Tinnitus 17

Toto je 17 díl z 17 v seriálu Tinnitus

Cesta nám uběhla rychle. Pomlouvaly jsme spolu naše bráchy a byly zvědavé, co se jim přihodilo. Denisa pořád opakovala, že nás určitě chtějí nalákat k sobě a nezdálo se, že by jí to vadilo. U nich doma nás ale přivítaly zachmuřené obličeje. „Co se stalo?“ zeptala jsem se zvědavě.

Luděk se ke mně obrátil a zhluboka se nadechl. „Kájo… jak jím ty prášky… myslíš, že můžou někomu ublížit?“ zeptal se s obavami.
„Proč? Bereš je už dost dlouho, to už by se ti něco stalo,“ uklidňovala jsem ho.
„No, spíš kdyby si je vzal někdo jiný,“ řekl brácha nejistě.
„Co blbneš? Máš je přece doma…“ uklidňovala jsem ho.

Luděk se odmlčel a já na něm poznala, že má nějaký průšvih. „Tak povídej,“ povzdechla jsem si. „Co jste provedli?“
„Nás napadlo, že by si ho vzal Honza,“ přiznal se brácha. „Záviděl mi, že můžu tolikrát za sebou… a chtěl si to taky vyzkoušet,“ dodal zkroušeně.
„A jak to dopadlo?“
„To právě nevíme. Ty prášky zmizely,“ vyhrkl pobledlý Luděk. „Asi je omylem odvezla jejich máma.“
„Vy jste ale paka,“ ušklíbla jsem se. „Ten doktor říkal, že jsou celkem neškodný,“ snažila jsem se vzpomenout, co nám tenkrát říkali na pohotovosti. „Snad se nic nestane,“ uklidňovala jsem kluky, kteří stáli jako hromádka neštěstí.

„A vážně ty prášky tak fungujou?“ zajímala se Denisa s pohledem upřeným na mého bráchu, který tiše přikývl. 
„Chceš to vidět?“ zeptal se po chvíli rozpačitého mlčení.
„Možná,“ olízla si Denisa vyschlé rty.
„Ale ukážeš mi to taky,“ kladl si podmínky Luděk.
„Nevadí ti to?“ otočila se ke mně Denisa.
„Já se na vás ráda podívám,“ mrkla jsem na ni významně.
„V žádným případě to ale nebudu dělat před bráchou,“ trhla sebou. „Zase by byl nadrženej.“
„To bude stejně,“ ušklíbla jsem se. „Tak běžte do soukromí, mně to nevadí.“

Schlíplý Luděk pozoroval, jak odcházejí a nejistě se na mě podíval. „Kájo… nechtěla by ses třeba… pomazlit?“ zeptal se tiše.
„Jsem ti dobrá, jenom když Denča nechce,“ pohodila jsem hlavou.
„To není pravda,“ bránil se. „Jenom… nikdy jsem nevěřil, že by se to… mohlo stát,“ hledal pracně slova. „A teď najednou… ty a ona… mám vás plnou hlavu,“ přiznal se.

Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem trochu žárlila na Denisu. „Pojď se na ně podívat,“ chytla jsem ho za ruku. Nahlédli jsme do pokoje, kde si zrudlá Denča zrovna stahovala kalhotky.

„Co sem lezete?“ urazila se, když nás uviděla, ale bez dalších protestů pokračovala ve svlékání. Všichni jsme upřeně sledovali její kundičku zarostlou řídkými chloupky, skrz které prosvítaly stydké pysky, a ona ji nejistě zakryla dlaní. „Nedívejte se na mě tak,“ postěžovala si, ale naběhlé hroty bradavek ji usvědčovaly ze vzrušení.

Náhle se zvenku ozvalo přijíždějící auto. „Naši se vrátili!“ zhrozila se Denisa a začala se v panice oblékat. Luděk bezradně svíral v ruce ztopořený ocas, poznala jsem na něm, že je kousek před vyvrcholením. 
„Dělej, obleč se,“ vyštěkla jsem na něj. „Já ti to pak dodělám,“ slibovala jsem, zatímco se neochotně oblékal.

Když se jejich rodiče objevili ve dveřích, seděla jsem s Denisou způsobně u televize, zatímco kluci zmizeli v Luďkově pokoji. „Co se stalo, já myslela, že tam zůstanete přes noc?“ zeptala se rozechvěle Denisa otce, který podpíral jejich mámu.

„Mámě se udělalo špatně,“ pokrčil rameny otec. Paní Novotná se sesunula do křesla a zabořila hlavu do dlaní. 
„Najednou se mi zatočila hlava a omdlela jsem,“ řekla slabým hlasem.
„Chceš zavolat pohotovost?“ zeptala se Denisa a já v duchu proklínala kluky za jejich pitomé nápady s prášky.
„Ne, už je mi lépe,“ vydechla paní Novotná.

Odhrnula si zpocené vlasy z obličeje a napila se vody, kterou jí mezitím přinesl manžel. „Půjdu si lehnout,“ hlesla a opatrně vstala. Manžel ji doprovázel a já osaměla s Denisou.

„Za tohle ty dva zabiju,“ procedila skrz zuby Denisa naštvaně. „Jsou nadržený a takhle to pak končí…“
„Chceš jít k nám?“ zeptala jsem se.
„Ani ne,“ zavrtěla hlavou. „Radši zůstanu s mámou. Tvůj brácha má pěkný péro,“ vydechla obdivně. „Škoda, že se naši vrátili.“
„Co bys mu dovolila?“ zajímala jsem se.
„Já nevím,“ špitla Denča nerozhodně. „Možná všechno… Pořád lepší, než o to přijít s bráchou,“ skousla si v rozpacích rty a podívala se na mě, co na to říkám.
„V tom máš asi pravdu,“ zamyslela jsem se. „Bylo by divný, kdyby byl Honza tvůj první kluk.“

Denča zrudla ve tváři. „Včera moc nechybělo,“ přiznala se. „Stačila chvilka a svlékla bych si kalhotky. Jenže ten trouba se udělal moc brzy.“
„Tak se na ně pojď podívat,“ chytla jsem ji za ruku. Vrátily jsme se do pokoje, kde kluci zaraženě postávali ve dveřích.
„Jak jí je?“ zeptal se Honza se strachem v hlase.
„Jak to mám vědět?“ obořila se na něj Denisa. „To jsou ty vaše debilní nápady…“ vyčetla mu.

Náhle se domem ozvalo hlasité zasténání. Denča na mě pohlédla s otazníkem v očích. „Myslíš, že to je…“ nedořekla větu, protože to už se z ložnice na konci chodby linuly hlasité zvuky, které nás nenechaly na pochybách o tom, co se tam děje.
„Oni souloží,“ vydechl Honza. „A docela si to užívají,“ dodal s úžasem. „Musí vědět, že je slyšíme. Ty prášky asi fakt fungujou, protože jinak si neumím představit, že by takhle máma vyváděla nahlas…“

Poslouchali jsme vášnivý jekot, který pronikal celým domem a v rozpacích na sebe pohlédli.

„Škoda, že je při tom nevidíme,“ vydechl Luděk. „Tvoje máma nevypadá špatně,“ otočil se k Honzovi, který se neúspěšně snažil skrýt erekci ve volných šortkách. „Nahatá musí vypadat fakt dobře.“
„Ať tě to ani nenapadne,“ vyštěkla jsem, protože mi bylo jasné, na co naráží. „Žádný šmírování, je ti to jasný?“ upozornila jsem bráchu výhrůžně.

Zklamaně se na mě podíval, ale přikývl. „Slíbila jsi mi, že mi to uděláš,“ vzpomněl si najednou. „A já bych to docela potřeboval.“
„Tak ho vyndej,“ povzdechla jsem si. „Hlavně si pospěš, za chvíli budou končit,“ varovala jsem bráchu, protože vřískot z ložnice nabíral na intenzitě.

Denisa přivřela dveře a zvědavě nás pozorovala. Luděk vytáhnul ven ztopořené přirození, ohrnul kůžičku a ukázal nám lesklý, fialový žalud. Klekla jsem si před něho a vzala ho mezi rty. Pomáhala jsem si zároveň rukou, aby se udělal co nejdřív.

Místností se rozléhalo mlaskání jeho naběhlého ocasu přerušované pouze jekotem paní Novotné. Brácha se udělal nepatrnou chvilku před ní, protože sotva vystříkl do mých úst záplavu teplé mrdky, ozval se z ložnice zvířecí skřek, po kterém následovalo absolutní ticho.

„Pojďte radši dolů,“ zašeptala Denisa obezřetně. „Nemusí vědět, že jsme je slyšeli.“
„To museli slyšet i sousedi,“ uchechtl se Honza, přesto jsme se raději odplížili do přízemí.

Když se po chvíli objevili jejich rodiče, snažili jsme se předstírat, že se nic nestalo. „Vy jste ještě tady?“ zrudla paní Novotná, když nás uviděla. „My jsme mysleli, že jste venku.“ Bylo jí jasné, že jsme je museli slyšet. Rozpačitě si hrála s konečky vlasů a mně jí bylo skoro líto.

„My už jdeme,“ zvedla jsem se z křesla a kývla na bráchu, který si ji s neskrývaným zájmem prohlížel. „Nech toho, debile,“ sykla jsem na něho v chodbě. „Stejně za to můžeš ty…“

Schlíple se obouval a já se rozloučila s Denisou, která nás vyprovázela. „Stavíš se zítra?“ zeptala jsem se. Souhlasně přikývla a mně se zdálo, že je duchem nepřítomná. „Neboj, dobře to dopadne,“ políbila jsem ji letmo na rty.

„Je z tebe cítit semeno,“ trhla sebou znechuceně, ale já v jejím hlase postřehla zájem.
„Můžeš to Honzovi taky udělat,“ poradila jsem jí s úsměvem.
„Ten ať si to udělá sám,“ ušklíbla se.

Venku bylo příjemně, a tak jsme se s bráchou zastavili na zmrzlinu. „Jak se ti líbila Denisa?“ vyzvídala jsem s kornoutem v ruce.
„Ani se neptej,“ povzdechl si. „Škoda, že se vrátili její rodiče.“ Zamyslel se a pak se šeptem zeptal, jestli si myslím, že by to s ním dělala.
„Jak to mám asi vědět?“ pohodila jsem pohrdavě hlavou. „Na to se musíš zeptat jí a ne mě.“
„Je fakt hezká,“ přiznal.

Ač nerada, musela jsem si připustit, že trochu žárlím. Rozhodla jsem se to hodit za hlavu, protože mi bylo jasné, že to teď nevyřeším. Docela mě zajímalo, jak proběhne zbytek dne u Novotných, protože podle zkušeností s bráchou ty prášky měly fungovat výrazně déle. V koutku duše jsem tušila, že příběh Honzových rodičů bude mít pokračování a už teď jsem se těšila, až mi o tom bude Denča vyprávět.

Autor

Navigace v seriálu<< Tinnitus 16
4.9 51 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Talmann

Bomba pokračování. Pěkně se to rozvíjí a to se mi líbí. Těším se na další pokračování.

Gourmet

Souhlasím. Vynikající pokračování. Závidím jim.

Junior

Super pokračování. Tak jsem zvědav kam to budeš dál směrovat.

Harai

Šmajda mi psal, že osmnáctka se mi povedla, ale vůbec netuším, co jsem zplodil, je to už dávno 😀

Šmajda

To bude asi tím, že jsem ti psal, že 17 je bomba. O 18 jsem nic v mailech nenašel :-).

Ano ano, stále trvám na tom, že je tento díl skvělý.

Mišo

Veľmi pekné

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x