Kaňka 12

Rozhodl jsem se, že po „incidentu“ u Jany nebudu tlačit na pilu. Nechám tomu volný průběh. Je otázkou, zda to byl pouhý výkřik do tmy, nebo předzvěst něčeho většího… Každopádně jsem ji slíbil povídku a sliby se mají plnit nejen o Vánocích!

„Hledá pán potěšení?” oslovilo Václava hodně mladé děvče. Pro cizince se ničím nelišila od běžné obyvatelky královského města. Cejchem, který jí zaručoval opovržení „řádných občanů”, byl červený šátek kolem krku. Podél Královské třídy jich postávalo více než dost. Své úlovky si vodily do bývalé prachárny, která stála u městských hradeb. Hradební ulici se mezi měšťany velice nelichotivě přezdívalo Ulice hrůzy. A nebylo divu. Když tam večer někdo takový vstoupil sám, určitě tím zamýšlel prokázat místním poněkud neobvyklý druh charity. Kladl-li odpor, byl zcela jistě rozhodnutý dobrovolně ukončit svůj život.
„Ne, nehledám. Mám ho doma dost.”
„Škoda, pane. Znám hodně způsobů, jak muže potěšit…”
„Můžu vědět kolik ti je?”
„Proč, pane?”
„Protože vypadáš hodně mladě a tolik věcí ještě nemůžeš ovládat.”
Děvče se smutně pousmálo. „Víte, pane, tam u nás se rodí hodně děvčat. Je to chudý kraj a tak rodiče přebytečné dcery prodají mužům, kteří je vyučí tomuto řemeslu,” rukou přitom zvedla cíp šátku „aby se jim vyplacené peníze vrátily. Je mi šestnáct a už je to pár let, co za mě rodiče dostali zaplaceno.”
„Děkuju, že sis se mnou povídala. Tady máš čtvrt zlatky za zdržení.”
Václav šel a přemýšlel o nápadu, který mu vnukl rozhovor s prodejnou dívkou. Bude to muset probrat s králem. Bez jeho požehnání by kariéru královského výběrčího daní velice rychle nastoupil někdo jiný.

Přišel jsem na to, že můžu psát i v práci. Když je klid. Napsaný text si pošlu mailem a doma to v noťásku slepím. Dokonce jsem začal psát scény, které daleko předbíhají děj. Když přijde nápad, tak jej přece neodeženu, že dorazil moc brzo…

Král pozorně vyslechl všechny argumenty svého výběrčího. Bylo mu jasné, že tohle rozhodnutí vyvolá v královském městě rozruch. Na druhou stranu ale mělo dva nesporné půvaby. Jednak se jeho poddaní budou cítit bezpečněji, ale hlavně mu zvýší přítok peněz do královské pokladny.
Podíval se na Václava: „Dobrá, promyslím to. A když už se bavíme na tohle téma,” spiklenecky na svého úředníka mrkl, „nemáš v rukávu něco, co by dokázalo pobavit bohaté a mocné a moc to nestálo?”
Václav se na krále podíval a nepatrným gestem naznačil, že možná ano. Král duch probíhající konverzace prodloužil tím, že pokynul Václavovi hlavou, ať mluví: „O něčem bych věděl. Zatím je to jenom nápad, ale zase vyřeší dvě věci najednou. Určitě vaše výsost ráčí vědět, kde se nachází opuštěný a chátrající statek „U vzteklejch lišek”.
Kdyby se opravil, tak by tam panstvo mohlo jezdit za zábavou. Například hrát různé hazardní hry. Samozřejmě, že by tam sloužilo hodně krásných žen i mužů, kteří by se mohli pro potěchu panstva svlékat. Ti, jež by toužili po větším vzrušení, by mohli například sledovat obcující dvojice či skupiny. Vše záleží na fantazii a poptávce po ní… Navíc okolo statku stojí pár stavení, která by se dala opravit a upravit pro přebývání vzácných hostů.”
„Udělej to!”
„Vaše výsosti, tak majetný nejsem, abych tohle dokázal uskutečnit…”
„Od téhle chvíle můžeš „Vzteklejm liškám” přilepšit z královské pokladny. Bude to patřit mě! Řídit to budeš ty! Desetina zisku ti půjde do kapsy! Bereš?”
„Beru.”
„Začít můžeš okamžitě. Věz, že mne budeš pravidelně informovat. Poprvé za čtrnáct dní. Tehdy vyslechneš i mé rozhodnutí ohledně Hradební ulice. Můžeš jít!”

Povídku pro Janu mám napsanou. „Vystřih” jsem ji docela rychle. Díky tomu jsem s příběhem královského výběrčího moc nepohnul.
„Kam ti mám poslat či přinést objednanou povídku?“ zeptal jsem se Jany mailem.
„Mohl bys přijít ve čtvrtek ke mně domů? V obvyklou hodinu.“
„Můžu a přijdu.“

„Dovolte, abych se představil,” s nezaměnitelným cizím přízvukem pronesl nový daňový poplatník. „Jsem Francois Bulevare a toto je má žena Sarah. Chceme se usadit ve vašem království. Jsem módní krejčí a má choť se věnuje vzhledu žen. Tam, odkud pocházíme se tomu říká cosmétiques.”
„Buďte vítáni. Já si vás zapíši do knihy výběru daní a tím se stáváte občany království Pohořanského. Jak se prosím píše vaše jméno?”
Pravidelný sex Václava zklidnil. Přestal na lidi křičet pro každou maličkost. Ztratil svou povýšenost a dokonce našel slušnost a úctu. Je zajímavé, že lidé to brali jako nový trik, který na ně zkouší, a byli v jednání s ním o to opatrnější. Ke své vlastní škodě souhlasili skoro se vším, co jim navrhl. S královým posvěcením začal ve městě s opravami, které se už nedaly odkládat. První na řadu přišla Královská třída. Ta vedla od hlavní brány na Rynek. Povozy kupců a vesničanů dovážejících do hlavního města zboží a potraviny, trpěly kvůli výmolům. Neustálé kličkování mezi nimi se dost často podepsalo pod vzniklou dopravní zácpu. Václav obešel všechny, kteří měly problém s placením daní, neboť patřili k těm, jež práce zrovna nevyhledávala.
Ti pak pod vedením otce Magdaleny Kozinové postupně Královskou třídu opravili a dali tak zácpám definitivně vale. Díky tomu v přímé úměře kleslo proklínání zpropadené hlavní třídy, města jako takového, ba i samotného krále. Daňové nedoplatky většiny hříšníků se scvrkly na nulu. Dokonce většina z nich přinesla domů po dlouhé době mzdu. Nebyla závratná, ale přece jen to bylo lepší, než chodit zadarmo od ničeho k ničemu. I král byl spokojen. Za normálních okolností by do své pokladnice musel sáhnout hlouběji…
Když si Václav zapsal i jméno mladičké Francoisovi manželky, zeptal se na adresu, kde budou přebývat.
„Zatím nikde. První kroky mířily k vám. Doufali jsme, že nám doporučíte, kde bychom mohli hlavu složit.”
Václav se zamyslel. „Zkuste to u starých Vejlupků na konci Rynku. Mají velký dům a jsou v něm sami. Obě dcery se jim provdaly do ciziny a určitě jim přijde vhod nějaká ta zlatka za nájem. Vejlupek býval obchodníkem s látkami a měl dole krám. Podle mě bude potřebovat víc než trochu uklidit, abyste v něm mohli fungovat.” S posledním slovem se na chvíli zamyslel. „Víte co? Já vás k nim hned teď zavedu a pomůžu vám s domluvou. Co dcery odešly, je s ním dost těžká řeč.”

Přinesl jsem Janě vytištěnou povídku. Předal jsem ji, až když konečně seděla vedle mne a na konferenčním stolku se kouřilo z nalitého čaje.
„Nebude ti vadit, když si ji hned přečtu?“
„Jasně, že nebude. Aspoň uvidím, jestli se ti to líbí, nebo tě to nechává chladnou…“