Kristýnka 66 A – Nehoda

Toto je 66 díl z 69 v seriálu Kristýnka

Vážení čtenáři, následující díly jsou závěrem Kristýnky. Jelikož jsem měl velké dilema, jak to zakončit, vznikly dva alternativní konce. Oba mají dva díly. Jeden závěr je označený jako A (díly 66 A a 67 A) a druhý jako B (díly 66 B a 67 B). Snad alespoň jedna varianta zakončení bude mít úspěch. Jako autor vám přeji příjemné počtení a doufám, že chvíle strávené nad tímto dnes už románem pro vás nebyly ztrátou času a náležitě jste si příběh užili.

První pondělí v novém roce, já se musel ráno zastavit ve škole a Kristýna vyfasovala odpolední. Na druhou stanu jsem tak měl možnost se zastavit za bejvalkou. Bylo mi jí líto, obzvlášť po tom, co posílala za zprávy na Štědrý den i na Nový rok, vlastně i před tím.

Zazvonil jsem u jejích dveří, celý rozechvělý a rozklepaný jako před prvním rande. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely. Přestože tam stála rozcuchaná, oblečená ve staré ledabyle zapnuté košili a legínách, byla pro mě nádherná. Nečekal jsem na nic a okamžitě se na ni vrhnul. Objal jsem ji kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.

Zvednout nohu, jednou rukou zatáhnout za tkaničku a skopnout botu, druhá noha a ten samý akrobatický manévr, aniž bych opustil její ústa.
Sama mi pomáhala s bundou, rozepla zip a stáhla mi bundu z ramen. Doklopýtali jsme v objetí do obýváku. První, co nám přišlo do cesty bylo křeslo. Usedl jsem do něj s bejvalkou na klíně. První šla dolů má mikina i s trikem. Evidentně se s tím nehodlala zdržovat. Zato já si vychutnával každý knoflíček na košili, i když jich k rozepínání moc nebylo.
Během chvilky jsem v dlaních svíral její melounky. Snad ještě větší, než jsem si pamatoval. Přitiskl jsem ji k sobě, miluju ten pocit, kdy se mi k hrudi tisknou ňadra, obzvlášť když jsem mohl cítit tvrdé horké bradavky. Rukou jsem vzadu zajel pod její legíny. Neměla kalhotky, mohl jsem tak svírat její půlky. Přesunul jsem jednu ruku mezi naše těla. Mokré kalhoty prozrazovaly její touhu a vzrušení. Tiskla se k mé ruce a třela se o ni.
Postavila se, stáhla si legíny, zatímco jsem zápasil s knoflíkem a zipem na vlastních kalhotách. Doslova ze mě strhla zbytek oblečení. Vyskočila na mě a než jsem se nadál, byl jsem v ní. Rozjela divokou a vášnivou jízdu, až jsem se bál, aby se s námi nepřevrátilo křeslo. Prudce dosedala, při každé příležitosti se o mě třela klínem i prsy. Mačkal jsem jí zadek a pomáhal s pohybem. V místnosti se mísilo naše sténání s mlaskáním uspokojovaného vzrušeného ženského pohlaví. Vše jako kulisa doplňovala puštěná televize.

„Aahhh…“ hekal jsem, „už to nevydržím…“
„Dělej… pusť to do mě…“ povzbuzovala mě.
Zvýšila své úsilí, dosedala s ještě větším důrazem a po každé smyslně zavrtěla boky. To se opravdu nedalo vydržet. Přirazil jsem ji k sobě. Ocas usazený hluboko v kundičce zmohutněl, zaškubal se a v prudkých cákancích vychrlil životodárnou tekutinu do útrob mé milenky.

Znaveně jsem se opřel o křeslo a bejvalka si položila hlavu na mé rameno. Láskyplně mě hladila po tváři. Po pár minutách se narovnala a podívala se mi do očí.
„Musím ti něco říct,“ spustila s jistou obavou v hlase.
„Tak povídej,“ vyzval jsem ji.
„Asi jsem těhotná.“
„A do prdele!!!“ zaklel jsem s pohledem upřeným přes její rameno směrem k televizi.
Jen na mě koukala, jako by se rozhodovala, jestli mi má dát facku a vyhodit mě.
„Cože? Co?“ vyhrkl jsem a konečně pohled stočil do jejích naštvaných očí. I když naštvané nebylo to správné slovo.

V tom mi začal zvonit telefon. Vyděšeně jsem těkal očima z bejvalky k televizi a ke kalhotám, kde zvonil telefon.
„Co se děje?“ zeptala se bejvalka stejně zmatená, jako já vyděšený.
„Prosím tě, zesil tu televizi.“

V tu chvíli se otočila. Zůstala zírat na obrazovku. Natáhla se pro ovladač a zesílila televizi.
„…mimořádné zpravodajství k vlakovému neštěstí vám přineseme v dalších zprávách za hodinu.“
Ve spodní části obrazovky běžel informační proužek: Došlo ke střetu vlakové soupravy a kamionu plně naloženého dřevem. Několik vagónu vykolejilo. Nemáme žádné podrobnější informace o zraněných či mrtvých na místě neštěstí.

Okamžitě jsem se natáhl pro kalhoty a vylovil už ztichlý mobil. Nepřijatý hovor byl od Lenky. Ihned jsem jí volal zpátky.
„Viděl jsi zprávy? Na jaké trase jela dneska Kristýna? Nemůžu se jí dovolat…“ chrlila na mě jednu otázku za druhou.
„Uklidni se a nech mě myslet, ať ti můžu odpovědět,“ snažil jsem se ji trochu uklidnit.
„Tak co je? Jakou trať jela?“
„To, že se jí nemůžeš dovolat nic neznamená. Může mít jen telefon nechaný v kupé, nebo ho mít vybitý.“
„Jo, dobře.“
„Uklidni se. Nemá cenu, abychom jí volali všichni. Budu se s ní zkoušet spojit a když něco zjistím dám ti vědět.“
„Jasně. Určitě jen zbytečně plaším. To víš, to ty hormony a všechno.“
„Tak si v klidu sedni, nebo si dej vanu, cokoli a já se ti ozvu. Jen doufám, že teď nejsi sama, to by asi nebylo nejlepší.“
„Jsem. Můžu přijít k vám?“
„Promiň. Teď taky nejsem doma, ale jestli potřebuješ, tak snad za hodinu dorazím. A co rodiče?“
„Tam se teď nedostanu. A ty bys mě tam neodvezl?“
„Asi ho, ale dřív, než za hodinu doma nebudu.“
„Hmm… Dobře, tak teda za hodinu u vás? To už snad něco budeme vědět…“
„Fajn,“ souhlasil jsem a zavěsil.

Telefon mi vypadl z ruky, z očí se mi řinuly slzy a udělalo se mi skoro špatně od žaludku.
Vyděšená bejvalka mi stále seděla na klíně. Vzala mou hlavu do dlaní, otřela mi slzy a dívala se mi do očí.
„To byl vlak, kterým jela…?“
„Nevím, asi jo,“ přikývl jsem, „měla jet na téhle trati, jen přesně nevím, kterým vlakem.“
„A kdo ti volal?“
„Lenka, její sestra.“
„Ale tys jí…“
„Jo, nic jsem jí neřekl.“
„A proč?“
„Je těhotná. Tohle jí nemůžu jen tak říct do telefonu.“
„To chápu.“

Postavila se, došla pro láhev a skleničky. Odmítl jsem, abych mohl Lenku odvézt. Bejvalka všechno položila na stolek. Předklonila se, aby mi podala telefon. Obvykle by mě ten pohled vzrušil, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

Chvíli jsem zmateně civěl na displej. Pak mi konečně došlo, co mám udělat. Zkusil jsem zavolat Kristýně, ale její telefon byl nedostupný. U ní to bylo neobvyklé, vždycky měla nabíječku nebo externí baterku při ruce.
Znovu jsem se napil a vytočil další číslo. Týnka mi ho dala pro případ nouze. Trvalo pár minut než, jsem se tam dovolal, ale aspoň jsem se dozvěděl, že to opravdu byl vlak, kterým jela. Ale žádné další informace mi neřekli.

„A kurva,“ uteklo, když jsem zavěsil.
„Tak co?“ zeptala se opatrně bejvalka.
„Jo, byl to její vlak.“
„A něco víc?“
Jen jsem bezmocně kroutil hlavou a díval se na telefon ve své ruce. Musel jsem zavolat ještě jejím rodičům, třeba oni budou něco vědět.

Nadechl jsem se a vyťukal číslo. Dlouho to zvonilo, už jsem to chtěl vzdát.
„Haló…“ ozval roztřeseným hlasem Ivan, přestože jsem volal na Hančin telefon.
„Ahoj. Tady Tomáš.“
„Ahoj.“
„Víte něco? Já byl schopný zjistit jen to, že to byl její vlak. Lenka mi volala, přijedeme k vám tak za hodinu…“
„Jo. Tak dobře.“ a v telefonu jsem zaslechl hlasité povzdechnutí jako by k něčemu sbíral odvahu, nebo si trochu oddechl.
Vytušil jsem, že mi to nechce říct, ale raději to nechal být. Stejně se to dozvím.

Najednou mi došlo, co mi nechtěl říct. Mohli být jen dvě možnosti a ani jedna nebyla dobrá. Dobrou zprávu by mi řekl rovnou. Všechno se ve mně najednou zastavilo, telefon mi vypadl z ruky. Zmocnil se mě hrozně divný pocit, pusto a prázdno, žádný smutek, žádná lítost, nic, vůbec nic, jen slzy se mi řinuly po tváři. Jen jsem seděl v křesle s hlavou dlaních.

„Pojď sem ke mně,“ vyzvala mě bejvalka, abych si přisedl k ní na gauč, ani jsem si nevšiml, že si tam sedla.
Podíval jsem se na ni a celý zničený se poslušně zvedl a šel k ní. Lehl jsem si k ní a položil jí hlavu do klína. Hladila mě ve vlasech a otírala slzy z tváře. Dýchal jsem vůni jejího těla. Cítil jsem aroma její mušličky i mého spermatu. Sklonila se ke mně a políbila mě na čelo. Obličej mi zakrylo její poprsí.

Musel jsem ji obejmout. Potřeboval jsem dotek, těsný kontakt, který by zahnal strach. Tiskl jsem se k ní, abych se uklidnil a načerpal z ní sílu. Nejhorší na tom byla ta bezmoc a nevědomost.
Objímal jsem ji a mačkal ji. Najednou jsme na pohovce leželi vedle sebe. Teplo jejího těla mě uklidňovalo a vzrušovalo zároveň. Začal jsem ji líbat a osahávat. Překvapením ztuhla, ale po pár sekundách mi začala odpovídat.
Zalovila mezi našimi těly a v dlani sevřela můj polotuhý úd. Párkrát mi ho pohonila a byl připravený k akci. Přetočil jsem ji pod sebe. Pokrčila nožky a mírně je roztáhla.
Bral jsem to jako souhlas a pomalu se zasouval dovnitř. Tentokrát to nebylo uspěchané. Nechala to všechno v mé režii. Tiskl jsem se k ní, mazlil se s ní. Něžné dlouhé pohyby, jako by to mělo být poprvé nebo naposled.

Nekonala se žádná honba za orgasmem, žádné zběsilé šukání, šlo jen o spojení, o splynutí, vzájemnou blízkost, pochopení, že je tu někdo, o koho se lze vždycky opřít, kdo vždycky poskytne jakoukoli pomoc.
Pomaloučku jsem v ní klouzal, pevně mě objímala a hladila ve vlasech. Tiše mi vzdychala do ucha. I přes to všechno, co se stalo jsem se blížil k závěru. Poslední pohyb a už to na mě přišlo. Všechno se ve mně najednou uvolnilo.
„Promiň,“ špitnul jsem omluvu, „a děkuju.“
Sedla si vedle mě, objala mě kolem ramen a utěšovala mě.
„To je v pořádku, já to chápu.“

Oblékl jsem se a vydal se domů. Šoural jsem se a hlavou se mi hnaly divoké myšlenky.

Co jsem to zase provedl? Kristýnka někde leží, zraněná nebo hůř, a já jí zahýbám s bejvalkou. Bože, co jsem to za hajzla.

Konečně jsem dorazil. Dal jsem se trochu do pořádku a začal se pomalu chystat. Ozval se domovní zvonek. Jen jsem sáhl na kliku, abych otevřel, ani jsem nekoukal kdo to je.
„Pojď dál,“ zavolal jsem a zamířil do ložnice, abych se oblékl.
Když jsem vyšel z ložnice, na chodbě stála Kristýnina kamarádka a kolegyně. Ta, která si z nás dělala legraci, když jsme jeli k našim na pouť. Celá uplakaná.
„Čekal si někoho jiného, viď,“ řekla.
„Jo, Kristýninu sestru.“
„Promiň. Je mi to hrozně líto.“
„Řekneš mi, co se děje? Nic nevím, jen to, že to byl její vlak.“
„Promiň… já nevím jak… Kristýna… ona to…“ mezi slzami kroutila hlavou.
„To ne!!! To se nemohlo stát!!!“ vykřikla ode dveří Lenka a sesunula se k zemi.
„A do pr… Pojď mi s ní pomoct.“

Podepřeli jsme jí každý z jedné strany, nohou jsem zavřel dveře, a odvedli jsme Lenku do ložnice, kde jsme ji položili na postel.
Nechali jsme otevřené dveře a sedli si vedle ke stolku.
„Já… omlouvám se…“
„Ani já si jí nevšiml. Doufám, že aspoň Lenka bude v pořádku.“
„Já taky. Je mi to všechno líto…“

Seděli jsme tam a mlčeli. Mě se hlavou hnalo, co všechno teď bude.
„Já asi půjdu,“ řekla a začala se pomalu zvedat.
Jen jsem přikývl, neměl jsem sílu cokoli říct, ani se zvednout jít ji vyprovodit. Z chodby se ozvalo bouchnutí vchodových dveří.
„Řekni, že to není pravda, že je to jen zlý sen…“ vzlykala Lenka opřená o dveře do ložnice.
„Rád bych,“ odpověděl jsem tiše, „ale nemůžu…“
„Tak mi něco nalej,“ prohlásila rozhodně a sedla si do křesla.
„Opravdu? Seš si jistá?“
„Jo.“

Vyndal jsem láhev, dvě sklenky a nalil nám oběma. Naklopila to do sebe a řekla si ještě o jednu.
„Musíme zavolat vašim,“ řekl jsem.
„A proč?“
„Mluvil jsem s tvým tátou a slíbil mu, že přijedeme. To už teď ale asi nepůjde.“
„Aha.“
Vytočil jsem číslo a dal to na hlasitý odposlech.

„Ahoj,“ ozval se Ivan po několika zazvoněních.
„Ahoj. Promiň, ale s Lenkou nepřijedeme.“
„Proč?“
„Byla tu Kristýnina kamarádka a všechno mi řekla, byla u toho Lenka a trochu se z toho složila. Ale je v pořádku, jen jsme si museli dát panáka.“
„Aha. Promiň, ale nechtěl jsem ti to říkat do telefonu.“
„Chápu. Došlo mi to, dobrou zprávu bys mi řekl rovnou…“
„Hmmm. To je pravda. A Lenka je v pořádku?“
„Jo jsem,“ ozvala se Lenka, „a všechno slyším. Zůstanu tady u Tomáše a zítra přijedeme, slibuju.“
„Dobře.“

Rozloučili jsme se a nalil jsem nám dalšího panáka. Oba jsme to potřebovali. Naštěstí pro Lenku a její mimino jsem nesáhl po láhvi tvrdého, byl to jen likér. Z lednice jsem vytáhl něco k jídlu, nějaký sýr a salám. Dal to na talíř, k tomu pečivo a odnesl to na stolek. Sedl jsem si k ní a společně se najedli.
„Nechceš si skočit do sprchy, nebo si dát vanu?“ zeptal jsem se.
Lenka jen pokrčila rameny a odešla do koupelny.
Sklidil jsem ze stolu a podíval se na telefon, bylo tam několik nepřečtených zpráv od bejvalky. Rychle jsem je projel a pak odepsal.

Ahoj. Tak je to pravda. Byla tu její kamarádka a kolegyně a řekla mi to…

Na chvíli jsem se zarazil. Bylo to tak definitivní a mě nejspíš konečně všechno došlo. V slzách jsem dopsal zbytek zprávy. „Zítra jedeme s Lenkou k jejím rodičům, dneska jsme to už nezvládli. Museli jsme si dát společně panáka.

Sotva jsem odeslal zprávu, ozvalo se z koupelny volání o pomoc. Zvedl jsem se a do šel do koupelny.
„Můžeš mi pomoct z vany prosím?“
„Jistě.“
Došel jsem k ní a pomohl jí zvednout se z vany.
„Promiň,“ omlouvala se, „jsem jak velryba… a to ještě víc jak dva měsíce čekají.“
„To je v pořádku.“

Podal jsem jí jeden ručník, druhý si nechal a pomohl jí se trochu utřít. Nabídl jsem jí župan.
„Ten byl…?“ nezvládla to ani doříct, aniž by se jí slzy nezaleskly v očích.
„Ne, ten je můj.“
Zabalila se do něj a pokusila se ho převázat páskem. Rukávy jí byly dlouhé, stejně tak i župan, který tahala skoro po podlaze. Jen v předu toho moc nezahalil.
Pokusila se ho urovnat přes bříško, ale naprosto marně. Pupík dál vystavovala světu. A ani nahoře to nebylo o moc lepší. Její velká prsiska se také drala na svět.

Chvíli jsem si jí prohlížel.
„Co je?“ zeptala.
„Víš, že jsi takhle děsně sexy?“
Jen se usmála a pohladila mě po tváři.
Dovedl jsem ji do ložnice.
„Ty se vyspíš tady a já si lehnu vedle na gauč. Jen pro tebe bohužel nemám nic na spaní. Do Kristýnina oblečení by ses nevešla, i kdybys ho chtěla, a moje ti taky nebude. Sám spím jen v trenkách.“

„Zůstaň se mnou… nemůžu zůstat sama…“ skoro vzlykala.
„V pořádku. Uklidni se…“
Přisedl jsem si vedle ní a objal ji.
Chvíli mi vzlykala na rameni. Když se trochu uklidnila, postavila se, aby si svlékla župan. Měl jsem tak příležitost si ji pořádně prohlédnout. Uložil jsem ji do své postele a sám si lehl na Týninu polovinu. Bylo to hrozné, všude jsem ji cítil. Do očí se mi hrnuly slzy a vedle mě se třásla a vzlykala Lenka. Nahá, zabalená pod dekou. Vedle sebe, ale každý sám se svou bolestí a smutkem.

Udělal jsem první krok. Otočil jsem se a vlezl k ní pod deku. Objal jsem ji a přitiskl se k ní. Nebylo v tom nic sexuálního i když jsem se tiskl k jejímu nahému tělu a sám jsem měl na sobě jen trenky.
Oba jsme potřebovali něčí dotek, nějaký kontakt. Navíc já měl v tom vypořádávání se se smutkem trochu náskok, protože mě už dneska utěšovala bejvalka.

Autor

Navigace v seriálu<< Kristýnka 65 – Štědrý denKristýnka 67 A – A co dál? >>
4.5 37 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
19 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Denis86

Chápu že si musel nějak napsat konec ,tento konec se mi líbil jako celá tahle série

Frank

Nechci dělat ukvapená rozhodnutí, ale asi je mi jasné jakým směrem se bude odebírat verze B. Asi to není úplně konec který bych si představoval, ale možná je to lepší než to potom jen za zvyku dlouho natahovat. Nemůžu se dočkat úplného zakončení.
FranK

ranzer

Trysky, celou sérii jsem si nesmírně užil
Moc ti za ni děkuji.

harai1

Tahle varianta zakončení příběhu je možná neočekávaná, ale z mého pohledu vynikající. A velmi dobře napsaná.

Junior

Zajímavý způsob jak vysekat hrdinu z toho, že bude za hajzla. Jen je škoda Kristýnky, ale takovéhle situace se bohužel v životě stávají.
Autor skvěle popisuje Tomášův stav jak tu tragédii prožívá.
Jsem zvedav jak to dopadne u jejích rodičů. Taky jsem zvědav co bude ta druhá varianta i když se to dá očekávat. Tak nezbývá než si týden počkat.

dedek.Jeff

Nemusíš čekat tak dlouho. Varianta 67A vyjde už zítra.

Jura1333

Trysky nadherna povidka a tahle verze konce pribehu je uzasna. Smutna,drsna,strasne silna a uzasna. Moc dekuji za tak uzasny pribeh. Ale zajima me a tesim se na uplny zaver a taky samozrejme verzi B. Neco podobneho jsem sam prozil i kdyz bez nevery ale se stejnym koncem. A popsani emoci jsi zvladl do posledniho detailu presne.

Aminus

Chápu že napsat rozumný závěr k této nádherné sérii je nadlidský úkol, ale konec ve variantě A, kde se autor snaží vybruslit z toho, že hlavní hrdina je debil, který poslední dobou neví co chce, toho co má si neváží, podvádí ženu kterou požádal o ruku a se kterou chtěl vychovávat dítě – ne to úplně není konec o který bych stál. Možná jsem staromódní, ale snažím se chovat tak, abych se za to co řeknu a udělám nemusel stydět a každému jsem se mohl rovně podívat do očí. Ale jasně že nejsem Mirek Dušín a ne vždycky se mi to… Číst vice »

Junior

Nech se překvapit. Už za týden se dozvíš jestli máš pravdu nebo ne. S tím pdb nevím jestli v něm bylo všechno.

Tomas

Toto bola necakana udalost. Autor to krasne a rozumne dali.. 🙂

19
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x