Kaňka 13

Jana se začetla a já zatím upíjel čaj a po očku sledoval její reakce.

Kulturista

Té změny si všimla hned! Že by paní Hamáčková uklidila jednu z hromad rozbitých věcí, které házela k plotu? Nepořádek na sousední zahradě působil jako pěst na oko.
Jana byla na svoji „vymazlenou” zelenou oázu za domem náležitě pyšná. Bylo to vlastně její dítě, které s manželem neměli. V pětatřiceti honil kariéru a prý ještě není na dítě připravený… Pro Janu z toho plynula jedna nesporná výhoda. Manžel ji uživil, a proto si mohla dovolit luxus zkráceného úvazku na městském úřadě (aby jí doma „nehráblo”).
Pracovala jen v úředních dnech, nebo když hořel nějaký termín.

Zahrady, o kterých je řeč, patřily k sobě nalepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Janina byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc. Co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo.
Paní Hamáčková se protloukala životem jako důchodkyně a ve svých dvaasedmdesáti, i díky korpulentní postavě, sotva chodila. Proto se ta její postupem času proměnila na skládku, ze které nyní nečekaně jedna hromada zmizela. To Janě nedalo spát.
Jak se říká – ráno je moudřejší večera – a druhý den odpoledne byla záhada objasněna.

Na sousední zahradě likvidoval nějaký muž další hromadu.
Jana ho tipla tak na třicet. Obličej měl, chvíli hledala vhodné slovo, obyčejný. Ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. A ten zadek!
„Dobrý den,” pozdravila nového souseda.
„Dobrý den,” odpověděl, když se otočil za hlasem a spatřil Janu.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá. Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka.”
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Ne, to ne. Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.”
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný.”
„Máme dohodu. Když to uklidím, sníží mi nájem a budu si sem moct dát nějaké posilovací stroje.”
„Už je mi jasný, kde se u vás vzaly tak velké svaly.”
„Dělám kulturistiku.”
„Tak to jste první kulturista, kterého vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá. Ukázal byste mi někdy, jak cvičíte? Já bych jako dělala porotu…”
„Proč ne?” souhlasil, „a aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Zbyněk. Jak mám oslovovat vás?”
„Jana.”
„Asi vás hned potěším,” a protože viděl pohled plný zájmu, pokračoval. „Za čtrnáct dní mám v Německu závody, tak vám před nimi můžu předvést soutěžní sestavu. Chcete?”
„Jasně, že chci!”

Dny plynuly a sousední zahrada se zbavovala letitého bordelu. To Janu uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její přestávalo hyzdit nevzhledné okolí, a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousedčin nájemník.
Pikantní bylo, že si to většinou představovala v momentě, kdy zrovna provozovala sex se svým mužem. Pro Janu to bylo natolik rajcovní, že se manžel po aktu mohl spokojeně pochválit, kurva já jsem dobrej…
„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?”
„No jasně.”
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to v dezolátním stavu a volá to po opravě.”
„Vy jste úžasnej.”
„Nejsem. Jsem zámečník a udělat něco takovýho není žádnej problém.”
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi snad seslalo samo nebe… já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, ale v hlavě má jen tu svoji kariéru… Samozřejmě to nechci zadarmo.”
„Jste hezká, ne otravná. Jasně, že se vám na to podívám.”
„Děkuju.”
„Ještě není zač.”

Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Zbyněk pustil hudbu a postavil se před ní jen v úsporných červených plavkách. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Janou ta anatomie v praxi dělala divy.
Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla se Zbyňkem někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skočila by okamžitě po něm… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention, který Zbyňkovi za předvedený výkon vystřihla.
„To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,” odpověděla na dotaz, jak se jí to líbilo. „Držím ti všechny palce!”

„Tak co, jak si dopad v Berlíně?” ukájela svoji zvědavost, když v úterý vedla Zbyňka k rozbitému kotli.
„Byl jsem bramborovej.”
„To jako čtvrtej?”
„Jo. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí jeden domácí borec.”
„To si určitě rozhodčí seděli na očích!”
„Dík… Ale oni byli opravdu lepší.”
„Tomu nevěřím!”
„Věř, nevěř, ale já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,” opustil Zbyněk rozbor víkendového závodu a zaměřil se na dvířka od kotle.
„To není nic hroznýho,” řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce, abych ho moh svařit. Ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.”
„Teda… Já tě nemít, tak si tě snad vymyslím…”
„Prosím tě nepřeháněj… Tohle není nic světobornýho.”
„Jak pro koho.”

Pozítří dvířka fungovala jako nová.
„Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám.”
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil potřebu mladé děvčete.”
„Věř, žes ji uspokojil. A když už o tom mluvíš, tak já tě beru za slovo.”
Přistoupila k němu, sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?” vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?”
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná.”
„A to je nějaká tělesná vada?”
„Není,” vysoukal ze sebe Zbyněk, když se na něj provokativně podívala.
„Tak vidíš… A navíc už dlouho toužím potom se s tebou vyspat!”
Rozvázala Zbyňkovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek.
„Ty máš nějaký problém s erekcí?”
„Ne. Proč?”
„Nic… To je v pořádku.”
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani.
Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Zbyněk vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly…
Jana se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,” rozloučila se a na cestu přidala polibek.

Od provedené opravy se jejich vztah dále nerozvíjel. Naopak. Zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo.
Zbyněk mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku.
Když je Jana spatřila, tak souseda poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek.
Zbyňkovou odměnou za odborné vedení byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit. Když zjistil, že dělá něco špatně, rád to opravil.

Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Zbyněk požádal Janu, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.
Chtěla.

Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde moc nábytku nebylo. Ke zdi byla přidělaná zrcadla, jako na baletním sále. Zbyněk dal Janě pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky.
Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… Moment! Tady je něco jinak, blesklo ji hlavou. Ale co…? No jasně… V plavkách se „mrská” větší ryba.
Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka, kterého přitahuje červená.
Hudba dohrála. Zbyněk „sbalil” poslední figuru a čekal na Janinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat.
„Jak se ti to líbilo?” vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.”
„To jsem rád. Však jsem na tom opravdu HODNĚ zamakal.”
To byl dvojsmysl? No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovávala Jana slyšené. To ale znamená, že: „Můžu tě, Zbyňku, o něco poprosit?”
„O co?”
„Můžeš si prosím stáhnout plavky?”
„Proč?”
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a strhnu je z tebe sama!”
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.”
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je HNED nesundáš!”
Zbyněk se k ní otočil zády a jako striptérka v zácviku si plavky stáhl (mělo to vypadat provokativně). Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Janě čelem.
„Co ty ruce?”
„Chtěla jsi, abych si stáhl plavky. Jsou dole. Tvé přání jsem splnil.”
„Ty RUCE!”
„Co je s nimi?”
„DEJ JE PRYČ!” vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?”
„Protože chci vidět, co schováváš!”
„Víš, co se říká. Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný.”

Jana se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt. Ano. Bylo to tak! Zbyněk podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala jeho mužství k životu.
„No Zbyňku…“ Zbytek za ní řekl polibek.
Začala se před ním svlékat. Pomalu. Chvíli se dívala Zbyňkovi do očí, chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu.
Nahá jej dostrkala k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Došlo k výměně pozic. Teď seděl Zbyněk a čekal, co Jana předvede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olizovala si smyslně rty a hladila prsa.
Bez předešlého varování vydala mlaskavý zvuk a nasedla.