Čas poklidně ubíhal ve starých kolejích. Jana mírně omezila návštěvy u Petra a s Tondou relativně pravidelně střídali návštěvy jejich stabilního hodinového hotýlku a vzácnější návštěvy bytu jeho rodičů, případně jejího bytu, když byl Pavel pryč. To vše opět prokládali procházkami nebo jednodenními, výjimečně dvoudenními výlety. Jana prozradila, že se doma pravděpodobně přeci jen schyluje k rozvodu. Mělo by to proběhnout bez potíží někdy na podzim, protože se na všem dohodli, ale že ani jeden z nich se nehodlá z domu vystěhovat, takže se vlastně nic nezmění. Stejně spolu už léta téměř nekomunikují.
Několikrát se stalo, že si Tonda znovu potvrdil, že vztah Jany a Petra je mírně řečeno neobvyklý, přestože jakékoliv narážky z jeho strany agresivně odmítala a opět mu vyhrožovala rozchodem.
Nicméně se jednou stalo, že se po práci sešli v jejich oblíbené kavárničce a vypili trochu více vína. Každý již měl docela jistě lahev v sobě.
Na Janě i přes její relativně drobnou postavu to vidět nikdy nebylo. Jen ten, kdo ji dobře znal, si mohl všimnout, že občas při hovoru zabrousí na témata, která jindy spolehlivě vynechávala. Tonda si ten fakt uvědomil, když se zase trochu lítostivě rozpovídala o svém Petrovi a o tom, že už je zoufalý a snaží se sehnat nějakou partnerku přes drahé seznamky, zatímco děti rostou a jsou už v pubertě nebo dokonce už z ní pomalu vycházejí, protože přišla dost brzy. Trávila u něho s vnoučaty každý druhý víkend.
„Máme tak úžasné děti a Péťa se o ně tolik stará! Akorát jim vždycky navařím na celý týden a dám to do krabiček do mrazáku, ale oni jsou bezva a Péťa by se kvůli nim rozkrájel. Je to úžasný táta.“
Tonda si pokaždé všiml, že Jana mluví o vnoučatech jako o jejich dětech, co mají s Petrem, ale nekomentoval to.
Jen se zeptal: „Když tam přespáváš, tak to spíte spolu s Péťou na té širokánské manželské posteli? Není to dětem trošku divné? Vždyť už z toho docela jistě mají rozum, ne?“
„Oni to tak neberou, víš? Ale většinou si ta malá vynutí, že bude spát u svého milovaného tatínka a já pak spávám v jejím pokojíčku. Je to taková naše mazlina i když už dost povyrostla.“
„Petr ale spává většinou nahý, ne? Aspoň jsi to říkala. To s ním spíš nahá taky? A spí nahý, i když s ním spí Míša? Koneckonců, vždyť je jí už dvanáct nebo třináct, nebo víc? Vlastně už pomalu jde na gympl, ne?“ významně na ní pohlédl.
„Já spím přeci v noční košilce. Vždyť víš, že nahá jsem spávala jen občas v létě, když byla vedra. A Petr, ten tak spává pořád. Oni jsou na to všichni zvyklí, neboj. “
„Ty tvé noční košilky jsou všechny zatraceně krátké. Víš, jak na mně působí erektivně,“ rozesmál se Tonda a dodal: „To by musel být Petr impotent, aby to na něj nepůsobilo.“
„Toníku, ty už máš zase ty své představy. Už jsem ti kolikrát říkala, že se k sobě občas přitulíme do ďolíčku. Jako my dva. Hezky mě obejme zezadu a já se skrčím do jeho náručí a takhle usneme. Na tom není přeci nic špatného.“
Ještě chvíli si povídali a Tonda debatu uzavřel: „Tak víš ty co, Jani? Ty si mysli a říkej, že tvoje verze vašich ďolíčků je jen mazlivá a nebo dokonce jen oblečená a já si budu myslet, že vaše ďolíčky jsou někdy oblečené a jenom mazlivé a někdy jsou se vším všudy, jak tomu říkáváme. Jo?“
„Ty jsi takový můj trdlík pitomý, ale mysli si co chceš, já se dneska zlobit nebudu, ale pravdu nemáš.“
Ještě si na závěr objednali dvě deci, takže už měli každý litřík vína, když se v nejlepší náladě zvedli a vyrazili do tmy.
Ušli asi sto metrů, když Tonda vzal Janu do náruče, políbil ji a zeptal se jí: „Jani, že ty vaše ďolíčky jsou občas tak, jak já říkávám, tedy se vším všudy, že jo?“
Chvíli se dívala stranou, ale pak překvapivě upřímně odpověděla: „Ale, jo, občas je to tak, jak říkáš!“
Políbil jí místo odpovědi na rty. Chvíli se vášnivě líbali a pak vyrazili k tramvajové zastávce zavěšeni jeden do druhého. Občas se zastavili a znovu se líbali, jako dva puberťáci. Moc toho nenamluvili.
Tonda stále ještě nemohl uvěřit tomu přiznání. Jana prožívala rozporuplné okamžiky, kdy si v jedné vteřině vyčítala, co to zase plácla a ve druhé zase měla obrovskou radost, že se dokázala překonat a přiznala to.
Na refýži, kde bylo dost lidí, ji vzal Tonda do náruče a zeptal se: „Jani, pro jistotu ještě jednou. Ty máš svojí verzi vašich ďolíčků s Péťou, já mám tu svojí a ta je, že často bývají se vším všudy a oba víme, co tím myslím. Tedy nádherně milovací. Je to tedy tak, jak já říkávám?“
Odklonila se od něho, pohlédla mu do očí, potřásala svou střapatou hlavou a s nádherně zářícíma očima a širokým radostným úsměvem šeptala: „Ty jsi takovej můj trdlík, ale tolik milovanej! Ale jo, je to tak jak říkáš ty. To víš, že se vším všudy!“
„Pokaždé?“
„Pokaždé ne, to by přeci nešlo.“
„Ale často jo, že jo?“
„No, řekněme, že dost často,“ upírala na něho své zářící oči a šťastně se usmívala.
„Tolik jsi úžasná a tolik tě obdivuju za tvojí odvahu tohle říct! Tolik moc tě miluju!“
Objímali se a vášnivě líbali, až okolo stojící čekající lidé raději poodstoupili, protože jim zřejmě bylo trapné stát vedle dvojice v pokročilejším věku, která se ovšem chovala jako dvojice mladých nadrženců.
Za pár minut přijela tramvaj. Zamávali si a Tonda vyrazil k ostrůvku tramvají na druhou stranu.
„Tak a teď jsem zvědavý, jak tohle budeš zapírat, Janinko, ale uvidíme. Vsadil bych se, že budeš.“
Když se Jana večer uložila s knihou do postele, nebyla schopná číst. Neustále ji pronásledovaly myšlenky na to, co provedla.
„Bože, já jsem taková kráva! Zase jsem Tondovi řekla všechno, co chtěl slyšet. To zase bude cirkus! Proč já vždycky po vínu musím všechno vykecat. Já bych to snad neměla pít.“
Chvilku uvažovala, zda to vše může přiznat i později, ale při pomyšlení na to, co by vyváděl její Péťa, rychle tyto myšlenky zaplašila. Neusínalo se jí dobře.
O týden později se krátce potkali u oběda. Mezi jiným se Tonda vrátil k poslednímu setkání.
„Jani, posledně na té refýži to bylo úžasné! Tolik tě obdivuju za tu tvou odvahu a nechci, aby sis myslela, že mi na tom něco vadí. Je to úžasné, že se máte s Péťou tak moc rádi.“
„Nevím teď přesně, o čem mluvíš, ale…“ vtom jí zazvonil telefon.
Vzala ho chvilku poslouchala a pak se omluvila: „Medvídku, musím letět, je po mně šílená sháňka! A určitě přeháníš a možná že jsme si úplně přesně neporozuměli.“
Potkali se znovu až po dvou týdnech v kavárně u soudu, kam si Jana šla pro dokumenty potvrzující její rozvod.
„Jani, posledně jsme to nestihli, ale říkala jsi, že jsme si asi zase nerozuměli. Tak tedy ještě jednou se zeptám. Jak to je s těmi vašimi ďolíčky s Péťou?“
Chvilku váhala, ale už měli zaplaceno, tak se zvedla, začala si oblékat kabát, ale pak odpověděla: „Jo ty ďolíčky s Péťou byly tak, jak ty říkáš.“
Stačilo mu to. Usmál se na ni, nabídl jí rámě a společně vyšli na ulici. Na tohle téma se už spolu toho dne nebavili.
Tonda měl báječnou náladu, Jana byla trochu nesvá, protože jí v mysli pořád dokola probíhalo: „Bože, co jsem to zase řekla? A bez vína! Já jsem tak pitomá! Jak z tohohle vybruslím?“
Před jejím domem se rozloučili dlouhým polibkem a slíbili si báječné rande příští týden v jejich hotýlku.
Proběhly vánoční svátky a potkali se brzy po Novém roce. Jana opět strávila několik svátečních dnů u Petra, a tak Tonda po jejich příchodu do hotýlku otevřel lahev vína a v dobrém rozmaru se zeptal: „Užili jste si dosyta milovacích ďolíčků se vším všudy?“
Její reakce ho zaskočila. Myslel si, že po těch přiznáních se o jejím vztahu s Petrem mohou již otevřeně bavit, ale místo toho slyšel: „Co si vůbec o mně myslíš? Že jsem nějaký úchyl a mám incestní vztah se svým synem? Ty jsi snad zešílel! Ty tvoje zvrhlé představy mně už přestaly bavit. Uvědom si už jednou pro vždy, že Petr je můj syn a jestli ti to ještě nedošlo, tak jsi normální zvrácený úchyl!“
„Ale vždyť jsme si o tom před měsícem nebo před dvěma povídali a já tě obdivoval za tvou odvahu mi to všechno říct, Jani!“
„Co to meleš? Nikdy bych nic takového říct nemohla, protože nic takového není pravda. Ty tvé představy už mě fakt přestaly bavit. Měl bys zajít k nějakému psychiatrovi a dej mi dneska pokoj. Jestli se ještě někdy máme vidět, tak už nikdy nechci od tebe takové tvé úchylné představy slyšet. To by byl konec. To víno si tady klidně vypij sám. Až tě to přejde, tak mi zavolej.“
Zvedla se, oblékla si kabát, obula kozačky a nakvašeně vyšla z pokoje ven.
„Ty bláho, to je herečka. Chápu sice, že se jí o tom asi těžko mluví, ale už to párkrát přiznala, tak nevím, co to zase hraje. Je úplně pitomá.“
Rozhodl se, že jí pošle mail. Podrobně v něm popsal situaci na refýži a před tím v jejich kavárničce a stejně tak setkání před soudem a zakončil konstatováním: „Jestli je tedy pravda to, cos na mne dneska tak drsně vysypala a udělala ze mne úchyla a zvrhlíka se zvrácenými představami, tak ti musím poblahopřát k neuvěřitelnému hereckému výkonu v listopadu na té refýži a pak i o dva týdny později. Jen mi ale vysvětli, proč jsi to divadlo tenkrát hrála. Byl to tak skvělý výkon, že se nedá zapomenout. Naprosto jsem tomu uvěřil.“
Napsal toho mnohem víc, ale čekal, jak zareaguje na toto.
Odpověď mu přišla druhý den do mobilu.
„Už mi takové maily nepiš, číst je stejně nebudu, tenhle jsem nedočetla. Omlouvám se.“
Tondův mail pochopitelně dočetla, byla úplně vyřízená z toho, co zase provedla a jak ho neprávem očernila, ale jednou už to takhle začala, tak v tom musela za každou cenu pokračovat.
Rozhodla se tak, i když jí z toho všeho bylo tak zle, že nemohla ani spát a cítila, že musí mít tlak takový, že by si jí snad doktoři rovnou nechali v nemocnici.
Tondova odpověď jí na klidu nepřidala.
„Nevím, za co přesně se omlouváš, omluva musí být jasná a taky musí obsahovat vysvětlení, pak ji můžu přijmout.“
„Je mi z toho všeho zle, mám potíže s tlakem, dneska ani nejdu do práce.“
„Mrzí mne, že je ti ze mě nebo z mé zvrhlosti tak zle. Víš, že jsem zvrácený lump už dlouho a doteď Ti to tolik nevadilo. Posílám ti měřič tlaku. Až se někdy budeš cítit líp a nebude ti vadit, že mám úchylné, zvrácené představy, tak se ozvi.“
Neměla sílu na toto odpovědět. Měřič tlaku jí skutečně další den přišel.
Trvalo skoro měsíc, než se jejich vztah dostal opět do starých kolejí „procházka-sex-procházka-sex“.
V létě si dopřáli několik krátkých výletů.
Posledního října jí Tonda poslal SMS: „Pozítří je výročí toho pro mne tak nádherného zážitku na tramvajové refýži. Směl bych Tě na oslavu toho výročí pozvat na dobrý oběd?“
Odepsala: „Přijdu ráda!“ a doplnila srdíčka.
Odepsal: „Tak v 1:30 v té indii, kde jsme spolu byli o prázdninách. Moc se těším!“
Usadili se v rohu místnosti, kde Tonda předem zarezervoval místo. Objednali si několik dobrot a když jim číšník rozlil z lahve skvělé italské víno do sklenic, Tonda pozvedl číši a spustil.
„Budu trošku rozvláčnější, ale prosím, vydrž mě poslouchat a nepřerušuj mě. Máme spolu takové tři mezníky našeho vztahu, ale pro mne je dnes nejdůležitější ten, co se stal přesně před rokem u tramvajové zastávky, kde jsi dokonce dvakrát připustila, že můj názor na některé tvoje ďolíčky, a víme, které mám na mysli, je správný, a tedy že nejsou jen něžně mazlící, ale že jsou někdy i nádherně milovací. Se vším všudy, jak tomu rád říkávám a tenkrát jsem je jasně definoval, abychom vyloučili jakékoliv nedorozumění.
Tohle pro mě bylo strašně moc důležité, protože pochybuju, že bys byla někdy někomu jinému něco takového řekla. A nebylo to jen tak nějaké přitakání. Bylo to daleko víc, než kdybys stokrát opakovala: „Miluju tě“. Byl jsem tenkrát sice trdlík úplně pitomý, ale šíleně milovaný, ale tvoje „ ale jo, jo“, kterým jsi „trdlíka“ doplnila a na mojí opakovanou otázku tak odpověděla a celou tu odpověď doplnila tím nejkrásnějším, rozzářeným, třpytivým pohledem s nádherným potřesením hlavou a s tak úžasným úsměvem, který mi přišel být v tu chvíli tak šťastný. Jako kdyby ses od něčeho těžkého osvobodila a přidala pak moře pusinek, kdy jsem při tom jasně cítil tvoje ruce na svých tvářích, že to prostě nejde zapomenout. Pro mne to v tu chvíli znamenalo vyslovení té největší možné důvěry, jaká mezi dvěma lidmi může nastat. Takové vyznání lásky sice netradiční, ale mnohem opravdovější, než nějaké banální „Miluju tě“!
V tom okamžiku jsem tolik obdivoval Tvou odvahu tohle vyslovit! Tu by většina lidí v takové situaci asi nenašla. Jestli ses kdy před tím bála, že bych Tě snad mohl odsuzovat, tak dneska už dávno víš, že máš jenom můj obdiv za tak nádherný, čistý a dlouhotrvající vztah. A měla jsi ho už dlouho před tím. To už snad nějakou dobu víš.
Takže dneska bych Ti chtěl tímhle přípitkem poděkovat za to, že právě před rokem jsi mi darovala to nejúžasnější vyznání, jaké bych si ani ve snu nedokázal před tím představit.“
Chvilku se mu dívala do očí, byl si jistý, že se v nich zatřpytily slzy, ale dokázala se ovládnout.
Pozvedla svou číšku a ťukli si. Neřekla nic. Snad aby tu krásnou chvíli nějak nepokazila, ale Tondovi stačil její rozpačitý úsměv. „Směl bych ti dát malinký polibek?“ naklonil se k ní.
Jana se nadzdvihla a letmý polibek dostal.
„Jsem strašně moc šťastný, že jsi to pozvání přijala, Janinko moje.“
„Přišla jsem moc ráda, lásko!“
„Já jsem ten svůj proslov zkrátil, ale tady je napsaný komplet celý,“ podával jí zalepenou obálku s jejím jménem. „Číst to nemusíš, klidně to roztrhej nebo spal, kdyby tě to zase naštvalo,“ usmál se na ní.
„Neboj, nenaštve,“ usmála se na něho teď už naplno tím svým šťastným úsměvem, který tolik miloval.
Vychutnali si několik chodů skvělého degustačního menu, povídali si o všem možném a později odpoledne jí Tonda doprovodil až k jejímu domu.
Při loučení ho políbila a tiše mu poděkovala: „Bylo to, možná to nejhezčí odpoledne, jaké jsem kdy zažila. Moc ti za něj děkuju. Jsi úžasný a moc tě miluju,“ ještě se otočila, zamávala mu, poslala mu vzdušný polibek a zmizela v domě.
Potkali se za deset dnů v jejich hotýlku. Tradičně vypili lahev vína, vzájemně se svlékli a Tonda si začal hru s jejími ňadry, dvorci a špuntíky. Věděl, že když má Jana náladu, vydrží tu hru téměř nekonečně dlouho a stačí pak jen pár doteků na jejím poštěváčku a prsty zajet hluboko do její nádherně vlahé vagíny a může u ní vyvolat orgasmus i takhle.
Pořád ještě oba dosáhli společně špičkou svých jazyků na její třešinky. Oba tu hru zbožňovali.
Trochu víc přitlačil a drtil její ňadra větší silou. Urychlil a zesílil tak její vzrušení. Chtěl si ale také vychutnat svým jazykem její milostné šťávičky.
Přesunul se níž a vzrušeně konstatoval: „Víš, že mě hrozně moc vzrušují ty tvé chloupky? Strašně mě baví je trošku rozhrnovat. Nevím, jestli byla hezčí úplně hladká nebo takhle.“
„Už je stará a vypelichaná, zamlada by tam byl býval prales a musela jsem si ji pořád upravovat, ale teď jich je sotva polovina,“ trochu stydlivě se zasmála.
„Pro mne je pořád báječná a nádherná. To elektrické holítko, co jsi dostala od Péti k narozkám, už nepoužíváš?“
„Zase ho vytáhnu před dovolenou nebo před prázdninami.“
„Někdy bych to s ním chtěl taky zkusit. Nechalas mě hrát si jen s pěnou a žiletkou, ale taky to bylo super vzrušující,“ nepřestával jí při té zvláštní debatě jazykem pečlivě lízat okolí její růžové studánky, občas ho zanořit co nejhlouběji, vysávat poštěváček a ukazováčkem hledat její bod G.
Vnímal, že ji to vzrušuje, ale že ji vzrušuje i ta debata, protože udýchaně, přerývaně odpověděla: „Jo, to bylo, můžeme to zase někdy zkusit!“
„Elektrické holítko je tedy vyhrazený jen pro Péťu?“ škádlivě se zeptal.
„Ale no tak, přeci, nech toho, to se teď nehodí! Radši pojď už do mě!“
Vyhověl jejímu přání a blahořečil v duchu výrobcům preparátů. Prášky na delší výdrž si brával na rande s Janou dost často a v kombinaci s viagrou nebo cialisem pak dokázal i to, co se v mládí zdálo nedosažitelné.
Doma to tak nutné nebylo, Ivě se dostavil orgasmus záhy a pak ještě několik dalších, takže ho prosívala, aby už skončil. Janě ale obvykle trval nástup mnohem déle a někdy se to odbylo i bez jejího vyvrcholení.
Teď ale věděl, že prášky zase fungují a bylo mu jasné, že Jana už bude za chvilinku úplně mimo. Předváděl se svým nástrojem dokonalý tanec a Jana mu vycházela neuvěřitelně vstříc, pak se ale s výkřikem úplně zhroutila sama do sebe. Pokračoval ještě pomalu a vychutnával si dokonalou kluzkost její vagíny.
Pomalu přicházela k sobě.
„Tys ještě nebyl? Musíme to dohonit! Pojď! Ty máš zase ten svůj zázračný prášek?“
„Jo, dneska jo, klidně tě tam můžu poslat ještě jednou nebo dvakrát, možná třikrát, když budeš chtít.“
„Ne, pojď teď spolu. Musíme spolu! Třikrát bych to dneska nedala! Já už nemůžu! Pojď, prosím! Prosím!“
Vzepřel se na rukách a snažil se co nejrychleji uvolnit vodopád svého spermatu. Šlo to pomalu, ale dosáhl toho krátce po jejím druhém vyvrcholení.
Schoulili se jeden druhém do náručí a chvilku oddychovali.
„Tady zase bude louže, jako blázen, jsem příšerná, ale mívám to jen s tebou. Takhle mokrý. Fuj, studí to. Pojď jdeme do sprchy.“
„Ne, že se zase budeš zlobit, ale směl bych někdy vyzkoušet to elektrický holítko, když Péťa může? Nejde mi to z hlavy.“
„Ty jsi takový můj trdlík pitomý, ale tak někdy jo. Péťa má teď konečně novou ženskou a snad je fajn. Má holčičku a budou spolu poprvé na svátky.“
„Jak se jmenuje? Je hezká? Milá? Chytrá? Hodná? A ví o tobě a o Petrovi všechno tak jako já?“
„Nech už toho! Proč musíš všechno zase zkazit? Petr je můj syn a tím to končí! A jí jsem ještě neviděla. Už nechci slyšet ani slovo o mně a Petrovi a o tvých úchylných představách, že bych měla se svým synem někdy nějaký sex. Naše ďolíčky byly vždycky jenom oblečený. Nikdy nic jiného a nechci už tyhle tvé zvrácenosti nikdy slyšet!“
Tonda zůstal v koupelně v lehkém šoku stát a tiše se utíral drsným froté ručníkem. Slyšel, jak se Jana vedle rychle obléká a vydává naštvané zvuky.
Když vyšel ven, už si obouvala boty a byla na odchodu. Zklamaně zabručel: „Já už ničemu nerozumím. Ta Indie byla pro mě tak nádherná a myslel jsem, že i pro tebe a že se ti ten přípitek líbil.“
„Jo, říkal jsi to pěkně, líbilo se mi to jako tvoje fantazie, protože bych sama něco podobného takhle asi říct nedovedla, ale brala jsem to jen jako tvojí krásnou fantazii. Nic víc. Až se uklidníš, můžeme se třeba někde projít, ale nechci už nic takového nikdy slyšet. Až si to srovnáš v hlavě, klidně mi zavolej,“ a vyrazila nakvašeně ven z pokoje.
Cestou po schodech jí popadly výčitky svědomí.
„Bože, už zase! Já jsem taková nána pitomá! Nechám se pozvat na tu jeho oslavu, řeknu mu, jaký je úžasný, pochválím mu ten jeho text, a teď zase tohle. A popravdě, v té Indii to bylo fakt něco tak krásného a měl ve všem pravdu. Proč si s ním nesedneš, holka, nepromluvíš si s ním, nepřiznáš mu to, co stejně on dávno ví a pak ho můžeš poprosit, aby to zůstalo jen mezi vámi a aby se o tom nikde nezmínil, což asi stejně neudělá a Petr by to nemusel vědět.“
Pořádně ani nevěděla, jak se dostala do kanceláře, nepřestávala si vyčítat své chování vůči Tondovi, protože věděla, jak je to celé zbytečné a jasně si uvědomovala, že Tondova trpělivost má určitě někde své meze.
„Kdyby ses s ním o tom normálně bavila, on to Petrovi nevykecá a měli byste klid. Nebo je ti to tak strašně nepříjemné se o tom bavit? Vždyť bys mu nejradši pověděla úplně všechno. On ti taky občas řekl něco o tom, jak to má s Ivou a co jí dělá dobře. Nebo že jim to doma neklape a proč. Jo, sice ti do toho nic není a možná i trochu žárlíš, ale na druhou stranu si přiznej, že tě to taky docela vzrušovalo a že sis to pak zkusila aspoň s Petrem. A nebo jste ty jeho problémy rozebraly a tys mu je pomohla vyřešit. A přiznej si, že sis v milování a nejen v tom vždycky chtěla všechno zkusit. Tedy snad kromě drog, ty ne.“
Nicméně k žádnému závěru nedošla. Cítila, že slib mlčenlivosti, který si dali s Petrem, je pořád ještě velice silný.
Tonda se pomalu oblékl, trochu rozhodil peřiny, aby nevypadala postel jako příšerný pelech. Pohled mu padl na louži uprostřed prostěradla a pomyslel si: „No, tak to bude pěkný oříšek pro uklízečku, tady není mokré jen prostěradlo. Taková krása to byla. Jenže zase se zachovala jako úplný debil. Indie super, ještě mi v pondělí řekla, že ten text si celý přečetla a protože byl prý tak báječný, tak si ho vryla do paměti, protože to doma nemůže nechat ležet a teď zase tohle. Ale co naděláme… Příští týden se jí ozvu a uvidíme.“
