Matěji, proč tě holky tak chtějí 08

Toto je 8 díl z 17 v seriálu Matěji, proč tě holky tak chtějí

Zavedla ho do svého pokoje, uprostřed se zastavila, dala mu ruce kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Matěj se nejprve trochu upejpal, ale pak nasadil tu nejlepší líbací techniku, jakou znal.
Rozepnula mu knoflíky u košile a svlékla mu ji. Pak se pustila do kalhot.
„Počkej,“ zarazil ji Matěj, sáhl do kapsy a vytáhl krabičku kondomů, kterou si ráno automaticky vzal, aniž nad tím přemýšlel.
„Páni, to seš vždycky takhle vybavenej?“ podivila se.
„Jo. Zvyk z vojny,“ stručně vysvětlil a nechal ji dokončit, co načala.
Když pak byl úplně nahý, rozvázala si pásek a nechala župánek spadnout na zem.

„Konečně se spolu můžeme pořádně pomuchlovat,“ zkonstatovala spokojeně a hned se k němu přitiskla se vším všudy, aby jí pořádně cítil.
„Co když se tvůj táta vrátí?“ projevil Matěj obavy.
„Je na nějakým jednání s generálním a na ministerstvu. Jestli přijede dneska, tak hodně pozdě večer, ale spíš zejtra,“ uklidnila ho a počala se o něj třít klínem.
Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Když si ověřila pevnost jeho ocasu, položila ho na lůžko.
„Tak jsem to řekla dobře, že ti holky budou samy skákat do postele. Jako já,“ řekla a hupsla za ním.
Zručně mu ogumovala ptáka a už si ho vsouvala do netrpělivě čekajícího útulku.
Když dosedla, blaženě vzdychla a jala se rytmicky přirážet.

Matěj se zaměřil na hezky se pohupující ňadra. Měla je pevná, krásně kulatá, se vzrušivými bradavkami. Hnětl je a mnul, občas pohladil nebo sevřel, či si s nimi pohrával jako s balónky. Sem tam mu vyklouzly z rukou, jak na něm poskakovala a snažila se najít směr, kdy jí to nejvíce vzrušovalo. Nakonec si na Matěje lehla, opřela balónky o jeho hruď, a táhlými pohyby se zvolna dopracovala k vyvrcholení.
„No to je paráda, jakou ty máš výdrž, už dlouho jsem se takhle krásně neuďála,“ pochvalovala si, když její slast odezněla.
Chytla Matěje za hlavu, začala ho líbat a současně zrychlila šoustací frekvenci. Pohybovala se vlastně celá a hnětla tak tělo pod sebou jakoby ho masírovala. Matěj s údivem zjistil, že ho to začíná dost vzrušovat.

„Jo, jo,“ vykřikla Pavla, když ucítila, jak Matějův orgán silně pulzuje a plní gumový obleček semennou záplavou.
Narovnala se, udělala ještě několik pohybů, aby jej vysála do poslední kapky, a teprve poté, co z ní samovolně vyklouzl, se překulila vedle něj.
„No, seš šikovná,“ řekl Matěj uznale. „Pudu se dát do pucu,“ oznámil stručně a zapadl na WC a do koupelny.

Když se vrátil, sedl si na okraj postele a tiše hleděl na Pavlino nahé tělo.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl po chvíli.
„Jistě,“ přikývla.
„Nejde mi do hlavy jedna věc. Jak se tak na tebe dívám, vůbec mi nepřipadáš jako holka, co popadne prvního kluka a zatáhne ho do postele. Ty si určitě vybíráš, a tak nějak nechápu, co tě vedlo k tomu, žes mně po prvním spatření dostala až sem.“
„To kdybych já věděla,“ povzdychla si. „Musí to bejt něco v tobě, protože jen jsem tě uviděla, tak jsem dostala takovou chuť na sex, že jsem tě málem zmermomocnila už v kanclu. Celej den jsem na tebe myslela a ta chuť byla čím dál větší, že jsem si na tebe prostě musela počkat. Já si kluky opravdu vybírám a nikdy se mi nestalo to, co teď. Holky po tobě určitě pojedou. Ty voprsklejší určitě, většina se ale bude stydět nebo něco podobnýho.“
„Takže ty seš voprsklá holka?“ zeptal se zvědavě.
Rozesmála se.

„No, podle toho, co jsem řekla, tak asi jo. Jen jsem o tom do dneška nevěděla,“ vesele přiznávala.
„Hmm. Uvidíme, jak se to vyvrbí,“ poznamenal Matěj. „Bylo to s tebou skvělý, ale je asi už načase, abych se oblíknul a šel domů.“
„Zbláznil ses? To mně nemůžeš udělat!“ zaprotestovala Pavla.
„Proč ne?“
„Protože já jsem se ti předvedla, teď je řada na tobě,“ vysvětlila důrazně.
„Hm, to má logiku. Jenže já musím bejt v šest doma na večeři. Mamka si hodně potrpí na rodinu u stolu, a když jí dopředu neřeknu, že se zdržím, hodně vyčítavě na mě kouká když přídu pozdě,“ vysvětlovat pro změnu Matěj.
„Vždyť ještě nejsou čtyři. To přece stihneš, né?“ povytáhla obočí a vrhla na něj prosebný pohled, aby ještě zůstal.

Na takovéhle podívání byl Matěj měkota. Nemohlo to dopadnout jinak, než že přikývl. „Ale budeš mi muset trochu pomoct,“ vyslovil malé přání.
„Tak to moc ráda. Poď ke mně,“ pokynula mu a v očích se jí zajiskřilo.

Lehl si vedle Pavly a začal se s ní mazlit. Přijala to se spokojeným vrněním a hned se pustila do povzbuzování ležícího ukojitele. Naštěstí Matějovi po prvním čísle netrvalo dlouho být znovu fit.
Jakmile ucítila v ruce tvrdý stvol, překulila se na záda.
„Ty ani netušíš, jak se na tebe těším,“ řekla toužebně, doširoka roztáhla nohy a stahovala Matěje na sebe.
Ten však nejdříve učinil bezpečnostní opatření a teprve pak se na ni převalil.

„Dej mi nohy na ramena,“ požádal Pavlu, a jen tak učinila, pomalu a důstojně do ní pronikl. Její ‚áááchnutí‘ mu naznačilo, že si to bude zřejmě pěkně užívat.
Začal svou obvyklou technikou, to je pomalými pohyby. Tentokrát však hned zkraje použil i různé změny směru, míchání i všelijaké vrtění.
Pavlino vzdychání sílilo, a když uplatnil svůj oblíbený styl, dvakrát na krajíček, jednou do dna, dospěla k vrcholu a odměnila ho silným orgasmem.

Když odeznělo její smyslné chvění, položil se na ni nepřestávaje přirážet. Jen o dost zrychlil tempo, aby se i on dočkal kýženého završení tohoto navýsost příjemného konání.
Pavla ho objala a snažila se mu vycházet vstříc. Zvýšila tak jeho vzrušení a brzy zakusila, že i on se dočkal zasloužené slasti.

Leželi vedle sebe tiše, bez jediného slova, jakoby znovu prožívali ony oblažující okamžiky vzájemného spojení. Ticho nakonec prolomil Matěj.
„Byla jsi úžasná. Skoro se mě chce říct, že kdybys dostala chuť si to zvopakovat, aby ses mně ozvala. Jenže to asi bude nesplnitelnej sen. A navíc, už fakt musím domů,“ pravil zasmušile.
Chystal se vstát, aby se oblékl, ale Pavla ho stáhla zpátky k sobě.
„Proč by to měl bejt nesplnitelnej sen? Kdyby bylo po mým, zvopákla bych si to hned teď,“ zašeptala mu do ucha. „Ale respektuju, že musíš domů. Oblečeš mě?“ otázala se už nahlas.
„Jasně, jen se dám dřív trochu do pucu,“ odvětil Matěj a vydal se vykonat očistu.

Po návratu pomaličku, kousek po kousku, zahaloval její tělo do roušky skrytých představ. Poté Pavla stejným způsobem oblékla i jeho.
„No, tak to bysme měli,“ povzdechl si Matěj. „Jak se říká, bylo to krásný a bylo toho dost. Je čas vypadnout.“
„Doufám, že tu druhou část jsi nemyslel vážně?“
„Co myslíš?“ usmál se tajemně a dodal: „Moc ti děkuju za to nádherný uvítání v práci. Ale teď už doopravdy jdu.“

Políbil ji a vydal se na cestu k domovu. Večeři stihl skoro na vteřinu přesně.

Víkend uběhl Matějovi rychle. Nejprve ho Milča potěšila s tím, že vzhledem k tomu, že dostala červenou stopku, se žádná potěšující cvičení nebudou konat, což ji prý děsně mrzí. Jeho to nemrzelo, tedy ne, že by se mu to s ní nelíbilo, ale od poslední šukačky s kádrovačkou byl uspokojený ažaž.

V sobotu ho ségra vytáhla na odpolední čaje, což se mu docela líbilo. Byla to oblíbená zábava šedesátých let, a byť v současnosti kralovaly diskotéky, tady kupodivu vydržely dodnes.
Lidí bylo překvapivě dost a s chutí trsali při živé hudbě taneční kapely, hrající vše od dojáků po rokenrol.
Cítil se tam dobře, jen si dával pozor, aby nějakou dychtivou paninku neuvedl v pokušení.

V neděli ho zase zapřáhl táta na zahrádce natolik, že byl večer rád, že si mohl jít lehnout.
V pondělí ho budík nemilosrdně vzbudil v pět hodin. S povzdechem vstal a po absolvování typických ranních činností se vydal do práce.

Dle přání šéfky se nejprve zastavil u ní.
„Běž se převlíct a pak přiď,“ houkla na něj, sotvaže se objevil ve dveřích. Dveře jejich kamrlíku byly zamčené. Starý Kouba, kterého si pamatoval, se zřejmě ještě neráčil dostavit.
Odemkl si a vešel dovnitř. Rychle se přestrojil do montérek a vrátil se k šéfové.
Znaleckým okem si ho prohlédla od hlavy k patě a prohlásila, že v montérkách vypadá stejně nebezpečně jako v civilu. Těžko říct, co tím měla na mysli.
„Starej Kouba už je tady?“ chtěla vědět.
„Neviděl jsem ho,“ řekl Matěj.
„No jo, zase zachráp. V poslední době se mu to stává čím dál častějc. Jestli do hodiny nepříde, budem muset pro něj poslat,“ povzdechla si a naznačila Matějovi, že tedy půjdou.

Cestou se stavili pro mistrovou a kvalitářku. Mistrová se jmenovala Jana Janovská, měla také pár let před důchodem. Říkali jí Bambule, protože byla příjemně kulaťoučká sympaťačka. Kvalitářka s dech beroucími ňadry slula jménem Irena Brajglová, nazývaná Brbla, protože jí nic neušlo a když něco objevila vadného, strašlivě brblala.

Jakmile vstoupili na sál, ječivý hlas šéfové přehlušil hukot strojů.
„Tak holky! Vedu vám staronovej přírůstek,“ zařvala a všechny ženské se naráz otočily k nim.
„Jéminkote, dyť to je Matěj!“ ozvalo se překvapeně od poslední mašiny, od které okamžitě vystartovala štíhlá černovláska. Přiřítila se k Matějovi, objala ho a vlípla mu pusu na obě tváře.
„Bože, z tebe je ale chlap,“ prohlížela si ho obdivně. „Kde si k tomu přišel?“
„To víš, vojna není kojná,“ odvětil Matěj, sotvaže popadl dech z jejího uvítání.
„Ty vypadáš taky moc dobře, Růžo,“ snažil se jí zalichotit, neboť Růžena Růžová řečená Růžovka, jak se ona černovláska jmenovala, za ty dva roky, co se neviděli, také pěkně vyspěla.

Růže zablesklo v očích, otočila se k ostatním a zahartusila: „Sakra, holky, to se nemůžete s Matějem přivítat jako já? Copak nejste rády, že bude zase s náma?“
„To víš, že sme. Aspoň tedy já jo,“ ozvala se jako první Květoslava Drbohlavová řečená Drbalka, žena to vcelku pěkné postavy, mající tak rok, dva do důchodu.
„Poď ke mně, Matěji,“ roztáhla vstřícně ruce, a když do nich Matěj zapadl, pevně ho objala a ani na tu pusu nezapomněla.
„Vítej tady. Moc ráda tě vidím,“ řekla upřímně.

Pak už šel Matěj z náruče do náruče.
Dana Píchalová, statná pětačtyřicátnice s pěknou postavou řečená Píchalka, Marie Lechnerová, dobře stavěná třicátnice řečená Manka, Vendula Míková, decentně zakulacená dvaadvacítka slyšící na jméno Vendy, a nakonec novicka, kterou Matěj neznal.
Avšak i ona ho nejprve objala, políbila na obě tváře a teprve potom se představila.
„Já jsem Johana Pokojná a říkaj mě Cimra, potvory jedny,“ ulevila si, ale oči se jí usmívaly.
Bylo jí maximálně devatenáct a rčení ‚Johana s dlouhýma nohama‘ na ni padlo jako ulité.
„Já jsem Matěj Štěrba,“ uvedl své jméno a nabídl jí ruku k potřesení.
Johana ho však místo toho znovu objala a tiše řekla: „Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat.“

Matěj si oddechl, že má vítací ceremoniál za sebou. Jenže se mýlil. Šéfová se podívala na své dvě podřízené a s povzdechem ze sebe vypravila: „Tak mám dojem, holky, že jsme to s tím Matějem odbyly. Takže to napravíme.“ Šla a Matěje objala a líbla na obě strany, jako všechny ženské před ní. Mistrová i kvalitářka ji následovaly. Teď teprve bylo po všem.

V tu chvíli se na scéně objevil starý Kouba.
„No to je dost, že ses uráčil. Kterápak tě zalehla?“ pustila se do něj jízlivě šéfová.
„No, ty si to nebyla,“ odpověděl drze a zaměřil pohled na Matěje. „A hele, mladej se nám vrátil. Jestlipak si vůbec z tý práce ještě něco pamatuješ?“ obrátil se k němu povýšeně.
„Ale jó. Že vám to už tehdy moc nešlo,“ odpálkoval ho Matěj.
Ženské se začaly smát.
„No co co co! Však se ještě ukáže, kdo je tady mistr. Dneska bude dělat všecko von a já budu jen dohlížet,“ zabručel nevrle a odkráčel do jejich kumbálu.

„Furt stejnej morous, co?“ řekl Matěj.
„Možná ještě horší,“ podotkla šéfová a mávnutím ruky naznačila, že rozpouští shromáždění.
„Moment,“ ozval se Matěj. „Ještě než se rozejdeme, chci vám všem poděkovat vřelýho přijetí, jakýho jsem se ani v nejmenším nenadál. Tak vám slibuju, že vám budu k dispozici celej do posledního kousku těla.“
„To si zapamatuju, to je dobrý vědět,“ uchichtla se Růžena a už od něj upalovala pryč, než mu dojde, co měla na mysli. No, nedošlo mu to, ale to je fuk.

Matěj během směny obešel všechny ženské a s každou hodil řeč. Mimo to zvládl pro ten den jen dvě změny šarže, a to pod bedlivým dozorem starého Kouby, který se jen třásl na to, aby mohl Matějovi jaksepatří vynadat. Pokaždé se však značně roztrpčen odkolébal do kutlochu, protože ani v nejmenším nedostal příležitost dát najevo svou nadřazenost.
V poledne se Matěj s ostatními vydal do jídelny, aby si objednal obědy do konce týdne. Cestou zpátky se zastavil v bufetu a koupil si něco k pití, neboť horko na sále si vyžadovalo větší přísun tekutin.

Tak to šlo den co den stejně. Alespoň zatím, než se rozkouká a najde si další možnosti rozptýlení či sebevzdělávání.
Ve čtvrtek ke konci směny za ním přišla Růžovka. Prý se s holkama dohodly, že jeho návrat je potřeba řádně oslavit, a že tedy zítra hned po směně se všichni sejdou „U uřvanýho koně“. Správně se to jmenovalo „U černého koně“, ale hospodský mluvil tak hlasitě, že až řval, a tak si to lidi přejmenovali po svém. Tam zamluvila salonek.

„Ježišimarja, to snad né,“ zvolal zoufale.
„Proč ne? Tobě se to nelíbí?“ překvapeně se zeptala.
„Když já na takovýhle věci nejsem. Na druhou stranu je mi jasný, že vám nemůžu zkazit radost, takže přídu. Ale nevím, nevím…“
„Co nevíš?“
„Myslím si, že budete zklamaný. Já se neumím ve společnosti moc bavit a taky nepiju. To víš, jsem takovej nekuřák, nepiják a nemrava.“
„Fakt? Tak to je dobrý, to poslední mě hodně zaujalo. Hlavně dej vědět mámě, ať po tobě nevyhlásí celostátní pátrání, když nepřídeš domů. Z práce pudem všichni najednou, já jen abys věděl.“
„Dobře,“ odpověděl zvadle a klesl na židli.

Jak Růžovka řekla, tak se i stalo. Nohou nedílnou se všichni, a to včetně šéfové, mistrové, kvalitářky a dokonce i starého Kouby, vydali k „Uřvanému koni“, kde bylo vše již nachystáno.
Hospodský je halasně uvítal a zavedl do domluveného salonku.
Byl to poněkud honosný název pro nevelkou místnost, kde pod okny bylo sraženo několik stolů s pěti a pěti židlemi proti sobě a s jednou židlí v čele. Ta byla pro Matějě, kam ho Růžovka okamžitě nasměrovala.
Ostatní se rozesadili, jak je napadlo.

Stoly byly pokryty sněhobílými ubrusy a před každým se skvěla vyblýskaná šampuska. Samozřejmě nemohly chybět dvě lahve vychlazeného šampaňského.
Hostinský čile popadl lahev, otevřel ji a začal rozlívat. Jen bůh ví jak to udělal, že měl každý naprosto stejnou míru.
Poté se uklonil a zaburácel, že sem ‚každou chvíli skákne‘, a odešel se starat o štamgasty.

Růžovka, která se jaksi samozřejmě ujala role hlavní organizátorky, vstala, a slavnostním hlasem, který si v ničem nezadal s projevy světových státníků, pronesla přípitek „na návrat ztraceného syna“.
Všichni povstali a s hlasitým „Ať žije Maťo“ připili na Matějovo navrácení do lůna textilky.

Matěj usrknul šampaňského a položil skleničku na stůl. Obhlédl přítomné, u každého se na vteřinku zastavil a pak se nadechl.
„Já… moc vám děkuju, ale přivádíte mě tím do neskutečných rozpaků. Copak já jsem nějakej „Výjimečně Impotentní Poděs“, abych si zasloužil takovou pozornost? Dyť já ani nevím, co vám mám říct,“ řekl s povzdechem a tváře mu málem zalil ruměnec.
„To nevadí, hlavně že to víme my,“ ozvala se Drbalka.
Podíval se na ni s otazníkem v očích. „To je přece jasný,“ pokračovala. „Chceme vědět, jak bylo na vojně a taky chceme slyšet nějakou tu veselou historku, kterých máš určitě spoustu.“

Matěj se usmál. „Když budu vyprávět, jakej jsme měli výcvik, tak mě to nebudete věřit. Rozhodně nebyl takovej, při kterým by vznikly veselý historky.“
„To je fuk,“ přidala se k Drbalce Manka. „Prostě nám řekni, co tam s tebou ďáli a hlavně podrobně. Během toho si určitě na nějakou srandu vzpomeneš. A než se do toho pustíš, tak si objednáme něco k pití, abychom tady nedehydrovali.“
Hostinský jim ochotně dopravil basy s minerálkou, pivem i vínem, aby tam nemusel každou chvíli lítat.

„No, jak chcete,“ odtušil poté Matěj a jal se vyprávět.
Ženské ho poslouchaly s otevřenou pusou a i starý Kouba měl z toho oči docela často vykulené. Když Matěj skončil, neozval se potlesk, ale rozhostilo se podivné ticho.

„Fakt tam tohle všechno s váma prováděli?“ nechtěla věřit šéfová.

„Jo. Ale já vám říkal, že mi to neuvěříte,“ poznamenal Matěj klidně a odmlčel se.
„Tak bys nám teď moh říct nějakou tu veselou story, né?“ připomněla mu Brbla Brajglová.
„Nějaký příhody se vždycky udály a některý se dokonce zapsaly do historie roty, ale žádná z nich nebyla veselá.“
„A tys nějakou prožil?“ nedala se odbýt.
„No, jednu jo,“ nerad připustil Matěj, „ale nechci o ní mluvit.“

„Hele Maťo, nebude ti vadit, když ti budem říkat Maťo?“ zarazila se najednou Manka Lechnerová.
„Klidně mě říkejte, jak chcete,“ odsouhlasil Matěj.
„Tak hele, Maťo, musíš nám to převyprávět, protože jsme všechny napnutý jak Koubovy kšandy. Že jo, holky,“ obrátila se na ostatní.
Jejich horlivé přikyvování Matěje dokonale odzbrojilo.

„Teda vy asi dokážete ukecat každýho, co?“ povzdychl si odevzdaně. „Tak poslouchejte.
Jednou sem dostal za úkol vypátrat v daný oblasti ukrytou jednotku. Vyzved sem si patřičný vybavení, naložili mě do civilního auta a asi po dvaceti kilometrech mě vysadili poblíž nějaký vesnice na okraji lesa. Rychle jsem v něm zmizel. Už se začalo stmívat, tak jsem rozbalil mapu a snažil se přibližně určit místo, kde by asi mohli bejt. Podle čeho jsem stanovil místo vám nebudu vykládat, to by bylo na dlouhý lokte. Prostě jsem vytknul směr, kterým se mám dát a vyrazil.
Asi po hodině jsem je skutečně našel. To už byla úplná tma. Opatrně jsem jejich tábor obešel, ale nepodařilo se mi odhadnout počet lidí a ani přesný počet aut, či jakoukoliv jinou techniku.
Napadlo mě, že kdybych vylezl na strom a moh se kouknout zhora, že by mně to možná pomohlo. V lese byly samý listnáče, tak mě zbývalo jen najít vhodný místo a strom, odkud bych všechno přehlídnul. Párkrát jsem se musel vyhnout jejich hlídkám, ale ono místo se mi podařilo najít.

Vylezl jsem na strom. Měl jsem kliku, že se mě v tý tmě povedlo najít větev, na kterou jsem si stoupnul a větev, na kterou jsem si moh zároveň sednout. Nebylo to zrovna pohodlný, ale byli jsme vycvičení ledacos vydržet. Asi po hodině už jsem měl téměř všechno zmapovaný, když jsem pocítil určitý tlaky a rázem mě bylo jasný, že když je neuvolním, budu mít plný kalhoty. Nezbylo mi, že se opatrně postavit, stáhnout gatě a znovu si sednout na tu větev tak, aby byl dostatek volnýho prostoru k tomu, co se mělo dít.

Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou, protože sedět s holejma stehnama na drsný kůře stromu není nejpříjemnější pocit. Soustředil jsem se na úlevu a nevěnoval tak pozornost prasknutí větvičky kdesi pode mnou, což byla největší chyba, jaká se mi mohla stát. Díky týhle nepozornosti jsem nezaregistroval, že dole právě prochází hlídka. Právě se oddělila část obsahu mýho střeva a volně padala dolů, přesně do místa, kde se hlídka zastavila. Rozplesklo se mu to na přední části přilby a částečně zasáhlo i obličej. To jsem v tu chvíli nevěděl, až pozdějc, z vyprávění.
‚Kurva co to je?‘ vykřiknul ten dole a instinktivně zved ruku, aby si ten sajrajt setřel. Rozmáz si to po ksichtu a důvěrně známej pach mu napověděl původ materiálu.
‚Do prdele, to je hovno!‘ zařval, a protože mu došlo, že hovna jen tak z nebe nepadaj, popad baterku a posvítil si do koruny stromu.

Našel mne hned. Můj nahej zadek se ve světle baterky rozzářil jak měsíček v úplňku, zrovna v okamžiku, kdy jej opouštěla druhá a naštěstí poslední část obsahu střeva. Zřejmě to zaregistroval, protože světlo zhaslo, jak uskočil stranou.
Nařídil kolegovi, ať maže do tábora a vyhlásí poplach. Poté znovu rozsvítil baterku, jenže já už si stačil natáhnout kalhoty a schovat se za kmen stromu. Marně jsem přemejšlel co dál. Skákat ze stromu na strom jako Tarzan jsem neuměl a stejně žádnej nablízku nebyl a v tý tmě by to bylo tak jako tak o hubu.

Během pár minut pobíhalo kolem stromu snad dvacet vojclů a snažili se mně pomocí baterek objevit. Doufal jsem, že neuspějí, ale podařilo se jim to. Chcačky nechcačky jsem musel dolů a nechat se zajmout. Jinýho mě totiž nezbejvalo.
Na druhej den mě vítězoslavně dopravili do kasína a předali našemu majorovi. Byl děsně nasranej, což já tedy taky, a sliboval mi jednadvacet vostrejch, to jako basu.
Když si ale poslechnul, jak to všechno bylo, slevil mi trest na jednadvacet prdů, čili na tři tejdny zákaz vycházek. No, a to je všechno.“

„A pak že neznáš žádnou veselou historku,“ přerušila doznívající chechot posluchaček Růžovka. „Kruci, taky sme si mohly říct vo ňákou muziku a mohly to trochu rozjet a trsnout si,“ posteskla si.
„Mám nějaký mlhavý tušení, že by tady moh něco takovýho mít,“ nadhodila šéfová, jako kdyby to tady dobře znala.
„Aspoň dřív tady míval,“ dodala a vypravila se za hostinským.

Autor

Navigace v seriálu<< Matěji, proč tě holky tak chtějí 07Matěji, proč tě holky tak chtějí 09 >>
4.7 34 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Zajímavé pokračování. Tak to vypadá, že to bude mít v práci docela těžké samá ženská. Už se těším na pokračování. Dobrá historka z vojny.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x