Kaňka 11

Sešity byly přepsané. To, co mi Jana poslala, jsem rozdělil do jednotlivých dílů a poslal jí pokračování, které jsem už nadatloval sám. Měl jsem strach, že budu psát pomalu, protože prsty nebudou stíhat zapisovat to, co se v hlavě urodí, ale kupodivu žádný problém nenastal. Bez komplikací jsem si s Janou domluvil „děkovací” setkání. Zahrál jsem si na Columba, díky čemuž jsem jistil, že má ráda bílé víno, konkrétně Rulandu šedou, a pralinky.
Sehnat lahev opravdu kvalitního vína nebyl, díky mým známostem, žádný problém. Pralinky jsem koupil kousek od Staromáku v jedné speciálce, když jsem byl v Praze na školení.
Na stolku stála lahev Rulandy a belgické pralinky. Seděl jsem na sedačce, díval se mimo jiné i na obrazy a ruku jsem měl okolo ramen ke mně se tulící Jany.
Oba jsme mlčeli. Ještě štěstí, že jsem starší pán, protože dnes měla na sobě tričko s velkým výstřihem. Má úžasný dekolt! Být mladej kluk, už bych byl v pozoru. Takhle jsem si v poklidu hřál očička a byl rád, že si nekomplikuji život (i když v tomhle případě bych jel do pekla na krásném koni).
„Zbyňku?“
„Hm.“
„Já se ti nelíbím?“
„Líbíš. Proč se ptáš?“
„No… Že jen sedíš, nic neděláš…“
„A co bych měl dělat? Chtěla jsi se přitulit, tak se tulím…“
„A nic tě přitom nenapadlo?“
„Napadlo, ale vím kam patřím.“
„Kam patříš?“
„Mezi absolutně nezajímavé muže.“
„To bych neřekla.“
„Děkuju.“

Nechtěl jsem to dál rozmazávat, proto jsem zmlknul. Ticho v pokoji narušoval jen křik venku si hrajících dětí.
„Kolik jsi měl v životě žen?“ ozvala se, když mlčení začalo být tíživé.
„Moc ne,“ zdržoval jsem odpověď na ne zrovna vítanou otázku.
„To je poznat…“ Odpoutala se ode mne a podívala se mi do očí: „Prozradíš kolik?“
Neuhnul jsem. Opětoval jsem pohled a zvažoval, zda zalžu nebo půjdu s pravdou ven.
„Jednu.“
Obličejem ji projel úsměv. Naklonila se ke mně a políbila mě.
A do prdele, projelo mi hlavou. Hustone mám problém. Iniciativy jsem se v žádném případě nechopil. Reagoval jsem tak, aby to vypadalo, že je mi to příjemné. (Což také bylo.)

Zvedla se, klekla si na sedačku, hýžděmi „osedlala” moje nohy a ruce mi omotala kolem krku. Opřela si čelo o to mé a začala praktikovat eskymácký pozdrav „kunik”. Využil jsem situaci a rukama začal zkoumat její úchvatnou prdelku.
Znovu mě začala líbat.

V tom se ozval charakteristický zvuk klíčů odemykající zámek.
„Ahoj,“ ozvalo se od dveří do bytu.
Jana rychle vstala a šla se přivítat se svým manželem. Seděl jsem a dělal vzorného návštěvníka.
Vešli do obýváku.
„Tohle je kamarád z čajovny Zbyněk. Zbyňku, to je můj manžel Karel.“
To bylo o fous… Pro nenápadnost jsem vydržel ještě čtvrt hodiny a pak jsem vypadl.
Z Karlova nenuceného chování jsem usoudil, že jsem nebyl otypován jako ten, který by byl schopen zorat jeho pole…

Rózina postel v pokoji pro služky osiřela. Její majitelka nyní sdílela lože s pánem domu. Druhá Róza přijala informaci o stěhování s klidem: „Aspoň budu sama a už nebudu muset chodit pánovi podržet…” Dvě noci to bylo v pohodě. Tu třetí, před usnutím, na ní dolehlo ticho a samota.
Převalovala se z boku na bok a ne a ne zabrat. Ve vedlejším pokoji, kde spala kuchařka Josefína, začala vrzat postel. Přemýšlela koho tam má. Nepřicházelo v úvahu, že by si sem přivedla někoho cizího. Kdyby to pán zjistil, bez milosti by ji vyrazil. Takže to musel být Johan (myšlenku, že by pán vyměnil mladou štíhlou služku za baculatou, něco už pamatující ženu, vůbec nepustila do hlavy).
Kdyby v té posteli ležela ona a na ní se pohyboval pán, tak by už dávno bylo po všem, jenže postel dál bouchala do zdi v pravidelném rytmu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží zrychlení úderů, které by signalizovaly brzký konec. Róza si sáhla mezi nohy. Už dlouho tam nikoho neměla. Chvíli si hrála sama se sebou, ale dnes to nebylo ono. Vstala z postele, svlékla si noční košili, hodila ji na postel a potichu vyšla na chodbu. Přitiskla ucho na dveře vedoucí do kuchařčina pokoje. Ty, na rozdíl od zdi, nedokázaly ztlumit milostné zvuky. Opatrně vzala za kliku. Josefína neměla zamčeno. Johan se o dům staral svědomitě. Róza s povděkem kvitovala, že zámek i dveře nevydaly jediný zvuk. V místnosti byla tma, ale na postel dopadalo trochu světla z okna. Johan klečel na posteli. Josefínu nastavenou po psím způsobu držel za boky a v taktu metronomu, který slyšel jen on, přirážel. Na dveře neviděl, proto nezaregistroval nečekaného vetřelce. Ten se zájmem sledoval dění před sebou a přitom si hladil svá malá prsa a strkal prsty mezi nohy.
Josefína dorazila do cíle. Vetřelec využil jejího křiku a došel k posteli. Viděl, jak Johan trpělivě čeká, až se jeho partnerka přestane zmítat, aby mohl pokračovat.
„Já ještě nejsem…” ozval se vyčítavě, když viděl svůj pyj trčet v prostoru a Josefínu ležet na boku.
„Promiň, já už nemůžu.”
„Tak to dokonči aspoň rukou.” Vetřelec udělal dva opatrné krůčky a rukou objal sluhovo kopí. Bylo z poloviny jako on. Hubené. A, na rozdíl od něho, dlouhé. Johan zavřel oči a užíval si pomalé a důkladné masáže. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, že tu něco nehraje. Otevřel oči a podíval se na svůj úd. Ruka na něm určitě nepatřila Josefíně, protože to zkrátka odporovalo anatomii. Ta ležela před ním a byla ráda, že nic nemusí. Johan opatrně klouzal pohledem po té skvěle masírující ruce. „Rózo,” vypadlo z něho překvapeně, „co tu děláš?” zeptal se nesmyslně. Ta, aniž by se obtěžovala říct jediné vysvětlující slovo, hlavou Johanovi naznačila, aby slezl z postele. Když to udělal, měl ji proti oknu, takže se mohl zblízka kochat její nahotou. Sledoval, kterak se přesunula na uvolněné místo v posteli. Hlavou ke zdi, škebličkou k Johanovi. Mít dvě ženy za jednu noc, bylo Johanovým velkým snem. Teď byl jen malý kousek od jeho uskutečnění. Nasadil žalud k Rózině vchodu a lehce zatlačil, aby zjistil, jak je na tom se vzrušením. Výsledek testu dopadl více než uspokojivě, proto chytil Rózu za boky a přirazil. Josefína samozřejmě nemohla nezaregistrovat, že není v pokoji s Johanem sama. Když odezněl prvotní zákonitý úlek, nastoupila místo něho zvědavost, co se to asi bude na druhém konci postele dít. Pornografické divadelní představení sledovala z pohodlí „první řady”. Během něho se k ní dostavilo uvědomění, že pozorovat takhle z blízka obcující dvojici je zábavné.
Tentokrát už Johan takovou výdrží neoplýval. Přece jen už měl dnes něco odpracováno, a přihlížející divačka ještě navíc jeho vzrušení umocňovala. Nadržené Róze to ale kupodivu nevadilo, protože půst dokáže nástup orgasmu výrazně urychlit. Když poznala, že se Johan blíží ke konci, varovala ho: „Ne, abys ho vytáh!”
Všichni tři dosáhli svého. Příjemně unavení rychle usnuli ve svých postýlkách, aby nabrali sílu pro další den.