na kalhotky.
„Na prvním možným místě zastavuju,“ řekl vzrušeně Jakub, který měl nezvykle moc práce s tím, aby jel rovně.
„Jen se neobtěžuj,“ řekla Klárka tónem, kterým nám chtěla dát dostatečně najevo, že ji za trest vůbec nezajímáme.

Ačkoli jsem častokrát dokázal předem odhadnout, co má naše kráska za lubem, tentokrát jsem se zřejmě přepočítal.
Myslel jsem si, že nás míní jen provokovat svým neskutečně skvostným tělíčkem, které dává v jistých partiích na odiv nejen nám, ale nyní i všímavým kolemjedoucím. Její plány však byly jiné. Chtěla si svou obnaženou provokací a s rukou v klíně na průsvitné látce kalhotek dokázat, že za všech okolností může dosáhnout svého.
Jenže k její smůle ji Jakub skutečně uposlechl a přejel již třetí místo, kde se dalo bez problémů zastavit, a já zas seděl vzadu a předstíral, že dávám přednost spánku.

Jakmile jí došlo, že z ní nejsme paf, a že její pravá ručka na kalhotkách nepůsobí kýžený efekt, zajela s ní rovnou pod látku.
Snad čekala, že Jakub zastaví uprostřed rychlostní silnice a rovnou se jí oba zmocníme, ale možná by se spokojila i s tím, kdyby nás viděla slintat nad svým počínáním.
My ji však úspěšně ignorovali, což si naše milá nenechala líbit. Volnou ruku natáhla vedle sebe, předstíraje při tom, jako že se jen tak protahuje nebo něco hledá. Ve skutečnosti něco konkrétního doopravdy hledala, ale nebyla to ani řadicí páka, ani Jakubův mobil, ale jeho poklopec.

Jakubův zmatený pohled do vlastního klína značil nemalé rozpaky, neboť patřil mezi ty, kteří jakékoli netradiční vzrušení velmi neradi odmítají, avšak za střízliva mu chyběla odvaha, aby něco takového prováděl za volantem.
„Co blbneš?“ řekl po dobré půl minutě, kdy mu Klárka rozepnula kraťasy.
„Nic,“ pronesla svým nevinným hláskem. „Vůbec si mě nevšímej,“ dořekla a já na ní viděl, jak se v duchu posmívá, že nás může oba dva ovládat, jak je jí libo.
„Nepočkalo by to, až zastavím?“ zeptal se Jakub, když se mu Klárčiny hbité prstíky dostaly k tomu, co již zcela viditelně nadzvedávalo látku jeho šortek.
„Ne,“ odmítla rezolutně a na důkaz toho, že své ne myslí naprosto vážně, obemkla dlaní jeho úd a zkušeně z něho stáhla kůžičku.
Jakub se přitom ošíval a byl z nastalé situace celý nesvůj.
„Copak, Kubíčku?“ ptala se provokativně a přitom koukala do jeho rudnoucího obličeje.
„Tobě se to snad nelíbí? Mám přestat?“ žádala po něm odpověď, kterou ze sebe nedokázal vyloudit, protože by si velmi přál, aby pokračovala, ale zároveň se bál, zda dokáže udržet pozornost. Neměl však chuť jí ukázat, jak velkou moc nad ním má, a tak se vymluvil na obavy z případného odhalení, možných nepříjemností a ostudy, kterou by mohli mít, kdyby je někdo spatřil.

Klárka si odfrkla, aby mu naznačila, jak moc jím nyní opovrhuje a pak se koukla do zpětného zrcátka, kde uviděla můj pohled zabodnutý do jejího klína.
„Tak půjdu za tebou, broučínku,“ pronesla znovu rozzářeně a v tu ránu sundávala své štíhlé nožky z palubní desky.
„Snad počkáš, až zastavím,“ řekl Jakub, když si všiml její odhodlanosti přemístit se za jízdy dozadu.
„Nepočkám.“
A jak řekla, tak i udělala.

Asi po dobu dvou kilometrů měli pozorní němečtí řidiči možnost spatřit Klárčin výstavní zadeček, který vystrkovala v úrovni řidičovi hlavy, když se snažila mezi sedačkami prolézt okolo řadicí páky (naštěstí si v tu chvíli nevzpomněla na Jakubovo přání z dřívějška, kdy ji toužil vidět souložit právě na této části auta) za mnou, kde měla v plánu se vyřádit.

To už jsem pomalu začínal litovat, že jsme jí s tím pitím včas nezastavili pod chabou záminkou, že bude řídit i ona.
Rozesmátá se svalila dozadu tak, že hlavou skončila rovnou v mém klíně, neboť v jedoucím autě ztratila balanc a neměla se jak chytit, protože v ruce svírala poloprázdnou lahev.
„No teda,“ vysoukala ze sebe v mém klíně.
„Ty na to jdeš pěkně hopem,“ řekla mi, jako bych si tam tu její hlavu sám strčil.
Pokoušel jsem se jí naznačit, že tohle nebude úplně nejlepší nápad, protože se zrovna dostáváme do hustého provozu, kdy téměř neustále byla auta těsně vedle nás a mohl se tak kdokoli podívat dovnitř.
„A co je komu po tom?“ vyjelo z ní podrážděně, jako bych jí nechtěl dopřát něco, co si za žádnou cenu nenechá odepřít.
„Já bych radši počkal na lepší místo,“ zkusil jsem ji znovu odmítnout, ale bylo to jako mluvit do zdi.
Klárka mi silou odstrčila ruce z rozkroku, rozepnula rázným pohybem zip i punt, div neuletěl, a pak se dobývala k tomu, co ji tak lákalo. Znovu jsem ji rukou co nejšetrněji odstrkoval, zatímco jsem ji utvrzoval v tom, že později si to s radostí nechám líbit.
Její reakce byla taková, že mi do ruky vrzla otevřenou flašku, abych ji hlídal. Uzávěr k lahvi byl kdoví kde, takže mi nezbývalo, než ji držet, a vzhledem k tomu, že na druhé ruce mi šikovně ležela, mohla si se mnou dělat, co chtěla.

Nervózně jsem sledoval každé auto, které se k nám přiblížilo, a tep se mi zrychloval vždy, když se zdálo, že doprava houstne.
O případných obavách z policie, která by si mohla všimnout nejen toho, že Klárka není připoutaná, ani nemluvě.
Díky tomu se stalo, že po pěti minutách Klárčiny úporné snahy nedosahoval můj úd takové tvrdosti, jak by se přála. Už jsem chtěl dát na její rady, abych se napil, ale v tom začal Jakub prudce brzdit.
„Nepi!“ zařval a v tu chvíli již zastavil na krajnici, ačkoli se to zdálo být životu nebezpečné.
„Střídáme,“ pronesl nekompromisně, když se pokoušel zapnout své šortky s nepřehlédnutelnou boulí.

Ani jsem neměl čas natáhnout si pořádně spodky a už mi Jakub otevíral dveře a popoháněl mě, abych pelášil za volant, kam jsem poslušně zasedl.
Jakub, který nepodléhal stresu tak, jako já, už byl v péči podnapilé Klárky, a já si všiml, že sotva jsem se rozjel, už můj problém, s kterým si naše slečna nevěděla rady, opadl. Jenže to už bylo pozdě, protože jak jsem koukl do zpětného zrcátka, Klárka měla zrovna plné ruce práce (nejen ruce) a já mohl jen doufat, že mi dá co nejdříve další příležitost.

Mezi tím, co jsem si představoval, jak se večer ubytujeme někde v motelu a jak si pak s Klárkou užijeme třeba ve sprše pod osvěžující vodou, bylo za mými zády čím dál zřetelněji slyšet, že se blíží vrcholu (Jakub téměř jistě a možná i Klárka, která se přitom stačila sama dráždit pod kalhotkami), já se blížil s ukrutně nadrženým pyjem vstříc policejní hlídce.

Jakmile jsem zpozoroval uniformy, projela mnou hrůza. Zpočátku proto, že objeví ty dva nemravy za mnou (a že se mi případně budou cizí řečí vysmívat, že zatímco oni si užívají, já je jako vůl vezu), záhy proto, že jsem si až nyní vzpomněl na bezpečnostní pás.
Zbrkle jsem se pokusil připoutat, ale to už bylo pozdě, protože přede mnou se vztyčila plácačka, s jejíž pomocí mi dával dopravní policista znamení, že mám zastavit.

Autor

Navigace v seriáluTrojka 02 (Šlapat či nešlapat aneb jak peníze vydělat) >>
4.5 30 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Galaxis

Dobry!

Junior

Výborný začátek. Doufám že to bude pokračovat i když je to z archivu.

dedek.Jeff

Juniore, samozřejmě, že bude. Další díly již čekají ve frontě.

Zonty

Taky se docela těším, dedku Jeffe. Ale nejdříve si to, prosím, přečti a trochu oprav. Ten, kdo to psal, byl nejspíš trochu mimo.

dedek.Jeff

Zonty, pokud se jedná o pravopisné chyby a nebo nelogická slovní spojení, zkrátka chyby v češtině, od toho tu opravdu korektoři jsou, a jsou odpovědni za odstranění těchto chyb. Nemůžeš ale po mně chtít, abych přepisoval polovinu povídky, jen proto, že se autor dopustil nějaké nelogičnosti. Kdybychom posuzovali, zda je něco logické, nebo ne, polovina povídek by se nemohla otisknout jen proto, že jejich děj je nelogický. Myslím si proto, že chování německého policajta na dálnici, je v porovnání s jinými chybami v jiných povídkách, naprosto zanedbatelné. Pokud by se někdo z korektorů dopustil toho, že přehlédne některou pravopisnou chybu,… Číst vice »

Zonty

Tady asi někdo nejel nikdy po dálnici. Zastavit na krajnici kvůli střídání je skoro sebevražda, ale budiž. I takoví šílenci se najdou. Představa německého policajta, zastavujícího auto plácačkou na dálnici, je absurdní. Tyto „drobnosti“ povídku znehodnocují. Možná jsem puntičkář, ale kdo má zkušenosti, tak pochopí.

Junior

Zonty máš pravdu, že v realitě by to asi nikdo takhle neudělal. Ale v téhle sérii myslím nejde o tyto „drobnosti“.

Bob Romil

Povídka je rozjetá parádně a čte se to úplně samo. Je fakt škoda, že takové detaily si autor neohlídá. Tím, že je to převedeno z archívu, tak je to asi putna, ale jinak by se mohl pisatel pro příště poučit. Podle mě má Zonty pravdu, že to povídku sráží. Sice tady jde v povídkách hlavně o erotiku a šukec, ale vše souvisí se vším. Když tu někdo bude sekat tuny gramatických chyb bez korektur, tak to asi lidi taky nebude bavit. A že jsem pár takových „vídvorů“ už četl. Když něvím jaké í se píše ve slově víko, tak mrknu… Číst vice »

Zonty

Myslím, že by i toto mělo být v reálu. To by příště mohl autor napsat, ze někde v ZOO si vlezli zašukat do klece k tygrům.

shock

Kromě těch nelogičností s policajtama atd. mi tam vadí, že nevíme, jak to ti tři mezi sebou mají? Ano, jsou to kamarádi, ale už spolu normálně šukají, nebo je to poprvé, co je Klárka svádí? Prostě jedou na dovču a ona se jim tam předvádí s touhou si zapíchat, jedno s kým z nich…. Je to už napsané, tak se myšlenky autora nedozvíme, ale musel jsem i já přispět se svou troškou do mlýna…..

Juli

Chlapi, můžete se zapojit, nebo napište něco podle Vašeho gusta 😉. Dědku Díky 👍.

Harai

To jsem předváděl já… 😂

Junior

Jojo je třeba se pochválit, nikdo jiný to za Tebe neudělá 🙂

13
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x