Kristýnka 55 – Pouť – pátek

Toto je 55 díl z 61 v seriálu Kristýnka

Pomalu se blížil konec září a s ním i tradiční Václavská pouť u našich. Mamka asi před týdnem volala a zvala nás. Měl jsem trochu obavy z opětovného setkání mamky s Kristýnkou, ale v rámci urovnání vztahů jsme na pozvání kývli, a tak nás čekal celý víkend u našich.

V pátek odpoledne jsme se sbalili a vyrazili vlakem. Vzhledem k tomu, jak to obvykle vypadalo s parkováním, to byl nejvhodnější způsob dopravy. Vlak byl poměrně plný, což znamenalo, že vzpomínání na naše seznámení se konat nebude a to si Kristýnka dala při výběru oblečení záležet. A nejen oblečení. Kristýnka ve vlaku poposedávala a nemohla vydržet v klidu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, když se vstala a šla na chodbu.
Jen přikývla. Pro jistotu jsem ji následoval. Otevřela okno, aby se nadechla čerstvého vzduchu.

Stál jsem vedle ní, jednou rukou držel sebe a druhou hladil její zadeček. Vlak najel do zatáčky a poskočil na kolejích. Kristýnka se mě chytla a opřela mi hlavu o rameno.
Ustaraně jsem se na ni podíval.
„Tobě není dobře?“ zeptal jsem se.
Týnka přikývla.
„Ještě, že už tam brzy budeme,“ toužebně se podívala na hodinky.
„Jo, tak za půl hodiny. Zvládneš to?“
„Budu muset. No co, aspoň máš jistotu, že nejsem v tom.“
„To jo. Jen mě mrzí, že ti není dobře.“
„To je dobrý. Jen už to dlouho takové nebylo.“
„Tos mohla říct, mohli jsme zůstat doma a já bych se o tebe postaral…“
Podívala se na mě, i když trochu posmutněle, pohladila mě po tváři a něžně mě políbila.

„Jéé, ahoj. Kam jedete, hrdličky?“ ozvalo se za námi, „a máte vůbec lístky?“
„Ahoj. Jedeme na pouť,“ odpověděla Kristýna své kolegyni.
„No jo, to se tak někdo má.“
„A ke skoro-tchýni a skoro-tchánovi,“ dodala.
„Aha. A když je vlak tak plnej, nechcete si vlézt do služebního oddílu?“
„A myslíš, že by to šlo?“
„No jasně, tady máš klíč. Stejně bude nějakou dobu trvat, než se tam vrátím.“
„Tak dík.“
„A neboj, budu klepat,“ řekla se spikleneckým mrknutím a podala Týnce klíč.

Kristýnina kolegyně se vydala jedním směrem a my druhým. Prošli jsme přes jeden a půl vagónu a zapadli do služebního oddílu. Hned, jak Týnka zamkla dveře, opřela se o chladné sklo okna.
Objal jsem ji.
„Promiň, mohl bys mě chvíli nechat?“
„Jasně, promiň,“ usadil jsem se na sedadlo a zkroušeně se na ni díval.

Po pár minutách se ke mně otočila a zvedla mi hlavu, abych se na ni podíval.
„Nechtěla jsem tě nějak urazit, ale nějak to dneska nezvládám. Vadí mi skoro každý dotek.“
„V pořádku. Já nejsem uraženej, jen bych ti chtěl nějak pomoc a nevím jak.“
„Nijak, stačí, když budeš se mnou.“

Sedla si vedle mě a opřela mi hlavu o rameno. Zavřela oči a odpočívala.
Měl jsem velké nutkání ji obejmout, nebo ji položit dlaň na stehno, ale odolával jsem. Asi to nějak vycítila, protože mě chytla za ruku, propletla naše prsty a pevně stiskla.

Ozvalo se zaklepání. Oba jsme se pěkně lekli. Kristýnka se dala trochu do pořádku.
Odemkli jsme dveře a za nimi stála Kristýnina kolegyně.
„Doufám, že jsem vás aspoň vyrušila z něčeho nemravného.“
„To víš, právě jsme si to chtěli rozdat tady na sedačce,“ řekla Kristýnka.
„No teda, tak to jsem měla přijít o něco dýl, vyrušit vás v nejlepším,“ zasmála se.
Vzhledem k tomu, že Týnka na to neměla ani pomyšlení, jsme se jejímu vtipu moc nesmáli.

Konverzace týkající se lechtivého tématu pokračovala ještě několik minut. Holky se potom bavily o práci.
Zanedlouho začal vlak zpomalovat. Vyhlédl jsem z okna a zjistil, že už jsme skoro v cíli. Rozloučili jsme se a vyrazili vstříc rodičům.

„A co mamka? Už se s tím nějak srovnala?“ zeptala, když jsem otevíral vchodové dveře.
„Doufám, že jo. Naposledy jsme se rozešli docela v dobrém.“
„Taky doufám,“ řekla trochu smutně Kristýnka a stiskla mi pevně ruku.

Vyjeli jsme výtahem do patra. Zazvonil jsem a pak si otevřel klíčem.
„Ahoj, to jsem rádi, že jste dorazili,“ ozvala se mamka z kuchyně a hned dodala, „co blbneš s tím zvonkem, když máš klíče.“

Odnesli jsme věci ke mně do pokoje a šli se pozdravit s našima. Chvíli jsme si povídali v obýváku.
Kristýnka se ke mně naklonila.
„Potřebovala bych si odpočinout, alespoň na chvíli,“ pošeptala mi.

Zavedl jsem ji do pokojíku a nabídl jí svou postel. Vrátil jsem se do obýváku, chvíli se ještě povídal s našima a pak se vrátil ke Kristýnce.
Opatrně jsem vešel dovnitř. Týnka spala schoulená do klubíčka.
„Tak to z pouti asi nic nebude,“ povzdechl jsem si tiše.
Už jsem bral z kliku, že půjdu zpět k našim a nechám ji ještě chvíli spát, když se ozvalo zavrzání postele.
Otočil jsem se.
„Nechceš jít na chvilku ke mně?“ zeptala se Kristýna, zjevně v už lepším stavu.
„A myslíš, že můžu?“
„Ty? Ty přece můžeš všechno.“

Lehl jsem si opatrně k ní a něžně ji objal.
„Jsem rád, že už je ti líp,“ zašeptal jsem.
„To já taky, sice to není žádný zázrak, ale je to lepší.“
„A půjdeme se podívat na pouť? Nebo chceš raději odpočívat…“
„Hmm, já bych raději dělala jiné věci,“ odpověděla a rukou mi přejela po poklopci, až jsem tiše zasténal. „Jen to zatím ještě asi nepůjde.“

„Ale třeba večer jo,“ dodala rychle, zatímco mě stále dráždila přes oblečení, „nebo ti pomůžu jinak…“
„Nebo si to necháme na jindy,“ odpověděl jsem, „když bydlíme spolu, tak máme příležitostí víc než dost…“
„Taky pravda. Tak já si teď odskočím a pak vyrazíme na tu pouť.“
„A to mám jít takhle?“ zeptal jsem se poukázal na napnutou látku v mém rozkroku.
„Však on za chvíli zase lehne…“

Během deseti minut byli nachystaní a zamířili na pouť.
Procházeli jsme se, koukali, kde co mají a hlavně za kolik. Ceny atrakcí nebyly zrovna nejnižší, ani střelnice nebyla žádná levná zábava.
„Tak co půjdeme vyzkoušet?“ zeptal jsem se Kristýnky.
„Nevím, mně je to jedno.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„A co třeba tu horskou dráhu?“ navrhl jsem.
Letos byla o něco lepší než v minulých letech, nebyl to jen jednoduchý ovál, ale přidali i trochu větší zakroucení.
„Hmm, asi ne, spíš něco klidnějšího.“
„Dobře, takže centrifuga padá a Twister také.“
„Jo, na tohle zapomeň.“
„Tak to uděláme jinak. Vyber si ty.“
„Klidně, tak to ale ještě obejdeme.“

Chvíli jsme courali mezi atrakcemi, až jsme došli k jedné takové zastrčené. Nápis nad pokladnou a vstupem hlásal: Zrcadlové bludiště.
Několika minutové nenápadné sledování vchodu nám prozradilo, že nikdo dovnitř ani ven, moc nechodí. Tak se dalo předpokládat, že je tam pusto a prázdno.
„Jdeme,“ zavelela Kristýnka a táhla mě k pokladně.

Trochu otráveně jsem ji následoval. Ale co jsem mohl dělat, řekl jsem jí, ať si něco vybere.
Zaplatil jsem u pokladny dvě vstupenky a pomalu se coural za Kristýnou. Těch pár sekund náskoku, co měla, úplně stačilo na to, aby se schovala za dva rohy.

Viděl jsem ji před sebou a snažil se postupovat k ní. Udělal jsem dva kroky a narazil do zrcadla.
Slyšel jsem i viděl Týnku, jak se směje, jen jsem nevěděl, kde přesně je. Aby mě nalákala k sobě, tak si vyhrnula tričko. Postupoval jsem k ní, už jsem si myslel, že ji mám na dosah, ale opět jsem trefil zrcadlo.
Kristýnka udělala několik kroků a tentokrát zdvihla sukni. Pohled na její kalhotky dostatečně vzrušil.
Na kalhotách mi vyrostl stan.
„Ukaž, jak ti stojí,“ zaprosila Týnka, když si všimla mé boule.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde nikdo, jen mi dva. Rozepnul jsem kalhoty a osvobodil plenitele z jeho těsného vězení.
„Pěkné,“ okomentovala to Kristýna a zase někam popošla.
Najednou to bylo snazší, skoro jako by ocas byl směřovaný vlastním instinktem a vedl mě.
Naprosto neomylně jsem vybíral cestu, kterou mám jít.
Kristýna zjistila, že se k ní blížím. Zrychlila krok a najednou mi úplně zmizela, v žádném zrcadle nebyla vidět. Bludiště totiž bylo patrové a Týnka vyšla po schodech nahoru.
Rychle jsem vyběhl za ní. Už tam čekala v předklonu a pod kalhotkami prosvítal kolík zastrčený v zadečku. Odsunul jsem kalhotky a lehce zatahal za kolík.
„Tohle je ta jiná pomoc?“ zeptal jsem se.
„Třeba.“

Rukou zalovila za sebou a trochu mě pohonila. Rozetřela kapku lásky, která se objevila, po žaludu, aby lépe vklouzl.
Už si chtěla vyndat kolík, když v tu chvíli se ozvalo: „Mamíííí, musíš tudy.“
Byl to hlásek nějaké holčičky z dolního patra.
Okamžitě jsme ztuhli, tedy já spíš tím šokem změkl.
„Tak na mě počkej, už jdu, hlavně se mi tu neztrať,“ udělovala rozkazy matka.

„Do pr…,“ draly se mi na jazyk nadávky, „zase nějaký kazišuk…“
„Asi nám to není souzeno,“ řekla se smíchem Kristýna, která se narovnala a urovnala si kalhotky.
„Asi ne,“ povzdechl jsem si a schoval změklé péro zpět do kalhot.
Sotva jsem zapnul zip, už jsme zdola zaslechly přibližující se kroky a hlasy.

„Mamííí, tady jsou schody… můžu nahoru?“
„Opatrně ať nespadneš.“

Raději jsme dál postupovali bludištěm, i ta trocha spermatu byla maličko cítit.

„Mamííí… tady někdo je, vidím je v zrcadle…“
„Tak je nech…“
„Mamííí… tady je něco cítit…“

Když jsme se ohlédli, spatřili jsme, jak maminka vyběhla do schodů k holčičce. Jakmile se dostala nahoru, bylo jí naprosto jasné, co dcerka cítila. Naštěstí to nebyla žádná stará panna, těžko, když měla holčičku, ale docela šmrncovní mladá holčina, tak kolem pětadvaceti.
Jen se na nás podívala takovým tím káravým pohledem.
Odpověděli jsme pokrčením ramen a vydali se hledat cestu ven.

„Malá se mohla přiučit…,“ pronesl jsem, když jsme stáli venku.
„Vždyť byla malá, tak čtyři roky.“
„No vždyť. Co se v mládí naučíš…,“ nakousl jsem staré moudro.
„Tak v tom případě raději ani nechci vědět, na co si koukával před spaním, když si byl malý,“ řekla se smíchem Kristýna a uzavřela naši debatu pěkně žhavým polibkem.

„A to jsem ti chtěl ještě zkusit vystřelit růži,“ konstatoval jsem, „ale v tomhle rozpoložení bych se asi netrefil.“
„Tak to nech třeba na zítra,“ navrhla Týnka.
„No nevím, jestli by to pomohlo.“
„To taky netuším.“
„Půjdem to zkusit a uvidíme.“

Došli jsme ke střelnici, poručil jsem si pět diabolek, zaplatil a vrhl se na střílení.
První šla vedle. Nabil jsem a zkusil to znovu. Zase vedle.
„Tak si tam zkus něco představit,“ povzbuzovala Kristýnka.
Otočil jsem se k ní.
„Tebe si tam představovat nebudu, to bych netrefil vůbec nic.“
„Já taky nemyslela sebe.“
„Hmmm, jedině tak, že bych si řekl, že ta špejle je tvoje dírka a diabolka je…“
„Penis a musíš se trefit dovnitř,“ dokončila myšlenku za mě.
Ještě štěstí, že všude kolem řvala hudba a náš hovor tak nebyl slyšet.

Vrátil jsem myšlenky zpět ke střelbě. Nabít, nadechnout, zamířit a s výdechem stisknout spoušť a znovu a ještě jednou. Všechny tři poslední rány byly úspěšné.
Kristýna dostala papírové růže a mohli jsme vyrazit zpět k našim domů.

Původně jsem si myslel, že bychom mohli večer na diskotéku, také jsem to Týnce navrhl, ale v jejím stavu se jí tam moc nechtělo.
„A co takhle si jít někam sednout?“ navrhla.
Chvíli jsem přemýšlel kam, ale pak mě napadl jeden menší bar. Příjemné prostředí, dobré pití a rozumné ceny.

Seděli jsme u stolku a zvesela popíjeli, hovor se stáčel k našemu odpolednímu dobrodružství v zrcadlovém bludišti.
Oba nás to docela vzrušilo, tedy ne ten šok z načapání, ale okolnosti a prostředí, to že byly všude kolem zrcadla a my se tak mohli navzájem pořádně pozorovat.

Domů se nám ještě nechtělo a pít už také ne.
„Co budeme dělat?“ ptala se Kristýnka.
„A co se jít projít? Je docela teplo, tak můžeme jen tak courat po městě.“
„To by asi šlo.“

Zaplatili jsme a vyrazili do nočního města. Procházeli jsme se večerním městem.
Tu a tam jsme potkali nějakou skupinku mířící do hospody nebo z hospody. Cestou jsme se k sobě tiskli a převážně mlčeli. Hlavou se mi honily různé erotické představy a Kristýnka na tom nebyla o moc lépe.
„Docela bych si na chvíli sedla,“ prohlásila.
„Fajn, tak třeba tady za rohem, tam to půjde.“

Ušli jsme pár metrů a před námi bylo dětské hřiště. Sedl jsem si na lavičku a Kristýna se mi uvelebila na klíně.
Zcela automaticky jsem rukou zajel pod sukni a začal dráždit její nenasytku. Trochu roztáhla nožky, aby mi umožnila lepší přístup. Opřela si hlavu o mé rameno a tiše vzdychala.
Zaútočil jsem na její lasturku svými prsty, lehce ji rozevřel a dotkl se ukryté perličky.
„Aaahhh…,“ hlasitě zavzdychala.

To mě povzbudilo k další činnosti. Kristýna sténala pod dalšími a dalšími nájezdy mých prstů na citlivý knoflíček.
Ve chvíli, kdy do noci vykřičela svůj orgasmus, se kdesi ve tmě nad námi otevřelo okno.
„Ticho tam, nebo zavolám policajty!!!“

Jen jsme se pro sebe usmáli a ani se nepohnuli. V té tmě neměl nikdo moc šanci nás vidět.
„Docela bych se pohoupala,“ řekla po chvíli Kristýnka s pohledem upřeným na houpačku.
„Tak jo,“ souhlasil jsem.
Zvedli jsme se a došli k houpačce, Týnka se na ni posadila a já ji rozhoupal.
Při každém zhoupnutí jsem se díval, jak se jí nadzvedává sukně. Hned mě samozřejmě přepadly nemravné myšlenky.
Zastavil jsem houpačku.
„Hmm, to by šlo,“ pronesl jsem spíš jen pro sebe, když jsem stál před ní, „jen škoda, že to nejde.“
„A co?“ chytla se toho Kristýna.
„Opravdu to chceš vědět?“ odpověděl jsem otázkou.
Přikývla.
„Pevně se drž a zvedni nohy,“ zavelel jsem.

Přistoupil jsem mezi její roztažené nožky a přitiskl jsem ztopořence do patřičných míst. Od spojení nás dělilo několik vrstev látky. Jen jsem stál a trochu pohyboval houpačkou. Kristýnka se třela svou ukrytou lasturkou o můj klín. Po chvilce si ale začala stěžovat, že se dlouho neudrží. Spustila nohy zpět na zem.
„Tohle by mohlo být zajímavé, to budeme muset zkusit až to půjde…,“ pronesla do ticha a začala se rozhlížet.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic, koukám, co by se ještě dalo využít.“
„Už tady asi moc možností není… prolézačka je na houby, to by bylo jedině tak na sado-maso, přivázat a trošku potrápit. Kolotoč je k ničemu…“
„To jedině tak na grupáč, kluci stojí kolem a holky roztahují nohy na kolotoči. Dovnitř a ven a pootočit kolotočem…“
„Kam na tyhle nápady chodíš? Kdyby to řekla Lenka, tak bych se ani nedivil, ta by to určitě ráda zkusila, ale že to napadne tebe, to bych nečekal.“
„A co támhle ta deska na pružinách?“ navrhla Kristýna.
„To by snad šlo. A kdyby ne, vždycky je tu lavička.“

Přesunuli jsme se ke zmiňovanému nástroji.
Kristýnka si klekla nahoru, v předklonu se chytla tyčí a vystrčila na mě zadek.
Stoupl jsem si za ní. Začali jsme s opatrným houpáním. Pružiny byly dost tvrdé, tak se deska houpala jen o kousek, za to s docela vysokou frekvencí. Po chvilce jsme chytli dobrý rytmus.
„Tak tohle by rozhodně bylo hodně zajímavé,“ zhodnotil jsem naše počínání.
„To jo. A co to zkusit obráceně?“
„No, že ty by sis stoupnul nahoru a já zůstala dole.“
„Klidně, a myslíš, že to půjde?“
Jen pokrčila rameny.

Vylezl jsem na desku a otočil se čelem ke Kristýně.
„Co teď?“

Místo odpovědi vrznul zip u mých kalhot a nadrženec vystřelil ven jako čertík z krabičky.
Kristýnka se k němu hladově přisála. Celý den dráždění a vzrušování se projevil naplno. Týnka stála na místě a pohupovala se mnou. Bez práce jsem tak přirážel do její pusinky. Kolena se mi třásla vzrušením. Ztichlým sídlištěm se neslo mlaskání a hekání.

„Uuuhhhh… už buuuuhhh…duuuuhhh…,“ vyhekával jsem varování.
Kristýnka zintenzivnila sání.
„Aaaahhh…,“ vyhekl jsem a vytryskl ze mě proud semene, který ji málem zadusil.

„Fajn, jak chcete!“ vykřikl ten samý hlas, co před chvílí.
Lekli jsme se tak, až jsem skoro upadl.
„Raději zmizíme,“ navrhla Kristýna.
„Radši jo,“ souhlasil jsem.

Schoval jsem povadlíka zpátky do kalhot a na vratkých nohách se pokoušel o zrychlený přesun do bezpečí.
Sotva jsme zmizeli za rohem, zahlédli jsme blikat modré majáčky. Chytil jsem Týnku za ruku a už jsme se ztráceli mezi domy na sídlišti.

Navigace v seriálu<< Kristýnka 54 – StěhováníKristýnka 56 – Pouť – sobota >>
4.5 17 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Krásné pokračování. Takže těhotenství se nekoná a jak si to skvěle užili na dětském hřišti, škoda že nemohli vyzkoušet tu houpačku. Už se Těším na pokračování. Je to skvělá relaxace číst tvé povídky a seriály.

Honza

Nepochybujeme o tom, tvé příběhy jsou top. Člověk to vidí jak v realitě :).

Dexius74

No možno sa páni policajti chcú pridať 🙂

Junior

O tom pochybuji. Tohle běžně neřeší v takovýhle případech jezdí na udání. Nevím jak je tu u Vás, ale já se jednou vrátil z chaty a než jsem vynosil věci a vrátil se k autu abych o přeparkoval už tam policajti byli a defacto mi řekli, že jim volal nějaký dobrák ze sousedství. Naštěstí to spravila domluva.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x