Kristýnka 51 – Žádost o ruku I

Všechno bylo nachystáno a sbaleno, zbývalo už jen vyzvednout kytku a vyrazit. Sedli jsme do auta a vyjeli. V duchu jsem přemýšlel, jestli jsme něco nezapomněli.
„Copak je? Jsi nějak podezřele zticha a ani se nesnažíš mě osahávat?“ nadhodila Kristýnka, která řídila.
„Co? Jo, jasně… jen přemýšlím, jestli jsme něco nezapomněli… a taky, jak to bude probíhat… přeci jen žádost o ruku není jen tak. Navíc to bude moje premiéra.“
„No ještě aby ne. Neboj, budu tam s tebou. A dárky vezeme všechny, to jsem dvakrát kontrolovala, kytku máš, tak by nic chybět nemělo.“
„Tak to snad zvládnem,“ řekl jsem trochu povzbuzen jejím proslovem.„Určitě. Navíc, když si s našima tykáš, tak to půjde. A co bude s tím osaháváním?“ dožadovala se Kristýna.
„Já tě nechtěl moc rozptylovat…“
„Hmm.“

Než jsem se nadál, na jedné rovince mě chytla za ruku a položila si ji na svou nožku. Už jsem nic nenamítal.
Hladil jsem ji a dlaní jí vyhrnoval sukni vzhůru. Ona ta sukně stejně nebyla moc dlouhá. Za chvíli bylo možné spatřit její kalhotky. Nejprve jsem je jen prsty prozkoumával, ale pak jsem se musel na vlastní oči přesvědčit. Trochu jsem se naklonil, abych lépe viděl a Týnka roztáhla nožky, co jí prostor auta a hlavně řízení dovolily.
„Tak co, líbí?“ zeptala se.
„Líbí. Ani jsem nevěděl, že něco takového máš,“ udiveně jsem pochválil její výběr.
„To víš, pořídila jsem si to kvůli tobě.“
„V tom případě moc děkuji. Tohle určitě využijeme… Ale to už si mohla jet rovnou naostro…“
„Neblbni, naostro k našim na návštěvu a ještě když budeš žádat o mou ruku… To se moc nehodí. Tohle alespoň trochu vypadá, že mám něco na sobě a tobě, nebo spíš nám nic nepřekáží.“
„To je pravda. Tohle by na tobě mohlo vydržet delší dobu. Být to klasické kalhotky, tak budou hned dole.“
„Tak vidíš,“ řekla a zastavila na odpočívadle, „tak je hned vyzkoušíme?“
„Rád bych, ale po té noci nebudu do večera ničeho schopný…“ zalitoval jsem.
„To nevadí, ale dobře by si mi stejně mohl udělat.“

To už byla odpoutaná, opřená zády o dveře, jednu nožku měla opřenou o palubovku a druhou o hlavovou opěrku mého sedadla. V tu ránu jsem byl odpoutaný a skláněl se k pokladu, který mi nabízela.
Otvor v kalhotkách byl naprosto perfektní. Nic mi nikde nepřekáželo a já se mohl pustit do oblíbených jazykových cvičení a tréninku prstokladu. Mezi orosenými lapličkami na mě vykukoval knoflíček a úplně žadonil o polaskání. To se nedalo odmítnout. Brnkal jsem na něj jazýčkem a prsty prozkoumával vlhkou štěrbinku.
Znovu mi vytanula na mysl ta proměna z uzavřené úzké panenské štěrbinky v něco, co mi teď nejvíc připomínalo rozevřenou lasturu. Má snaha o slízání veškerého nektárku, který z ní prýštil, byla kontraproduktivní. Čím víc jsem se snažil, tím víc to z ní teklo. Žíznivě jsem se přisál k otvůrku, odkud to vše vytékalo, a jazykem se pustil do podrobného zkoumání.

„Anooo… ooohhh…“ hekala Kristýnka na celé auto.
Jazyk i pusa už mě začínaly bolet, ale ještě jsem přidal. Týnka sebou začala cukat a házet. Rukama mi vjela do vlasů a hlavu mi tiskla do klína.
„Jee… ště… aaahhh…“ zasténala.
Víc jí rozumět nebylo, dál už ze sebe vyrážela jen nekontrolované výkřiky. Přesunul jsem se na knoflíček. Stačilo si s ním trošku pohrát a výsledek se dostavil téměř okamžitě.
„Hmm, tak to asi abych teď řídil já, co?“ poznamenal jsem po pár minutách.
„Asi jo,“ souhlasila mírně rozechvělým hlasem.

Sedl jsem tedy za volant a vyrazili jsme.
Jak jsme se blížili, v hlavě mi pořád vrtalo, jak to udělat, aby se všechno hned neprozradilo, i když všichni určitě alespoň tušili o co jde. Přeci jsme tam jeli na oběd a některé věci se lépe řeší po jídle než před ním.

Když jsme přijeli, už na nás čekal uvítací výbor. A hned začali vyzvídat. Koukl jsem na Kristýnku, ta pochopila a všechny zahnala dovnitř s tím, že povídat si můžeme po obědě, že bychom nejdřív odnesli věci nahoru a trochu se po cestě osvěžili.

Z auta jsem odnášel věci nahoru do Kristýnina pokoje, včetně kytky, kterou jsem ukryl před zvědavými zraky do tašky. Jen jsem doufal, že to vydrží.
„Tak už toho vítání nechte a pojďte všichni ke stolu. Lenko, ty nachystej příbory, Jana má na starosti talíře a já budu servírovat,“ velela Hanka.
Nedalo se jinak, než poslechnout. Oběd byl vynikající a já nezapomínal dostatečně chválit.
Konečně přišel na řadu zákusek s kávičkou. Kávu jsem s díky odmítl a nalil si raději studenou domácí limonádu, ale dortíkem jsem nepohrdl.

Po obědě nadešel čas na výslech.
Ještě než jsme se stihli zapovídat a povyprávět, jak jsme se měli, přinesl jsem dolů většinu tašek.
„Povídejte, jak jste se měli?“ vyzvídala nedočkavě Hanka.
„Měli jsme se báječně. Sluníčko, moře, pláž, památky… i noční život… A abyste neřekli, tak i vám jsme něco přivezli,“ řekl jsem a začal vyndávat suvenýry z tašky. „Tady máme dva hrnečky a tady máme dvě lahvičky.“
„Jé děkuju, ty jsou krásné,“ rozplývala se nad hrnky Hanka.

Ivan to vzal prakticky.
„Tak, že bychom rovnou ochutnali?“ navrhl.
„Jsou to tvoje lahve, tak je užij, jak sám uznáš za vhodné.“
„No a vy dvě,“ obrátil jsem se k holkám, „jste suvenýry dostaly už včera.“

Hanka, jako by tušila, co holky dostaly, prohlásila: „Raději ani nechci vědět, co to bylo.“
„Myslím, že je to tak lepší mami,“ vložila se do toho Kristýnka.
„A co jste si přivezli vy?“ popíchla nás škodolibě Lenka a významně kývla k našim rukám.
„Spoustu zážitků a pár drobností,“ odpověděl jsem.
„Ehmm, ehmm. Tak jestli se tomu říká drobnost…“ provokovala dál až po ni Kristýna hodila vražedný pohled.
„O co jde?“ vyzvídala Hanka.

Než stihl někdo něco odpovědět, zalovil jsem v poslední tašce, vyndal jsem kytku a pustil se do těch oficialit.
„Hanko a Ivane, já…“ začal jsem koktat, ale pohled na Kristýnku mi dodal odvahu, „chtěl bych vás požádat o ruku vaší dcery Kristýny.“

Sotva jsem to dořekl, bylo to, jako by ze mě spadl velký kámen.
„To jsme rádi, že ses k tomu postavil jako chlap,“ vzal si slovo Ivan, „ale neměla by ta žádost o ruku přijít dřív než svatba?“
„Nejsi těhotná, že ne?“ strachovala se Hanka.
„Ne mami, těhotná nejsem.“
„Vždyť taky jo,“ odpověděl jsem Ivanovi, „žádná svatba ještě nebyla. To bych si nedovolil, abyste u toho nebyli.“
„A co ty fotky, co měly holky?“
„To byl takový vtípek pro ně. Tedy hlavně pro Lenku, když do telefonu mluvila o svatební cestě…“
„Takže za to vlastně můžu já?“ ozvala Lenka.
„Jasně, kdo jinej,“ řekla Kristýna.

„Co ty na to Hanko? Dáme mu ji?“ ptal se Ivan.
„Jestli ho chce… jsou oba plnoletí, pochybuju, že si do toho nechají kecat,“ říkala Hanka a sotva u toho udržela vážnou kamennou tvář.
„Dobrá tedy,“ souhlasil Ivan a i jemu cukaly koutky úst, „v tom případě otevřeme tady tu lahvinku.“
„Ale hezky jste nás s těmi fotkami doběhli, jen co je pravda,“ smála se Hanka.

Zbytek odpoledne proběhl v družném hovoru, popíjení a prohlížení fotek z dovolené. A samozřejmě ani bazén nechyběl.
Ani jsme si nevšimli, že se zešeřilo. Ještě jsme si dali večeři a vínko na terase, než jsme se hromadně pustili do úklidu.

Už bylo celkem pozdě, tak jsme se rozešli do svých pokojů, já samozřejmě ke Kristýnce.
Jen Ivan s Hankou ještě zůstali dole. V pokoji jsme si s Týnkou chvíli povídali. Jenže po tom všem, co jsme vypili, jsem ucítil nutkání si odběhnout. Zamířil jsem tedy na toaletu. Sotva jsem si začal ulevovat, někdo bral za kliku.
„Moment,“ houknul jsem.
„Promiň, já nevěděla, že ses to ty,“ omlouvala se Lenka, „Nechceš s tím pomoct?“
„Ani ne,“ odpověděl jsem.
„Hmm, tak já si skočím dolů,“ sdělila mi naprosto zbytečnou informaci.

Chtěl jsem zamířit zpět do pokoje, když jsem si všiml Lenky přikrčené u zábradlí na schodech. Navíc jsem zaslechl nějaký hovor. Přišel jsem opatrně blíž tak, aby si mě Lenka nevšimla, a naslouchal jsem.
„Co je s tebou? Tebe to nějak vzalo…“ povídá Hanka.
„No jo. Vím, že holky už jsou velké, ale tohle…“ posteskl si Ivan, „Copak mám věk na to být dědou?“
„Jak dědou? Vždyť jde o svatbu a ne o těhotenství…“
„Já vím, ale to přijde brzy.“
„I kdyby, tak to je přeci na nich…“ utěšovala Hanka Ivana, „A ty určitě jako děda nevypadáš…“

Lenka se posunula, aby lépe viděla, asi se dole dělo něco zajímavého. Já bohužel neměl tu možnost přímého pozorování, tak jsem sledoval alespoň Lenku.
Ta si klekla s roztaženýma nohama, noční košilku si vykasala a jednou rukou se držela zábradlí a druhou sklouzla na svou pičku. V přítmí se vlhce zaleskla.

„…tady a teď?“ ozval se Ivan a já se začal zajímat i o to, co se odehrává dole.
„Neboj, holky už spí, teď určitě nikdo nepřijde,“ nabádala ho Hanka.
Zaslechl jsem tiché vrznutí odsouvané židle. Lenčina ruka zrychlila pohyb, až to mlaskalo.
„Aahhh…“ vyhekla Hanka, „tohle jsem potřebovala…“

Zespoda se linuly nezaměnitelné zvuky soulože, hekání a pleskání kůže o kůži.
Lenku to evidentně vzrušilo. Vystrčila ještě víc svůj zadek a prsty vrážela hluboko do rozdováděné kundičky. Z toho pohledu se mi také postavil. Skoro jsem měl chuť k ní přiskočit a do nastavené prdelky ho zarazit. Lenka se blížila k vrcholu. Aby hlasitě nesténala, kousala se do ruky.

V tom se otevřely dveře od Kristýnina pokoje.
„Kde jsi? Jsi v pořádku?“ strachovala se o mě.
Rychle jsem si dal prst před ústa, abych Týnce naznačil, že má být zticha, a kývl jsem směrem ke schodišti.

Sténání dovádějící dvojice dole bylo stále hlasitější a bylo jasné, že se vše blíží ke zdárnému konci. I Lenka už to měla na krajíčku.
„Joo… ooohhh…“ vyhekl Ivan a Hanka mu přizvukovala v podobném stylu.

Lenka se neovládla a vyvrcholila také. A také poněkud nahlas.
„Co to bylo?“ vykřikla Hanka.
„Že by ozvěna?“ přisadil si rádoby vtipně Ivan.
„Nedělej fóry a jdi se podívat,“ rozkázala Hanka a začala se spěšně zahalovat, „já teď nemůžu, podívej, jak to ze mě teče. A navíc jsem skoro nahá.“

To už se i Lenka vzpamatovala a začala trochu panikařit. Bylo jasné, že do svého pokoje to nestihne dřív, než Ivan přijde. Už bylo slyšet, jak našlapuje po schodech.
Chytil jsem ji za ruku a zatáhl do našeho pokoje.
„A co když sem táta přijde?“ strachovala se Lenka.
„Tak ho musíme nějak odradit, aby ho to ani nenapadlo,“ navrhl jsem.
„Ale jak?“ panikařila Lenka čím dál víc.
„Když budeš hekat, tak sem určitě nevleze,“ nadhodila Kristýna žertem.
„Fajn,“ vzala to Lenka jako regulérní návrh.

Dřepla si ke dveřím a začala opět prohánět svou kačenku a brzy začala sténat tak, aby to bylo slyšet až na chodbu. My si sedli na postel a zvědavě pozorovali to divadýlko.

Ivanovy kroky se blížily a byly hlasitější a hlasitější.
Mě nenapadlo nic lepší než Lenku u toho povzbuzovat.
„Jo… ještě… přidej…“
Kroky se ozývaly těsně za dveřmi. Rukou jsem šťouchnul do Kristýnky a kývnul směrem ke dveřím.
„Sleduj, teď to přijde…“

Už bylo vidět, jak se klika pohybuje pomalu dolů. V tom se Lenka hlasitě udělala. Za dveřmi to nemohl nikdo přeslechnout. Klika se vrátila zpět. A Ivan zamířil dolů.
„Tak to bylo o fous,“ konstatovala Kristýna, „už bral za kliku a málem nám sem vpadnul.“
„Si děláš prdel, ne,“ ozvala se udýchaná Lenka.
„Nedělá, mohla být docela sranda… kdyby tě tu s námi načapal…“ vložil jsem se do toho. „A cos tam dole vůbec viděla, že tě to tak vzrušilo?“
„Co asi…?“ řekla trochu naštvaně.

Jen jsme oba svorně pokrčili rameny.
„Taťka klátil mamku na stole.“
„Aha,“ pronesla Kristýna podivným hlasem.
„Co je? To sis myslela, že se sexem přestali, když se jim povedlo zadělat na Lenku?“ zeptal jsem se.
„To ne, jen je to prostě takový…“
„Vždyť je to hezký, že se mají pořád rádi a dovedou si to užít.“
„Hmm, na tom asi něco bude…“
„To si piš, že jo, lepší než tichá domácnost, nebo rozvod.“
„No, a kdybys viděla, jak mamka taťku sváděla…“ přisadila se Lenka, „tak to bys taky dostala chuť.“
„Tak co teda bylo?“ chytla se Týnka a Lenka se pustila do vyprávění.

„Táta byl nějakej skleslej, trochu ho asi vzalo to vaše zasnoubení. Nejspíš to nečekal. Však víš, ty taková slušňačka. To kdybych přišla já a oznámila těhotenství, tak z toho asi tolik v šoku nebude, jako z vás. Ale to je jedno. Mamča se ho snažila nějak rozptýlit. Nejdřív mu říkala, že přeci není vůbec starej a tak. No, a aby mu to dokázala, tak se k němu nejdřív zezadu pěkně přitiskla, až měl hlavu položenou na jejím poprsí…, rukama mu vjela kolem krku pod tričko…, pak se zvedla a uvelebila se mu na klíně. Normálně obkročmo na něj nasedla. Přetáhla si tričko přes hlavu, podprsenku neměla, a tak si přitáhla taťkův obličej přímo na prsa, skoro jako by ho chtěla udusit.“

„To by byla nádherná smrt…“ zasnil jsem se nad tou představou.

„Pak ho začala vášnivě líbat a rukou sjela mezi ně. Nejspíš mu ho… no však víš… Nakonec si lehla na stůl a pořádně roztáhla nohy. To už táta nevydržel a zasunul. Kdybys viděla ten ocas…“
„Vždyť je to náš táta Lenko,“ okřikla ji Kristýna.
„To je. Ale to nic nemění na tom, jakou má výbavu… Ani se nedivím, že u toho byla mamka tak hlasitá. A tu nálož, co do ní napumpoval… taky bych si to nechala od někoho líbit…“
„Na to zapomeň,“ varovala ji Týnka, když Lenka stočila pohled ke mně, „a už jdi radši spát…“
„Jasně, jasně, už jdu vy dvě hrdličky… je mi jasný, že si chcete také užít…“
„Ty sis už užila a to nejen jednou, tak dopřej taky něco nám,“ odpověděl jsem.

To už ale zavírala dveře. S Kristýnou jsme se uložili do postele a krásně se k sobě přitulili, což se neobešlo bez osahávání a vzrušování. Vyčerpávající odpoledne a večer jsme zakončili pomalým něžným milováním.