Kaňka 20

„Jak jste včera hráli?” vyzvídala Jarka v mym kanclu.
„Prohráli 6:5.”
„Ten váš brankář koukám, nic moc…”
„To víš, už to není žádnej jura… Ale kvůli tomu jsi určitě nepřišla, takže, co nám přináší vzácný host?”
„Že máš příští tejden volno, protože mám noční, ale hned to další pondělí pojedeš z práce se mnou domů. Je ti to jasný?”
„Tohle jo, jen mi fakt vrtá hlavou, co tím sleduješ…”
„Hele, já vim svý…”
„Tak to víš něco, vo čem já nemám ani tucha…”
„Tvoje datum narození…” Když viděla můj nechápavej obličej, dodala: „Čísla, Zbyňdo, nelžou.”
„Prosím tebe… Ty tomu věříš? Myslím, že tě čeká velký zklamání.”
„Venku na dveřích máš kouli, takže sem nikdo nevlítne. Co kdybys mi ukázal pinďoura?” a provokativně se mi tam podívala.
„To nejde! Někdo zabouchá a já budu muset hned otevřít. Když se zdržím a uvidí tě tady, jsou drby na světě.”
„Kdo by sem chodil? Všechno běží a je klid, takže teď hezky vyndej toho svýho ptáčka, ať si o něm udělám představu.”
„Pokud čekáš nadměr, tak tě zklamu. Je ÚPLNĚ vobyčejnej.”
„Dost keců. Vyndej ho!”

Podíval jsem se na ni, jestli to myslí vážně. Myslela.
Rozepnul jsem zip na montérkách a hned ho znovu zapnul, protože na dveře kanceláře někdo zabouchal. Hurá! Rychle jsem otevřel.
Na chodbě stál Martin Pecháček.
„Co potřebuješ?”
„Poradit.”
„Tak pojď dál.”
„Já klidně přijdu později, když tu máš návštěvu.”
„Klidně vejdi, my už jsme hotoví.”
„Nevypadáte na to…”
„Vole!”
„Tak jsme domluvení,” obrátil jsem se na Jarku a s úsměvem ji vyprovodil. „Měj se.”
„Na čem jste domluvení?” vyzvídal Martin sotva jsem za Jarkou zavřel dveře.
„Že se jí přijedu podívat na rozbitý počítadlo.”
„Ono se tomu začalo mezi váma ajťákama říkat počítadlo…?”
„Ty jsi fakt vůl!”
„Proč? Já bych ji vopravoval klidně každej den…”
„A proč ji to neřekneš? Jsi mladý, perspektivní, určitě pohlavně velmi výkonný, zkrátka ideál pro takový vopravování…”
„Když vona mě moc nemusí…”
„Tak já se za tebe přimluvím, chceš…? A teď mi hezky vyklop, co potřebuješ doopravdy.”

Podle předpokladu byla první Róza. Následovala ji Sarah a nakonec o svém vyvrcholení dal vědět jediný muž v místnosti. Počkal až odezní nával euforie, pak vstal a stoupl si vedle Sarah: „Tak, dcerunko, očistí Frantíkovi frantíka!”
Róza zbystřila. Opravdu říkal dcerunko? Dívala se na úspěšnou snahu mladého děvčete znovu dostat do bojové pohotovosti nástroj „svého otce”.
Do dvou minut ho měla Róza znovu v sobě. Tentokrát si musela lehnout na postel. Praktikovali misionářskou polohu.
Sarah donutila Francoise, aby se vzepřel na rukách a uvolnil pro ni obličej jejich hračky. Róza opět musela procvičovat práci s jazykem. Odměna za to byla dvojitá. Úd v ní, jazyk na klitorisu. Než se Francois znovu vysemenil, odbavil s „dcerou” Rózu dvakrát.
„Tak, dcerunko, hezky si lehni na záda, teď si na řadě ty!” I Sarah znovu došla tam, kam chtěla.

„Doroto, chceš Hubertovu pýchu nejprve ochutnat pusou, nebo si přeješ udělat okamžitě ze svého partnera muže?”
Dorota se od Huberta odtrhla aniž by se pustila jeho nástroje: „Muže.”
„Huberte, lehni si tady na postel,” poklepal na ni Václav a šel si pro druhou židli.
Mladík si lehl. Ke stropu trčel jeho Dorotolapák.
Kdyby teď Dorotě řekli: „Nesmíš!” neposlechla by. Její mysl ovládala jediná myšlenka: „Tohle musím mít v sobě!”
Vylezla na postel. Po čtyřech dolezla k Hubertovi, přehodila přes něho nohu a opatrně nasedala.
Oba přihlížející muži s napětím sledovali, zda jej dokáže pojmout celý. Napoprvé se to nepovedlo. Ani napodruhé. Třetí dosednutí naznačilo, že by to mohlo jít a po šestém se nebylo o co přít. Otázkou bylo, jak dlouho dokáže mladíkova stříkačka odolávat náporu zkušeného lůna.

Byl čtvrtek. S Janou jsme se posledně domluvili na pravidelných „intimních” setkáních. Tady jsem problém neměl. Jednak byla Jana o dost hezčí, než Jarka, a taky mi tu nehrozil žádný brutální tělocvik, maximálně pusa a osahávání.
Seděli jsme v obýváku pili čaj a povídali si.
„Zbyňku…” zvážněla najednou.
„Hm…” vyzvídal jsem opatrně.
„Máš mě rád?”
„Mám.”
„A rozved by ses kvůli mně?”
Ty vole, tak tohle je vážný…
„Být mladší šel bych do toho. Jenže v tomhle věku už nejsem pro tebe perspektivní. Jo já vím, že mi lidi hádaj míň, a taky znám, že věk je jenom číslo, ale vysvětli to tělesný schránce… Za chvíli bys byla ze mne otrávená. Já nejsem ten, který se snaží zastavit stárnutí tím, že vymění manželku za mladší model a vyrobí si s ní svý vlastní vnouče…”
Jana se na mě podívala takovým zvláštně smutným pohledem, že jsem ji musel pohladit po tváři. „Jsi krásná žena, která si zaslouží víc, než rychle stárnoucího muže, kerej, jak bys rychle zjistila, už i blbě jí…”
Rozesmálo ji to.
„Tohle na tobě miluju. Ty i z vážný situace dokážeš udělat neskutečnou blbinu,” načež mě políbila. Během toho mi sjela rukou do rozkroku, aby našla toho strašpytla…
„Dneska mám chuť si hrát, tak nechci slyšet žádné odmlouvání!”
„Dobrá, ale v tom případě budeš nahoře bez!”
„Klidně celá…”
„Nahoře to bohatě stačí. Já tě mám moc dobře přečtenou. Tvoje hry jsou pěkně vypečený…”
„Škoda,” povzdechla, „ale musíš uznat, že pokus to byl dobrej, ne?”

„Sarah, ty jsi jeho dcera?” zeptala se Róza, když vydýchali tu obcovací smršť.
„Ne, to… ”
„Francois jí do toho vpadnul: „Mi si občas hrajeme na tatínka a jeho poslušnou dcerunku, abychom okořenili naše soužití. To je to samé, jako kdybys mi řekla – ’Nechceš mi, strýčku, strčit svůj klacík do mé nezkušené jeskyňky?’ a já bych blahosklonně odpověděl : ’Když jinak nedáš má neteřinko…’ a dovedl tě do nebe.”
„To se mi líbí. Budu ti tedy říkat strýčku! A strýčku, kdo se do mě před tebou vystříkal?”

Dorota zdržovala. Naklonila se nad Huberta a znovu se s ním začala líbat, aniž by se na něm pohybovala. V tuhle chvíli jí stačilo, že něco tak velkého cítí v sobě.
Johan nevydržel sedět, když viděl tu nečinnou zadnici. Při cestě k posteli vzal z malého stolku plechovou krabičku. Mastí, která v ní byla, si pomazal úd. Něco nabral na prsty, kterými zaútočil na nevyužitou dírku.
„Drž, Dorotko, hezky drž, na to se velice rád podívám!” uklidňoval Václav její odmítavou reakci.
”Tohle Ondrovi nikdy nedovolila a teď se jí tam cpe Johan.
Cítila, že jeden jeho prst překonal odpor svěrače a teď tam s ním pohybuje. Čekala, že to bude odporné, ale ono to nebylo tak hrozné. Johan zkušeně vyměnil prst za svou tyč a natlačil ji postupně do Doroty celou. Rozhodně to nebyl první ženský konečník, který ztekl, ale rozhodně byl první, ve kterém cítil, že kousek od jeho nástroje se nachází ještě jeden. Korunu tomu nasadil Václav, který vrazil svůj hák Dorotě do pusy a zavelel: „Tak, pánové, hezky se do Dorotky udělejte!”

V pátek před polednem jsem v práci na chodbě potkal Jarku, když šla ze závodní jídelny.
„Můžu jít kousek s tebou? Mám pro tebe jeden tip.”
„A jakej?”
„Vydrž,” řekl jsem a gestem naznačil, že by to mohli slyšet nepovolané uši. V provozu jsem mohl mluvit bez omezení. Rachot strojů znemožňoval „dálkové” odposlouchávání. „Jarko, co bys řekla tomu, že znám jednoho tvýho velkýho ctitele?”
„A kdopak to je?”
„Prej ho nemusíš, ale co já o něm vím, tak je v posteli velmi výkonný. S ním máš jistotu, že ti semeno poteče i ušima…”
„Nemusím ho, jo? A není náhodou odsud?”
„Náhodou je.”
„Ty myslíš Pecháčka?”
„Jo.”
„Tak to nepůjde!”
„A proč?”
„Vždycky, když se na mne podívá, tak mám dojem, že mě přitom svlíká vočima.”
„A toho přece můžeš využít. Ráda muže ovládáš, řekl bych, teď máš k tomu jedinečnou příležitost. Je rozvedenej, může kdykoli, a ty prostocviky, jak jsem od jedný bejvalý kolegyně slyšel, zvládá opakovaně. Ne jednou a dost, jako u nás starejch pánů…”
„Znám tu bývalou kolegyni?”
„Znáš, ale neřeknu ti, kdo to je, protože to se nesmí provalit. Tak sorry.”
„Škoda.”
„Domluvíš se s ním sama, nebo ti mám udělat dohazovačku.”
„Už jsem velká holka, jestli sis neráčil všimnout. A i kdyby tvůj tip vyšel, tak tě nezbavuje pondělní povinné návštěvy u mě doma. Jasný?”
„Jasný,” potvrdil jsem, co jsem slyšet nechtěl.