Matěji, proč tě holky tak chtějí 13

Toto je 13 díl z 17 v seriálu Matěji, proč tě holky tak chtějí

Se smíšenými pocity začali chystat rodičovské schůzky, nikoli tedy školní, ale osobní. Dohodli se, že Jájina připraví půdu doma a setkání proběhne nejprve u nich.
U Matěje se pak rodinné divadélko odehraje o týden později. Jali se též plánovat průběh jednotlivých návštěv, avšak nakonec správně usoudili, že nebudou plánovat nic a nechají to koňovi, neb ten má větší hlavu.

Návštěvní den v rodině Růžových domluvila Jája na pátek, kdy má Matěj ranní směnu.
Čekala na něj před textilkou, a jakmile se objevil, zavěsila se do něj a důležitě si ho vedla domů. Matěj byl nervózní, zato Jája zářila štěstím. Byl to pro ni prostě krůček k vytouženému cíli a ani v nejmenším nepochybovala o tom, že Matěj bude příznivě přijat.

Když došli k Růžovým, ve dveřích obývacího pokoje, kde byli všichni shromážděni, se jako první objevila Jája.
„Milá rodino, dovolte mi, abych vám představila toho, jehož miluji. Je to Matěj Štěrba,“ řekla pateticky a pokynula Matějovi, aby vstoupil.

Matěj vešel a vzápětí ho polil pot. Byli tam úplně všichni. Rodiče, Růžena, Karel i Ivana, a každý měl oči upřené jen na něj.
Nejvíc zírala Růža, která neměla o ničem ani ponětí.

„Dobrý celý den,“ pozdravil a vší silou se snažil, aby se mu trémou nezachvěl hlas.
Téměř sborově mu odpověděli.
„Tak vás u nás za všechny vítám a posaďte se,“ ujala se jako první slova matinka. Byla to docela pohledná ženská tak kolem padesátky, s milou tváří a pěknou postavou.
„Nachystali jsme pro vás tahle dvě křesílka, abysme vás oba měli pěkně na očích,“ usmála se. „Já zatím dojdu pro kafe. Nebo byste raděj pivo?“ obrátila se na Matěje.
„Ne ne, děkuju, kafe bude dobrý,“ odvětil Matěj a opětoval matčin úsměv.

Matka odběhla pro slíbenou kávu a slova se ujala Jája.
„No, když to tak vezmu, tak už sem vám všechno vyslepičila. Jen dodám, že kdyby s tím Matěj nesouhlasil, tak tady dneska není. Takže se můžem bavit o všem možným.“
„Tak jo,“ ozval se hned její otec, sporý chlapík s dobráckou tváří. „Byl ste na vojně?“ vypálil zřejmě jednu z mnoha otázek.
„No, nechtělo se mi,“ uculil se Matěj, „jenže měli kritickej nedostatek modrejch knížek, tak sem holt musel.“
„A k čemu vás šoupli?“ zazněla druhá otázka.
„K průzkumákům.“
„No to je bezvadný,“ vykřikl a zdvihl ruce v jakémsi jásavém gestu. „To už se teď nemusím ničeho bát.“
„Proboha tati, čeho!?“ vykulila oči Jája.
„No přece toho, dcerunko, že by tě nedokázal ochránit,“ prohlásil zcela vážně otec.

Než se však dostal k dalšímu projevu své zvědavosti, otevřely se dveře a dovnitř nakráčela Jájina mamka s tácem plným hrníčků.
„Tak o co jsem přišla,“ hned vyzvídala, stavějíc před každého voňavou kávu.
„Vůbec o nic, akorát taťka zahájil výslech třetího stupně.“ informovala ji ironicky Růža.
Mamka se vyčítavě podívala na svého muže.
„Teda táto, to se přece nedělá,“ kárala ho. „Na první pohled musíš vidět, že Matěj je milej a hodnej mladík. A hezkej! Určitě se za ním otáčela spousta děvčat, ale on si vybral naši Jáju. No není to krásný?“ vzdychla zasněně.
„No jo, no jo, omlouvám se,“ zabručel otecko a k dalším otázkám se neměl.

Slova se tedy ujala mamina a postupně se přidávali další. Zprvu váznoucí konverzace se rozběhla ke všeobecné spokojenosti.
I Matěj docela roztál a účastnil se bez trémy a rozpaků rozpravy. Návštěvu pak ukončila paní Růžová.
Obrátila se na Matěje a řekla: „Určitě se budete chtít jít projít a o všem si popovídat. Jak už se Jája zmínila, všechno nám řekla a vysvětlila. My s vaším nápadem souhlasíme, aspoň poznáte, zač je toho loket. Když si nebudete vědět rady nebo budete potřebovat pomoc, stačí říct. A teď už běžte, ať máte taky chvíli pro sebe.“
„Já… moc děkuju za milý přivítání,“ vstal Matěj, aby na něj bylo pořádně vidět. „Měl jsem trému i obavy, ale jen do tý doby, než sem poznal, jaká ste milá a sympatická rodina. Moc děkuju a přeju hezkej zbytek dne.“

Matěj počkal, až vstane i Jája a chystali se k odchodu, když se ozval otec.
„Svezu se s váma aspoň před barák. Zajdu se kouknout na kolchoz, jestli je tam všecko v pořádku.“
„Ale tatí,“ bleskově zareagovala Jája, „to nemusíš. My se tam s Matějem za tebe podíváme jak to tam vypadá. Buď pěkně v klidu. Beztak tam budeš celej víkend dřít od nevidím do nevidím, tak si šetři síly a odpočívej.“

Otec se na ni úkosem podíval a zacukalo mu v koutcích, neboť ji samozřejmě prohlédl jak okenní sklo. Ostatně v jejích letech nebyl jiný.
„Nó, to budete hodný,“ zamručel a šel se natáhnout na gauč.

Jen v pondělí Matěj přišel na odpolední a stačil se převléknout do pracovního, vtrhla k němu do kumbálu Růžovka.
„Hele, Maťo, jak to že nevím, že se půldruhýho roku taháš s mojí ségrou?“ vypálila na něj jak ze samopalu.
„Ale já se s ní netahám. Chodí normálně vedle mě,“ odpověděl nedbale Matěj.
„Srandičky, na to tě užije. Rok a půl jí vobděláváš políčko a já si ani nečuchnu.“
„Tak to pr!“ zaprotestoval Matěj. „Celou tu dobu sme spolu jen chodili, nic víc. Poprvé sme si zasprosťačili až předminulej tejden.“
„A že nic neřekla?“
„A proč by měla?“ opáčil Matěj.
„No to je fakt. Já se jí taky nechlubila, jenže nevím jak, ale věděla o tom,“ dumala Růžovka.
„Jak to víš?“
„No, mluvila sem s ní o tom. Řekla sem jí, že tě na truc svedu. A víš, co mě řekla? ‚Klidně. Třikrát nebo čtyřikrát, co to na věci změní. Koneckonců, budeš aspoň jediná ženská, o který vím.‘ Zůstala sem s hubou otevřenou. Zeptala se mě, co tak blbě čumím a já ji neuměla odpovědět. Když sem popadla dech, řekla sem jí, že zejtra ráno s tebou budu v chajdě. Pokrčila rameny a popřála mi, ať si to s tebou užiju. No, chápeš to?“
„Budeš se tomu divit, ale asi jo. Jak si to teda zejtra představuješ?“
„Páni,“ vykulila se Růža. „Já myslela, jak se budeš vykrucovat a ty si se mnou klidně vrzneš.“
„Dyť seš její ségra, tak co bych pro tebe neudělal, že jo.“
„Ty prevíte,“ žďuchla do Matěje. „Tak na mě čekej v devět u brány. Před směnou si zajdem na oběd a pak teprve naklušeme do fabriky. Jéžišmarjá, už teď mě svrbí, že si ji snad budu drbat až do zítřejšího rána,“ zašklebila se a vrazila si ruce do klína na znamení, že to s tím svrběním myslela vážně.
„Jak tak na tebe koukám, skoro ti to budu věřit,“ podotknul Matěj. „Ale už seš tady docela dlouho a já musím vobejít mašiny,“ dodal.
„No jo, tak mě aspoň chytni za kozy, ať mám aspoň trochu dobrej pocit,“ žadonila Růža před odchodem. Pár vteřin zdržení aby jí vyhověl, a pak už oba vypadli do rušné haly.

Když na druhý den ráno doputoval Matěj k bráně zahrádkářské kolonie Líbánky, Růžovka už tam stepovala a nedočkavě ho vyhlížela.
„Já už sem se začala bát, že nepřídeš,“ přivítala ho s úlevou.
„Co to povídáš? Je tři čtvrti na devět, já se sem ženu abych tady byl o čtvrt hodiny dřív, abys nemusela čekat, a ty mě vykládáš, že ses bála. Já se z tebe zjevím,“ vrtěl s podivem hlavou.
„Když já už se fakt nemohla dočkat,“ řekla zkroušeně.
„No jo, v takovým případě se čas jeví úplně jinak, než jakej doopravdy je. Tak už otvírej,“ popohnal Růžovku k akci.

Rychle bránu odemkla a za nimi opět zamkla. Do chatky to vzala skoro poklusem, takže Matěj musel hodně přidat do kroku, aby jí stačil.
Jakmile byli uvnitř, začala se Růža bez meškání svlékat.
„Nejdřív ti chci něco říct, Růžo,“ oslovil ji Matěj během vlastního odkládání svršků. „Dneska sme spolu naposledy. Uznej, že by bylo blbý, abych Jáju podváděl s její vlastní ségrou. Taky s ostatníma holkama v práci končím, a byl bych rád, kdybys jim to řekla ty a taky proč. Jestli to tedy budeš chtět pro mě udělat,“ dopověděl a sundal si poslední kus oblečení.

Růže okamžitě využila jeho nahoty, přitiskla se k němu a hbitě sáhla po visícím ocasu.
„Uznávám, že v tomhle máš pravdu, takže to budu respektovat. A holkám to řeknu, jen nevím, co se z toho pak vyklube. No, a když je to tedy dneska naposledy, tak by to chtělo něco extra, něco, co je třeba úplně postavený na hlavu.“

„Tý brďo, to není zas tak špatnej nápad,“ zajásal Matěj nad myšlenkou, kterou mu vnukla. „Já bych to viděl tak, že by ses nejdřív postavila na tu hlavu a já tě svrchu protahoval, a až bys nemohla, tak bys dala nohy na zem a já ti ho tam strčil zezadu.
Samotnej konec bysme pak absolvovali v klasickým stylu. A navíc, první dvě fáze bych jel navostro a gumu bych si natáh až na samotnej závěr, aby to bylo jó něco extra. Co ty na to?“
Růža jen zalapala po dechu. „Ty máš teda představivost. To si myslíš, že to dokážu?“
„Když to nezkusíme, tak se to nedozvíme.“

Vymanil se z jejího objetí a došel k válendě, odkud vzal polštářek.
„Koukni. Tenhle polštářek dám tajdle ke stěně, ty se skloníš a položíš na něj hlavu, a já tě vezmu za nohy a pomůžu ti je dát nahoru. Zapřeš se rukama, roztáhneš nohy a já ti ho tam šoupnu,“ vysvětlil jí posloupnost, jak se postaví na hlavu.

Růžena, poněkud nepřesvědčivě, přešla ke zdi a položila hlavu na polštářek. Matěj ji popadl za kotníky, přitlačil ke stěně a vytáhl nohy nahoru, roztáhl je a opřel o zeď. Pak se nasměroval tak, aby mohl zapustit kořen.
„Teda Máťo, v životě bych nevěřila, že něco takovýho dokážu,“ ozvala se Růžovka. „Jestli se nemůžeš strefit, snad bych ti mohla pomoct.“
„Né, to je dobrý. Už tam bude,“ ujistil ji Matěj a na důkaz svých slov zasunul ptáka dovnitř.
„Páni, to je úplně jinej pocit, a pěkněj. Pak… pak ti to povím. Ale asi to dlouho nevydržím.“

V téhle pozici se jí špatně povídalo a tak se odmlčela. O to víc se snažila vnímat pomalé protahování nahatého ptáka ve své komůrce.
Vydržela to snad dvě minuty, ale pak už dala na vědomí, že už nemůže.

Matěj jí pomohl se postavit a vzpamatovat se z nezvyklé polohy. Než se vydýchala, stačila mu vypovědět, co všechno cítila a že je škoda, že nevydržela déle. Pak ji Matěj dovedl k válendě a vybídl ji, ať se o ni opře a vyšpulí prdelku, že nastává druhá fáze jejich extra prcačky, totiž zezadu.
Růžovka zaujala pozici přesně, jak si přál.
Matěj ručně nastavil ptáka ke správné dírce a zprudka zajel dovnitř. Překvapením vyjekla.
„Promiň. Jestli je to na tebe moc, tak uberu,“ staral se Matěj.
„Ne ne ne. Jen pokračuj a nemusíš mě šetřit,“ opáčila rychle a na potvrzení svých slov přirazila k ocasu.

Matěj se nenechal pobízet. Vyrazil do útoku a v poměrně svižném tempu dorážel na samé dno.
Růženina kratičká „je“ komentovala každé Matějovo přiražení až do chvíle, kdy se proměnilo v dlouhatánské „jééééééééé“, oznamující, že se právě uspokojila.
Matěj ještě chvíli pokračoval, avšak brzy zvolnil, až přestal úplně.

„Myslím, že nastal čas se dát do třetí a poslední fáze,“ poznamenal Matěj a vyklouzl z teplého hnízda.
„Né, Maťo, né. Ještě aspoň chvilečku pokračuj,“ zaprosila Růže a rukou mezi nohama se snažila nahmátnout Matějova tvrdého přirážeče a zasunout si ho zpátky.
Ten se usmál a narafičil se tak, aby se jí to povedlo. Jenže chvilička se protáhla a na Matěje to pomalu začínalo jít.
„Nedá se nic dělat, Růžo. Musíme přejít do závěrečný fáze, jinak to naleju do tebe nebo na tebe,“ prohlásil Matěj a nesmlouvavě ho vytáhl ven.
„To je škoda, víš jak to bylo skvělý?“ povzdechla si Růžovka a narovnala se.
„To ti docela věřím. Taky sem si užil svý. Teď akorát přemejšlím nad tím, jestli mám pokračovat dál jak sem a oblíct se až to na mě pude, anebo se oblíct hned, protože pak by to bylo bez přerušování až do konce,“ pronesl Matěj zadumaně.
„Já bych byla pro tu první možnost. Čím dýl ho budeš mít nahatýho, tím dýl si to užiju.“
„Tak jo,“ souhlasil Matěj. „Jenom si to nachystám, abych to měl hned jak bude třeba po ruce.“

Sáhl do kapsy kalhot, vytáhl krabičku a vyndal z ní balíček, který hned natrhl, aby se potom nemusel zdržovat.
Růža si mezitím lehla na válendu a netrpělivě čekala na Matějův zásun. Ten nijak neotálel. Vklouzl mezi roztažená stehna a než se nadála, už čiperně přirážel.
„Maťo, ty teda jedeš,“ zavýskla Růže a snažila se mu vycházet co nejvíce vstříc.

Docela se jim podařilo zesynchronizovat, avšak dlouhého trvání to nemělo. Matěj se zničehonic vyškubl, bleskově nasadil gumu a vrhl se zpátky jako do propasti.
Pár rychlých pohybů a už se cukal v konečné extázi. Ještě několik závěrečných posunů a bylo vymalováno.

„Matěji, tohle byla fantazie, na kterou do smrti nezapomenu,“ vzdychla Růža, když už jen leželi vedle sebe a odpočívali. „Škoda, že to bylo naposled, ale s tím už se musím smířit. Důležitý pro mě je, že to stálo za to. Byla sem tě tak plná…“ zasnila se a odmlčela.
„Mně, navíc k tomu, že to bylo to nejlepší s tebou, taky těší to, že sem tě nezklamal a užila sis to,“ ujal se slova Matěj. „Tak se ještě chvilku oddáchnem a pudem, ne?“

„Ne né,“ zašermovala mu prstem před obličejem. „Doteď si měl hlavní slovo ty. Poslední slovo chci ale mít já,“ prohlásila neústupně.
„To ale nějakej čas potrvá, než budu k použití.“
„Však já ti za chvíli k tomu pomůžu,“ ujistila ho. „Páni, až já tohle budu vykládat holkám, tak se z toho pominou,“ vzdychla s vidinou hlavní postavy v jejich babském klanu.
„Nó, já bych to nedělal,“ odtušil Matěj.
„Proč ne?“
„Já bych si to schoval jako největší tajemství, který mám, a vždycky, když bych si na to vzpomněl, přehrával bych si to v makovici do posledních detailů s tím, že nikdo na světě netuší, jakou slast sem prožil. Když jim to vykecáš, budeš mít po radosti.“

Chvíli na Matěje koukala a pak řekla: „Máš pravdu. Nikomu nic neřeknu.“
„Máš recht. A když už jsme u toho povídání, Růžovko Růžová, tak neříkej holkám, že jim to vzkazuju. Postěžuj si, že si se mnou chtěla jít a že sem tě odmítnul, protože budu žít s holkou. A že si myslíš, že dopadnou stejně, když to po mně budou chtít. Snad ať to raděj ani nezkoušej. Ale ty seš chytrá holka a určitě něco vymyslíš.“
„To snad jo, ale jak je znám, nemyslím si, že ti to ulehčej. Určitě tě budou ukecávat na poslední štych, a když je tvrdě odmítneš, tak je pěkně nasereš. To si piš.“

„Už mě to taky napadlo. Jenže co s tím mám dělat?“
„No, co. Prostě jim vyhovíš a bude to k oboustraný spokojenosti. Holky budou šťastný a ty budeš mít pokoj.“
„To mám právě obavy, že nebudu,“ povzdechl si Matěj.
„Já myslím, že jo. Nejsou blbý a pochopěj tě,“ chlácholila ho Růžovka.
„Doufejme,“ odvětil pochybovačně.
„Hele, hoď to teďka za hlavu a věnuj se mně. Tady nahoře,“ upřesnila. „Já se budu na oplátku věnovat tobě tady dole.“

Jak řekla, tak se i dělo. Matěj jí masíroval kůzlata, ona jemu polehávající ocas se snahou o jeho rychlé vytvrzení.
No, nějakou chvíli to trvalo, ale když už se Matějovi konečně postavil, hbitě ho oblékla, nasedla na něj a nastartovala svou osobní jízdu.

Po několika prvotních pohybech, hledajících nejvhodnější pozici, se počala všelijak svíjet a kroutit, aby, především pro sebe, dosáhla co největšího vzrušení. Matějovi v tu chvíli vytanula v mysli vzpomínka na karnevalovou jízdu, kterou mu předvedla Píchalka. Podvědomě se usmál.
„Líbí se ti to?“ vyzvídala Růža, když si všimla jeho pousmání.
„A jak. Netušil sem, že umíš bejt takhle prostopášná. Jen pokračuj,“ odpověděl, i když na Píchalku neměla ani zdaleka.
Ale proč by jí kazil radost, že?

Růžovka znásobila své úsilí. Byla ve své snaze tak horlivá, že v některých okamžicích měl Matěj pocit, že mu ten tvrdý kolík zlomí a utrhne.
Naštěstí bylo vše důkladně promazáno, takže nehrozilo, že by se někde něco zadrhlo a způsobilo katastrofu.
Růža konečně objevila trik, který nejvíce rozechvíval její sexuální emoce. Vzrušivé napětí v ní rychle stoupalo, pak doslova explodovala. Bylo to tak silné, že na malý okamžik ztratila vědomí.
Zprudka dosedla do Matějova klína a tím se vzpamatovala. Cítila, jak intenzívně v ní tepe orgastická křeč a svírá tvrdého ptáka.
Slast, kterou přitom pocítila, ji vynesla až k samému nebi rozkoše. Lehla si na Matěje a jen pohyby pánve pokračovala v masírování dosud neukojeného Matějova zaslíbence. Bylo to takové jemňoučké žužlání, než pořádný mrd, a proto byla mile překvapena, když ucítila, jak v ní Matějovo vřeteno najednou pulzuje a stříká. Naštěstí do umělohmotného váčku.

„Teda Růžovko,“ ozval se Matěj, když se spolu svalili na bok, „Ty seš teda divoška. Kde se to v tobě vzalo?.“
„Já ti nevím. Možná to způsobil ten tvůj nadupanej sporťák, na kterým sem jezdila.“
„Že by?“ podivil se naoko Matěj a vzápětí se oba rozesmáli, až se Růže kozy třepotaly.
„Tak mám takovej dojem, že by sis to klidně ještě zvopákla,“ popíchl ji Matěj.
„To si piš, že jo. A třeba dvakrát a nemusel bys mě k tomu ani přemlouvat,“ opáčila Růža dychtivě.
„To ti věřím, já konečně taky. Jenže nemáme čas a už musíme jít,“ zmínil se Matěj o neoddiskutovatelné skutečnosti.

Co se dalo dělat. Dali se do pucu a šli na oběd a potom do práce.
Jestli Růža něco ženským říkala, Matěj netušil. Ale zřejmě ne, protože měl celou směnu klid.

Zato na druhý den, hned po pauze na svačinu, napochodovala k němu do kumbálu husím pochodem celá squadra dotčených ženských jako nějaká delegace. Brbla, Manka, Píchalka, Vendy a Cimra, jen Růžovka chyběla. Začaly do Matěje hustit jedna přes druhou.
„Tak prej chodíš se ségrou Růžovky,“ začala Cimra.
„Už to tak bude,“ přikývl Matěj.
„A prej s ní chceš bydlet na psí knížku,“ přidala se Brbla.
„To je pravda.“
„A chceš bejt vzorňas a bejt jí věrnej, jo?“ připojila se Manka.
„To je taky pravda.“
„Takže nás mírnix týrnix prostě hodíš přes palubu a už si s tebou ani neškrtnem,“ koukla na Matěje vyčítavě Vendy.

Matěj se zamyslel a pak řekl:
„Na něco se vás zeptám. Kdybyste kterákoliv z vás měla mužskýho, se kterým byste chtěli žít a on by bez ohledu na vás vojel každou ženskou, který by na něho jen mrkla, jásaly byste z toho, bylo by vám to fuk, nevadilo by vám to. Já myslím, že vadilo. Tak se prosím vžijte do mý holky a do toho, že chci bejt hodnej kluk.“

„Máš pravdu, ale nemysli si, že tě nechápem,“ ujala se slova Píchalka. „Naopak, chápem tě až moc dobře. S každou z nás si byl několikrát a tak si myslíme, že za to potěšení, který si s náma měl a my s tebou, by se hodilo každou z nás naposledy dokonale uspokojit, jak to umíš jenom ty.
A ne jednou, ale třikrát, aby to bylo jako v pohádce a my se jako v pohádce cejtily. Taky bysme na to jako na pohádku rády vzpomínaly. Nemáme žádný právo to po tobě chtít, a když řekneš ne, přijmem to. Ale bude nás to děsně mrzet. Co ty na to?“
„Ježišmarjá, ženský!“ zakvílel Matěj. „Co já mám s váma dělat? Nemyslete si, že mě těší, že o vás přídu. Jenže situace se změnila a já nemůžu jinak.“
Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Neřeknu vám ne. Jen mě dejte čas si to promyslet. V pondělí vám řeknu. Stačí vám to?“

Ženské na sebe koukly, přikývly že ano, a postupně se začaly vytrácet.
„Sem zvědavá, co z tebe v pondělí vyleze,“ neodpustila si Brbla poznámku, když jako poslední odcházela.

Matěj si z hluboka oddechl. Zbytek směny však proběhl, jako kdyby k ničemu nedošlo.

Autor

Navigace v seriálu<< Matěji, proč tě holky tak chtějí 12Matěji, proč tě holky tak chtějí 14 >>
4.6 29 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Jsem zvědav jak to vyřeší s ženskýma v práci. Už se těším na pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x