Kristýnka 66 B – Napadení

Toto je 68 díl z 69 v seriálu Kristýnka

„Co pořád děláš s tím telefonem?“ ptala se Kristýnka, když jsem už asi po desáté během půl hodiny kontroloval telefon.

„Ale nic, jen jsem posílal bejvalce novoročenku, tak jsem si říkal, že by mohla odepsat.“

„Aha.“

„Mám jen takový divný pocit. Je už odpoledne a pořád nic.“

„Třeba si to v noci užila víc, než bylo zdrávo a teď vyspává.“

„Jo, i to je možný.“

„Zkusím jí večer zavolat a uvidíme.“

„A co takhle vyrazit na novoroční procházku?“ změnila téma.

„To není špatný nápad.“

Oblékli jsme se a vyrazili na procházku. Došli jsme až do města, kde ještě postávalo pár otevřených stánků. Dali jsme si něco na zahřátí a zase vyrazili domů. Na telefon jsem si ani nevzpomněl.

„Brr… je mi pěkná zima,“ stěžovala si Týnka, domů jsme přišli pěkně promrzlí.

„Já tě zahřeju, jestli chceš,“ navrhl jsem a už jsem se po ní sápal.

Sotva jsem na ni sáhl, okamžitě se zachvěla, bohužel zimou a ne vzrušením. Bradavky se jí pod tričkem pořádně nalily a po těle jí naskákala husí kůže.

„Říkal si zahřát, ne zmrazit…“ stěžovala si.

Rychle jsem třel dlaněmi o sebe, abych si zahřál ruce.

„Už je to lepší?“ zeptal jsem se.

„O moc,“ spokojeně zavrněla, když jsem jí v dlaních svíral prsa.

Během chvilky jsme společně zmizeli pod dekou na pohovce. Najednou nám zima nebyla. Občasné doteky chladné pokožky jen násobily naše vzrušení. Zmítali jsem se na gauči až deka sklouzla na zem. Chvíli jsem byl nahoře já, chvíli Kristýnka a oba jsme měli co dělat, abychom neskončili na podlaze.
Ani nevím jak, ale byl jsem dole a Týnka na mě seděla otočená zády. V předklonu se napichovala na tvrdý ocas a já si mohl vychutnávat pohled na její dokonale tvarovanou prdelku. A nejen to. Jakmile se nadzdvihla, ukázal se můj ocas vlhký její šťávičkou. Tohle jsme moc často nepraktikovali, nezvyklý úhel byl pro oba vítaným zpestřením. K tomu ten dokonalý výhled.
Držel jsem se ze všech sil, abych během několika okamžiků nevystříkl. Kristýnka, jako by to vytušila, schválně ještě přidala. Dosedla, zavrtěla zadečkem, podívala se na mě a svůdně se usmála. Přivíral jsem oči a vydýchával přicházející vyvrcholení. Změnila tempo, velice pomalu se pohybovala nahoru dokud v ní nezůstala pouhá špička, a pak zase dolů stejnou rychlostí, nebo spíš pomalostí. Znovu a znovu. S každým dosednutím mi v něm zacukalo. Cítil jsem, že to na mě přichází. Týnka si dala záležet a narazila se až na doraz. V ten okamžik se mi skoro zatmělo před očima a všechno ze mě začalo lítat. Plnil jsem její hladovou kundičku.

„Pěkná nálož,“ konstatovala, když se po pár minutách ze mě zvedala.

Abych si to užil, posunula se a nechala odkapávat horkou směsici na mé břicho. Pozoroval jsem vystrčený zadek, rozevřenou škebličku a táhnoucí se provazy odkapávajícího semene. Ten pohled byl natolik vzrušující, že mi v uvadajícím klacku znovu zaškubalo.

Kristýnka se natáhla pro kapesníčky, otřela se a usadila se vedle mě.

„A co já?“ zeptal jsem se na pokraji vysílení.

„Co by? Stejně je to tvoje,“ rýpla.

„Ale já ti to s láskou věnoval.“

„A já ti to s láskou vrátila.“

Nakonec mi přeci jen podala kapesníček.

„Nebo to snad mám udělat já?“ zeptala se.

„Ano, prosím.“

Setřela semeno z mého břicha a povadlíka očistila ústy. Když skončila, zase mi stál jako svíčka. Dělala, že si toho ani nevšimla, natáhla se pro ovladač a zapnula televizi. Mě naprosto ignorovala.

Nenechal jsem si to líbit a začal na ni dorážet. Snažil jsem se ji osahávat a líbat ji na osvědčených místech. Nezájem pokračoval dál, jen se občas pohnula, abych měl lepší přístup. Útok prstů na právě vystříkanou svatyňku už v klidu nezvládla a zasténala. Opětovně jsem chtěl zasunout prsty dovnitř, v tom mě ale zastavila.

„Nech toho,“ téměř okřikla a zesílila zvuk na televizi.

„…kriminalisté mají za sebou první úspěšně vyřešený případ letošního roku. Patrik B. napadl dnes v noci svou bývalou přítelkyni, brutálně ji ztloukl a znásilnil…“

Polilo mě horko a zatočila se mi hlava. Vzrušení bylo to tam. Roztřesenýma rukama jsem začal hledat telefon. Správné číslo se mi povedlo vytočit až na čtvrtý pokus. Telefon dlouho vyzváněl a nikdo ho nezvedl. Zmateně jsem civěl na displej.

„Co je?“ ptala se Kristýnka, „Je to nedostupné?“

„Ne, jen to nebere.“

Zkusil jsem to ještě jednou. A výsledek byl stejný. Ještě jednou. Zvonilo to docela dlouho, než ho někdo zvedl.

„Dobrý večer, tady nemocnice,“ zaslechl jsem cizí hlas.

„Dobrý večer…“ vykoktal jsem ze sebe.

„Co si přejete?“

„Promiňte, snažím se dovolat své přítelkyni,“ odpověděl jsem.

Rukou jsem zakryl sluchátko a Kristýně jsem na vysvětlenou tiše řekl: „Nemocnice.“

„Aha. A mohl byste mi nadiktovat alespoň její jméno a datum narození?“

Odpovědět na její otázky mi trochu trvalo, nemohl jsem z hlavy vydolovat to datum.

„Ano, to souhlasí. Leží tady u nás.“

„Viděl jsem to ve zprávách a doufal, že to není ona…“ řekl jsem nesouvisle.

„Je mi to líto.“

„A jak je na tom? Kdy ji můžu navštívit?“ chrlil jsem najednou ze sebe jednu otázku za druhou.

Kristýnka mi na znamení podpory pevně svírala ruku.

„Takhle po telefonu vám nic říct nemůžu, nikdo mi k tomu nedal svolení.“

„Ani ona ne?“

„Nemohla…“ špitla tiše sestra.

„A do prdele,“ uklouzlo mi, „omlouvám se.“

„To je v pořádku. Zastavte se zítra dopoledne, po vizitě, kolem desáté, to už bychom měli vědět něco bližšího.“

„Děkuju a na shledanou.“

Zavěsil jsem. Seděl jsem na pohovce s hlavou svěšenou a prázdnou.

„To bude dobrý, uvidíš,“ snažila se mě utěšit Týnka, která téměř vše slyšela, „zítra tam zajdeš a určitě tě bude zase svádět…“

Smutně jsem si povzdechl. Do očí mi vyhrkly slzy.

Ani netuším, jak jsem se dostal do postele a kdy jsem usnul. Nepamatuju si ani cestu do nemocnice. Vím jen, že jsem tam stepoval už v devět ráno.

***

Ujala se mě nějaká sestřička. Vysvětlil jsem jí, co potřebuji a ona mě odvedla za nějakým doktorem na JIP. Doktor se mě nejprve trochu vyptával, skoro to vypadala, že potřeboval zjistit, co vydržím. Pak mi teprve sdělil, jak je na tom. Zlomená ruka, zlomená noha, k tomu ještě pár žeber a silný otřes mozku.

„Ten se na ní teda vyřádil,“ konstatoval jsem.

„To máte pravdu,“ souhlasil se mnou, „A ještě jedna věc. Byla gravidní, velmi krátce, ale bohužel došlo k potratu.“

„A nějaké trvalé následky?“ zeptal jsem s obavou v hlase.

„Zatím to nedokážeme říct. Ještě v kritickém stavu a obáváme se komplikací.“

„A můžu k ní?“

„Zatím je v umělém spánku. Ale na chvilku vás k ní pustím, ale opravdu jen na pár minut.“

„Dobře. Děkuju.“

Sestřička mi přinesla nutné vybavení, pomohla mi se do toho ustrojit a pak mě vpustila dovnitř.  Postával jsem vedle postele, koukal na zbídačenou bejvalku, které jsem se bál i dotknout, abych jí ještě víc neublížil, a přemýšlel, co dál.

V nemocnici jsem trávil skoro stejně času jako doma s Kristýnkou, možná i víc. A začínalo to být znát. Byl jsem unavený a podrážděný. Zapomínal jsem dělat běžné věci, nákup, úklid a podobně. Týnka mi musela všechno říkat nejméně třikrát. Obě nám to lezlo na mozek a sexuální život upadal.

Zatím jsme se nehádali, ale konflikty a nedorozumění byly na denním pořádku. Do toho všeho jsem byl ještě několikrát na policii, kvůli Patrikovi a bejvalce.

***

Po týdnu nastala konečně nějaká změna, bejvalku probudili. Když jsem to říkal Kristýně, tak si oddechla, protože doufala, že se všechno zlepší.

„Tak co, už si jí to řekl?“ zeptala se mě bejvalka.

Sklopil jsem hlavu a zavrtěl na znamení nesouhlasu.

„To nevadí. Tak jí to ani neříkej.“

„Ale…“

„Ššš… já vím, taky tě miluju. Ale nemělo by to cenu… podívej se teď na mě…“

„Trocha sádry, obvazů a modřin nezmění, co to k tobě cítím.“

„To není jen to, já… já už…“ soukala ze sebe, „…po tom všem nemůžu mít děti…“

„Ach bože, ten hajzl…“

„Ani nevím, kdy a jestli vůbec budu schopná se s někým milovat… promiň…“

„To je mi líto… můžu pro tebe něco udělat?“

„Zajdi ke mně domů… klíče ti dá sestřička… starej se tam o to…“

„Dobře. Ještě něco?“

„Ne, to je zatím vše. Už raději jdi…“

„A můžu zase zítra přijít?“

„Víš… já…“

„Aha. Dobře.“

„Děkuju.“

„Tak ahoj,“ rozloučil jsem se s ní a naklonil se k ní, abych ji políbil.

„Prosím, to ne…“

Narovnal jsem se a zamířil ke dveřím. Naposledy jsem se na ni podíval, než jsem zavřel dveře. Vypadala jako by něco tiše šeptala. Nevím, jestli jsem to zaslechl, nebo si to domyslel, ale jako by to bylo „Sbohem lásko“, až jsem z toho dostal strach.

Na sesterně jsem si vyzvedl klíč a šel splnit bejvalčino přání. Zkontrolovat její dům a postarat se tam o všechno.

Doma jsem pak řekl všechno Kristýně. Teda ne úplně všechno, to, že jsem ji chtěl opustit, jsem si nechal pro sebe, ani o těch klíčích jsem jí neřekl. Seděl jsem na gauči, celý zničený a vyčerpaný a ty inkriminované klíče jsem měl v ruce.

„Ty ji pořád miluješ, viď,“ zeptala se Týnka.

„Ano,“ odpověděl jsem popravdě.

„Aha. A co my dva? Myslela jsem, že jsme to před Vánoci vyřešili.“

„Nemusíš se bát, jsem jen tvůj.“

„Moc to na to nevypadá.“

„Promiň, moc bych jí chtěl pomoct, ale nemám jak.“

„Teď stejně nic dělat nemůžeš.“

„Já vím,“ souhlasil jsem s ní, „právě ta bezmoc je nejhorší.“

„Co máš v ruce?“

Otevřel jsem ruku a ukázal to Kristýnce

„Klíče?“

„Jo. Od jejího domu. Dala mi je.“

„A co řekla?“

Chvíli jsem nad tím přemýšlel.

„Řekla mi, abych se tam o to postaral…“

„Aha. A opravdu řekla postaral?“ ujišťovala se.

„Já nevím… jaký je rozdíl v tom, jestli se o to mám starat nebo postarat?“ vyjel jsem na ni naprosto bezdůvodně.

Jen pokrčila rameny. A mě najednou všechno začínalo docházet… starat se o dům, její loučení…

„Do prdele…“ zaklel jsem a natahoval se po telefonu.

„Počkej,“ zastavila mě Týnka, „to nedělej… nech to na zítra a zajdi za ní…“

„Nemůžu, zítra nemám chodit…“

„Tak pozítří, na tom nezáleží…“

„Myslíš?“

„Určitě, potřebuje klid, aby se srovnala a uzdravila. Podívej, zítra zajdeme spolu k ní domů, postaráme se o to, zalijeme kytky a všechno zkontrolujeme. Ty jí pak pošleš zprávu, že si všechno svědomitě vykonal a bude to.“

„Fajn. Děkuju.“

„Za co?“

„Za to, že tě mám. Vím, že to bylo se mnou teď těžký, ale budu se snažit ti to vynahradit.“

***

Druhý den po práci jsem vyzvedl Kristýnku doma a jeli jsme k bejvalce domů. Prošli jsme celý dům, vyvětrali, zalili kytky, pro jistotu vypnuli vodu a zkontrolovali topení. Bejvalce jsem poslal zprávu o vykonaném díle.

„A co teď?“ zeptal jsem se s jistou myšlenkou klíčící v hlavě.

„Nevím,“ odpověděla Týnka.

„Tak co třeba kino?“

„A vlastně proč ne.“

Vyrazili jsem tedy do kina. Naštěstí nebylo tak pozdě a tím pádem se víceméně jednalo o soukromé promítání. Vybrali jsem si nějakou romantickou komedii, stejně jsme tam nešli kvůli filmu, nebo alespoň já ne. Potřeboval jsem vypnout a přijít na jiné myšlenky. Koupili jsme si nějaké malé občerstvení, popcorn a něco k pití, a usadili se v prázdném sále kdesi v poslední řadě na dvojsedadle. Vypnutí telefonů bylo samozřejmostí.

Příjemně jsme se k sobě tulili a naše ruce se pravidelně setkávaly v krabici s popcornem, který držela Kristýnka na klíně. Jedinou vadou na kráse bylo několik vrstev oblečení.

Zahleděný na plátno jsem jako by omylem sáhl poněkud vedle a zašátral rukou v Týnčině rozkroku. Trochu se zachvěla, posunula se na sedadle a mírně roztáhla nohy. Bral jsem to jako pozvání. Rozepnout knoflík se zipem mi nedalo moc práce. Přivítal mě horký vlhký klín. Prsty lehce vklouzly mezi závojíčky a už se schovávaly v dírce. Kristýna tiše sténala blahem a pánví se vzpínala proti mé ruce. Jednu ruku zatínala do opěradla druhou do mého stehna. Kalhoty i kalhotky poněkud omezovaly rozsah mých pohybů a z nepohodlné pozice mě začínala bolet ruka. Na chvilku jsem zanechal dráždění a hledal lepší polohu.

„Ne…nepřestávej… už budu…“ šeptala vzrušeně Kristýna.

Znovu a s větší intenzitou jsem zaútočil na její intimní partie. Celá se roztřásla. Rychlým pohledem na ni jsem zaznamenal ret pevně stisknutý mezi zuby, jak se snažila potlačit hlasitý projev své rozkoše. Nepřestával jsem a dál ji dráždil. Tiskla stehna k sobě a v přívalech orgasmů se marně snažila odstrčit mou ruku.

„Do…ooohhh… st… sta…aaahh…čííí…“ pokoušela se mě zastavit, „pro… ooohhh… sííím…“

Vytáhl jsem ruku zpod jejího oblečení. V přítmí sálu se zaleskla vlhkostí. Přivoněl jsem a poté i ochutnal.

Kristýnka se dala trochu do pořádku. S chtíčem v očích sjela pohledem na můj vyboulený rozkrok. Nedala se dvakrát pobízet a už mi ho honila. Byl jsem tak nadržený, že hrozilo, že vystříknu sotva ho sevřela v dlani.

„Myslíš, že zvládneme sex v kině?“ zeptal jsem se.

„Můžeme to zkusit,“ odpověděla.

Stáhla si kalhoty ke kolenům, otočila se ke mně zády a pokusila se nasednout. Stísněný prostor mezi řadami sedadel a omezené manévrování kvůli oblečení nám moc šancí na úspěch neposkytly. Sice jsem ji stále opřít o sedadlo před námi a vzít si ji zezadu, ale v případě, že by někdo přišel, bychom to moc neokecali.

„A co to zkusit obráceně?“ navrhl jsem.

„Jak to myslíš?“

„Normálně si na mě nasedneš čelem ke mně a nohy dáš na sedačku.“

„Hmm, to by mohlo jít.“

Naskočila na mne a ocas zamířil do nadržené štěrbiny na první dobrou. Jednou rukou jsem ji objal v pase a pomáhal jí s pohupováním, o nějakém přirážení nemohla být řeč, druhou jsem šmátral pod trikem a pohrával si s jejím poprsím.

Tohle jsem nemohl dlouho vydržet. Nezvyklá poloha, prostředí a možnost přistižení na mě působily jako afrodiziakum. Ve chvíli, kdy mi Kristýna vklouzla rukou pod triko a dlaní přejela po hrudníku, přičemž neopomněla pohrát si s bradavkami, jsem explodoval. Kundičku zaplavila myriáda bičíkovců. Ve stejný okamžik vniklo do sálu světlo právě otevřenými dveřmi. Vypadalo to, že buď uklízečka nebo jiný zaměstnanec přišel zkontrolovat sál. Naším štěstím bylo, že jsme seděli dost vzadu. Dalších několik okamžiků k dobru nám dalo přizpůsobení zraku dotyčné osoby na přítmí sálu. Kristýnka se zvládla přesunout vedle. Nechtěli jsme na sebe moc upozorňovat, tak jsme zůstali s napůl staženými kalhotami a modlili se, aby toho dotyčného nenapadlo procházet mezi řadami. Podíval jsem se pořádně, kdo to přišel. Byla to slečna, co nám trhala lístky.

Hmmm, škoda, že nepřišla dřív, třeba by se přidala, bleskla mi hlavou myšlenka jak z pornofilmu.

Nakonec se spokojila jen s tím, že nás zahlédla sedět v sálu, otočila se a odešla.

„Uff, tak to bylo o chlup,“ oddechla si Kristýna a začala se soukat zpátky do kalhot.

„To teda.“

„A myslíš, že si všimla, že na tobě sedím?“

„Nevím, ale neřekl bych.“

Kristýna, už oblečená si sedla o sedačku vedle.

„Proč si nesedneš zpátky?“

„Proč asi. Když už mám mokré kalhotky, nemusím mít ještě fleky na zadku na kalhotách.“

„Aha. To je fakt.“

Zbytek filmu, jsme už způsobně proseděli zahleděni na plátno. Sotva začali titulky, rychle jsme se zvedli a vyšli ze sálu.

Týnka zamířila rovnou na toaletu. Čekal jsem na ni venku a rozhlížel se po plakátech a upoutávkách na nové filmy. Zahlédl jsem i slečnu, co nás vyrušila. Jakmile si všimla, že jsem si jí všiml, začervenala se. Skoro bych řekl, že po mě hodila i jakýsi vyzývavý a závistivý pohled.

„Už jsem tady,“ ozvala se Kristýnka vedle mě.

„Fajn, tak můžeme jít?“

„Klidně.“

Slečna se sklopila hlavu, ale červenání se jí zakrýt nepodařilo, když jsme kolem ní procházeli.

„Tak nás viděla,“ řekl jsem venku.

„Jak to víš?“

„Ty sis nevšimla, jak byla rudá až za ušima, když jsem jí míjeli?“

„Nevšimla. Raději se koukni, kdy nám to jede domů, ať nemusíme pěšky. Asi bych brzo zmrzla, nebo nastydla.“

„Chápu.“

„Kalhotky jsem musela sundat.“

„Hmmm, takže jsi naostro…“

„Nech si zajít chuť,“ zchladila mé hříšné myšlenky.

Vyndal jsem mobil, zapnul ho a začal hledat nejbližší spojení. V průběhu hledání mi přišlo několik zpráv. Několik zmeškaných hovorů, z neznámého čísla pevné linky a od bejvalky. Pak i nějaká zpráva od ní.

„Co se děje?“ zeptala se Kristýna, asi na mě bylo něco znát.

„Nevím, nějaké zmeškané hovory a zpráva od bejvalky.“

„Stalo se něco?“

„Nevím. Hele už nám to jede,“ řekl jsem a upozornil na blížící se vůz MHD.

Naskočili jsme dovnitř a já si přečetl zprávu.

„Tak co?“ vyzvídala Týnka.

„Tak si to přečti,“ odpověděl jsem a podal jí telefon s otevřenou zprávou.

Ahoj. Mohl by si zítra prosím přijít a pokud možno s nějakým advokátem nebo právníkem?

„Aha,“ řekla.

„Asi tak. Taky z toho nejsem moc moudrý.“

Dojeli jsme domů a já se pokoušel bejvalce dovolat, ale telefon měla vypnutý. Odeslal jsem tedy zprávu, že dorazím, a začal se shánět po nějakém advokátovi.

Uspěl jsem až na počtvrté. Sice mě poněkud překvapila požadovaná částka, ale co bych pro bejvalku neudělal.

Autor

Navigace v seriálu<< Kristýnka 67 A – A co dál?Kristýnka 67 B – Konec >>
4.4 30 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Jirka

Proč musí být v obou případech strašná pohroma v fleku vymyslím 10 jiných způsobu jak to zakončit a autor si vybere ty nejhorší osobně to moc nechápu. Smysl těchto stránek je v zábavě a radosti ne ve smrti a mrzačeni.

dedek.Jeff

Trysky, plně s tebou souhlasím. Sám jsem napsal několik povídek, ve kterých jsem použil smrti hlavního hrdiny. Smrt je součástí života a provází nás všude. I když je to smutné, dodává našim povídkám a seriálům více reality. Mnohdy je to jediná možnost jak příběh ukončit. V tom okamžiku žádná jiná varianta neexistuje, viz Příběh z Karlína. Pokud ho budu chtít ukončit, nepůjde to jinak, než že hlavní hrdina zemře.

FranK

Osobně se mi taky nelíbil že jedna nebo druhá skončí tak, jak tady skončí. Hlavně proto, že, jak už byl řečeno na discordu, ty postavy bereme jako skutečné lidi v reálném životě. Je smutné že to dopadne právě takhle, ale je to lepší než to natahovat do nekonečna. Celá série byla úžasná a těším se na něco dalšího.

Junior

Když jsem tuhle část tak jsem se zhrozil, že Trysky poslal do nemocnice Bejvalku a že vlastně takhle zůstane s Kristýnkou. Takže se vlastně nikdy nedozvěděla, že se s ní chtěl rozejít.
Pak jsem si o tom psal s Tryskym a uvědomil si, že občas se v životě takovéto situace stávají. Je sice smutné, že to takhle dopadlo, ale je to život a jako takový ten příběh musíme brát.
Souhlasím s že ty postavy bereme jako reálné a proto nám to přijde divné takovéto řešení.
Ale celé série je skvělá a moc za ni autorovi děkuji.

Denis86

Paráda

Tomas

Myslim ze samovrazda ku ktorej byvalka ma naslapnute je smutna .. z mojho pohladu horsia ako ta nehoda (A) ale chapem ze sa snazil vyhovies obom taborom. Seria je krasna a bez ohladu na to ktory zaver si clovek zvlli ci nebodaj donysli je to skvela seria a autor si zasluzi riadnu flasu a oslavne povzbudenie. Nie zatratenie. Paci sa mi styl ktorym pisal a verim ze prispeje este mnohym…

11
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x