Story 28 – Živá noční můra

Toto je 31 díl z 47 v seriálu Story

Konečně jsem zpátky v ČR, takže dávám k přečtení další díl. Předně moc děkuji za komentáře a návrhy u minulého dílu, dlouho jsem se rozmýšlela, jak tu situaci zakončím, tak snad svým řešením moc lidí nezklamu. Ale doufám, že ten super feedback, který tady byl, nezmizí, ale i nadále od Vás budou přicházet různé tipy a nápady.
Někomu se dnešní začátek možná nebude moc líbit, ale napsala jsem ho pod silným smutným osobním zážitkem a tento způsob mi umožnil trochu se s tím vyrovnat.
Laura
laura147258369@seznam.cz

Všechno mi přijde jako zahalené mlhou. Zmatené a promíchané. Totálně šílené. Nevěřím tomu a odmítám si to připustit. Ale realita je bezcitná a vždy mě tvrdě vrací na zem. Uvědomuji si, že se mnou nejspíš mluvilo několik psychologů a posléze i psychiatrů, ale žádná jejich chytře zaobalená slova, ani všemožné prášky mě nedokážou vytrhnout z myšlenek na tu katastrofu.

Denně umírají desítky, možná i stovky lidí a na nás to nezanechává nic. Vůbec nic. Každý den vidíme v televizi, jak se v různých konfliktech po celém světě navzájem zabíjejí lidé a nic to s námi nedělá. Denně jsou nám servírovány i osudy obyčejných lidí, kteří vesměs tragickými způsoby přišli o život. Slyšíme o ebole, šířící se po celém západním světě, o šílené ženské právě propuštěné z psychiatrického ústavu, která zabila školáka, o mrtvých Britech a Američanech, zavražděných tzv. Islámským státem, a tak lze pokračovat do nekonečna.
Pro hyeny z Televizních novin, Blesku a dalších bulvárů jsou konkrétní lidské tragédie způsobem obživy a my nad nimi sem tam zapřemýšlíme, viníkům obyčejně přejeme velmi dlouhý pobyt ve vězení a výjimečně se odhodláme i poslat nějaké peníze na charitu pro pomoc obětem. Ale za pár dní už nám žurnalisté naservírují nové senzace a my se přesouváme dál. Cizí osudy nás nikdy plně nezasáhnou a zřídkakdy nějak víc ovlivní náš život.

Až doposud jsem nedokázal plně pochopit pomíjivost lidského života a smysl našeho bytí. Poslední události mi sice žádné převratné odpovědi neposkytly, ale nutily mě pokládat si spoustu otázek. Je to vlastně neuvěřitelné. Neustále to máme na očích, ale nevidíme to, dokud nás to samotné nezasáhne. Co je to smrt? A co přijde po ní? Co po nás zůstane tady na zemi? Bude na nás někdo vzpomínat?

Všechno mi tak nějak splývalo do jednoho jediného zážitku. Většinu dní jsme společně s Evou, Denisou a Kamilou proseděli na gauči a jen tupě zírali do zdi. Přičemž ani jeden z nás téměř nevnímal okolní svět. A to se opakovalo hodinu za hodinou, den za dnem. Seděli jsme vedle sebe a tiskli se těsně jeden ke druhému, protože jsme si najednou uvědomili, jak moc se vzájemně potřebujeme, abychom se nezbláznili. Ale přesto jsme mezi sebou prohodili jen pár slov denně (na rozdíl od dlouhých a kolikrát i docela ztřeštěných konverzací, které jsme mezi sebou předtím vedli) a v naprosté tichosti jsme jen koukali s vytřeštěnýma očima do jednoho místa. Ani jeden z nás neměl ponětí, jak dlouho už to probíhalo a skoro jsme si nepamatovali, kdy stav této absolutní letargie začal a natož, co se dělo před ním.

Když jsem začal vzpomínat na minulost, nedokázal jsem si téměř nic vybavit. Až na několik zážitků. Nejsilnější z nich byl pohřeb. Nemohl jsem si nevzpomenout a neporovnávat ho s předcházejícím pohřbem, kterého jsem se účastnil. Praděda umřel pár dní po tom, co ho odvezli do nemocnice se čtvrtým infarktem. Napojili ho na přístroje a nikdo nevěděl, jestli se ještě probere. Několik dní po převozu do nemocnice umřel. Zubatá si pro něj přišla, když zrovna spal, a tudíž vůbec netrpěl. Podle slov ostatních to byla krásná smrt.
Když se tenkrát sešli příbuzní, pohřební hostina byla spíš taková obvyklá rodinná sešlost (praděda už neměl kromě rodiny žádné přátele, všichni už byli mrtví). Takže se vtipkovalo, vyprávěly se zábavné historky, trochu víc se pilo. Děda s tátou a se strejdou se předbíhali ve vyprávění různých zážitků. Když na to vzpomínám, vidím to spíš jako úlevu pro pradědu a jako takové větší setkání s příbuznými.

V porovnání s nedávnými událostmi, byl tento výše zmiňovaný pohřeb procházka růžovým sadem. Co se stalo po tom, co nám zavolali policajti, si vůbec nepamatuju. Jen vím, že k nám přijelo spoustu příbuzných, všichni se neustále hádali, křičeli na sebe, něco řešili, ale nic z toho si nevybavuju. Mám jen takové mlhavé vzpomínky, jak moje sestřičky opět brečely, brečely a brečely. Oči měly úplně rudé, po tvářích jim neustále tekly slzičky a stále popotahovaly. Já si ze začátku říkal, že kluci přece nebrečí a snažil jsem se toho držet, ale už druhý den jsem tohle předsevzetí porušil.

Když jsem byl malý, spadl z kola a odřel si koleno, tak jsem taky brečel. Když mi na koleno mamka nakapala peroxid a začalo to bublat, křičel jsem ještě víc. Ale potom si mě táta vzal na ramena a začal se mnou běhat po bytě. Za chvíli mě koleno přestalo bolet, přestal jsem brečet a smál se jako šílený. Na bebínko jsem úplně zapomněl. Tentokrát to ale nebylo bebínko, co mě nutilo brečet. A vůbec nic mi nepomohlo, nebyl jsem schopný se srovnat. Většinou jsem usínal s Evou, Denisou a Kamilou v jedné posteli, nikdo nás od sebe nemohl odtrhnout a všichni čtyři jsme neustále vzlykali. Nakonec nás babička s dědou naložili do auta a odvezli nás na venkov do jižních Čech. Zřejmě se domnívali, že pobyt mimo náš dům nám pomůže zapomenout a trochu se spravit.

Prarodiče Winterovi byli vždycky velice moderní důchodci. Po převratu začali cestovat a měli sježděnou celou Evropu a navštívili i spoustu mimoevropských zemí. Takže měli vždycky spoustu zábavných a zajímavých historek. Ale teď byli oba úplně bledí, téměř nemluvili a vypadali, jako by za noc zestárli o dalších dvacet let. Ale i přes tu tragédii dokázali zařídit celý pohřeb a vše kolem něj.

Samotný obřad byl neskutečně srdcervoucí. Když řada lidí procházela kolem hrobu a každý člověk, jeden za druhým, hodil na rakve smrkovou větvičku, my to museli všechno pozorovat a na každé zamumlání „upřímnou soustrast“ odpovědět. Měli jsme tudíž co dělat, abychom se tam nesesypali. Hlavně holky. Když jsme se přesunuli do pronajatého penzionu, bylo to ještě horší.

Kromě nás čtyř tam byli tátovi rodiče, teta Jana a strejda Lukáš s rodinou a dokonce se objevil i několikrát rozvedený strejda Radim. Samozřejmě tam byla i rodina tátova švagra Aleše. Z máminy strany tam byli děda, babička (ano, přesně ta, co nás nachytala při činu) a strejda David s rodinou. Kromě toho tam bylo ještě několik vzdálenějších příbuzných, které člověk vidí vždycky na různých setkáních, ale nikdy jim nevěnuje moc pozornosti. Teď jsme si jich nevšímali vůbec.

Nejhorší byl začátek, všichni seděli na svých židlích a nikdo se neměl k tomu vstát a něco říct. Musím obdivovat dědu, který se nakonec zvedl a začal mluvit. Mluvil o tom, jak v té havárii s babičkou ztratili dvě děti (tátu a tetu Zuzku), snachu (naší mamku) a zetě (strejdu Aleše). Roztřeseným hlasem chvíli něco vykládal, než nakonec skončil slovy, že rodiče by neměli přežívat svoje děti. Po něm řekla několik slov teta Jana, která vzpomínala na dětství a na svoje mladší sourozence, Rikiho a Zuzku. Když skončila a posadila se, začala brečet. Potom náš druhý děda (mámin táta) začal něco říkat, snažil se neúspěšně vtipkovat a nakonec svůj improvizovaný proslov ukončil se slovy, že nejhůř jsou na tom děti Tamary a Richarda (tedy my).

Ještě několik lidí něco nahlas pronášelo, ale už jsem to nezvládal. Bylo to, jako když vám někdo sype sůl do rány. Nejvíc rozumu měl naštěstí strejda Radim (tátův starší brácha). Vytáhl mě ven z té ubrečené místnosti, zapálil si cigaretu a taky mi jednu nabídl. Jak jsem byl mimo, tak jsem ani nepřemýšlel a automaticky jsem si ji vzal a zapálil. Strejda jenom pobaveně nadzvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Pouze po chvilce poznamenal, že asi před dvaceti lety donesl tátovi jeho první cigáro. Usmál jsem se, ale přitom natáhl do plic až moc kouře, tudíž jsem začal šíleně kašlat. Poplácal mě po zádech, dokud jsem nepopadl dech, ale potom už jsme byli zticha. Měli jsme plné hlavy jiných myšlenek. Tak jsme tam oba mlčky stáli, pozorovali projíždějící auta a popotahovali z cigaret. Bohužel během naší rauchpauzy si usmyslela i babička Andrea, že se půjde ven projít. Když viděla, co tam dělám, začala se šklebit a vykládat něco o rakovině plic.

„Nevšiml jsem si, že vy byste udělala něco, aby se děcka uklidnila! Pro vás tohle očividně nic neznamená!“ obořil se na ní strejda.
„Mně se tam zabila dcera!“ vyjela na něj babička, ale nevypadala ani naštvaně, ani smutně. Spíš zase měla hádavou náladu.
„No a já přišel o bráchu se ségrou! Tak se chovejte chvíli jako člověk!“ zamračil se na ní strejda. Típnul cigaretu, pak i tu moji, chytil mě za rameno a odtáhl mě zpět dovnitř.
„Přece tě tam nenechám s tou ježibabou,“ podotkl. Snad ta ježibaba na mě nic neprokecne, pomyslel jsem si kysele. To by tomu ještě dodala korunu.

Když jsme se vrátili k ostatním, všiml jsem si, že už se lidé rozdělili do několika skupinek a nějak se bavili. I moje ségry se příbuzní pokoušeli rozmluvit. Vedle Evči seděla teta Jana a na něco se jí ptala a Kamile ukazovala něco na mobilu sestřenka Tereza. Denisa měla před sebou obrovský kopec zmrzliny a po malých lžičkách ujídala, zatímco poslouchala, jak děda Radim vykládá dědovi Davidovi o tom, jaké je to dneska v Maďarsku. Ale ani jedna z holek se nedokázala rozpovídat, všechny tři jen seděly s rudýma očima a nepřítomným výrazem ve tváři.

K večeru se k mé velké nelibosti začalo řešit, co s námi bude. Babička a děda Winterovi navrhovali, že by si nás vzali k sobě. Teta Jana a strejda Lukáš by sice nebyli proti, ale podle nich bylo už tak v domě málo místa. Ještě kdyby se tam měli nastěhovat další čtyři lidi.

„My chceme zůstat doma,“ zašeptala Kamila. Ale nikdo ji neslyšel.
„Tak si vezměte jen dva a další dva si vezmeme my,“ navrhl druhý děda (z máminy strany). Babička se zamračila a nesouhlasně si založila ruce. Očividně nás k sobě nechtěla a popravdě ani jeden z nás k ní nechtěl. Ale nahlas jsme to říct nemohli. Pak ještě začal mámin bratr David nahlas přemýšlet, že by jeden z nás mohl jít k nim.
„My chcem zůstat spolu!“ vyjekla Eva, když se začalo řešit, jestli bychom se měli nějak rozdělit.
„Jo, máme doma kamarády a nechceme se nikam stěhovat!“ přidal jsem se k ní. Všichni na nás zoufale koukali.
„Kdo by tam s váma byl? Vždyť jste ještě skoro děti?“ zeptala se teta Iveta.
„My bysme se o sebe dokázali postarat,“ zašeptala Kamila.

„No, dům je podle závěti jejich,“ pokrčil po chvíli rameny strejda Radim. Většina přítomných se na něj otočila a zamračila se, ačkoliv on jejich pohledy nebral nijak vážně a pokračoval, „osmnáct už jim bylo, každej z nich má jakoby čtvrtinu. Ale to jim vůbec nebrání v tom, aby tam dál spolu bydleli.“
„A kde budou brát peníze?“ pronesla jedovatě babička Andrea. Její tón v hlase donutil některé z přítomných minimálně nadzvednout obočí.
„Ríša měl docela velkou životní pojistku,“ povzdechla si druhá babička Jana, která si neuvědomila, že to byla jen taková sarkastická poznámka.
„Hmm, pojistku,“ ušklíbla se znovu babička Andrea.
„Máte nějakej problém?“ otočila se na ní teta Jana nevěřícně. Babička se nadechla a začalo to. Že prý za to, že je mamka mrtvá může tátova rodina, a kdyby si ji nebral, tak by dneska mohla být naživu. Všichni na ni koukali jako na blázna.

„Sakra mami, posaď se na zadek a buď radši zticha!“ snažil se ji uklidnit strejda David, ale ona ho vůbec neposlouchala. Strejda už tušil, že to dopadne špatně a šel raději nastartovat auto. Dobře věděl, že po babiččině hysterickém výstupu bude nejlepší rychle vypadnout. A ta chvíle se rychle blížila. Její hlas byl silnější a silnější. A protože jí zatím nikdo neodporoval, tak si dovolovala víc a víc.

Babička Jana, která seděla vedle mě, byla bledá jak mrtvola a nechápavě kroutila hlavou:
„Ani po takový době toho nemůže nechat! Riki nám vždycky říkal, že je ta ženská šílená, ale já jsem tomu nikdy nechtěla věřit.“

Druhá babička (Andrea) už začala vykřikovat, že za všechno vlastně může náš táta a děda Richard (z taťkovy strany) už se nedokázal hlídat a začal na ni taky křičet:
„Co si sakra myslíte!!?! Myslíte, že se zabili schválně?! Nikdy jste s nima nechtěla mít nic společnýho a najednou se staráte! Vždyť vy jste jim ani nepřišla na svatbu! A když se jim narodily děti, tak jste se odmítala bavit z vlastní dcerou! Vy byste nám měla děkovat, že jsme se o ně postarali my! DĚKOVAT! A MÍSTO TOHO TADY NA NÁS JEČÍTE!! JSTE ŠÍLENÁ?!!“
„KDYBY JI TEN VÁŠ PARCHANT NEZBOUCHNUL, BYL BY KLID!!“
„RÍŠA NEBYL ŽÁDNEJ PARCHANT, TY KRÁVO JEDNA!!“ rozkřičela se teta Jana (taťkova starší sestra). Babičku Andreu začala z nepochopitelných důvodů bránit její snacha (teta Iveta) a přidávali se další a další.
„Je pěkný, když se rodina jednou za čas sejde,“ poznamenal strejda Radim sarkasticky. Babička Andrea začala pro změnu křičet na něj, že beztak on nakukal našemu tátovi, aby mámě udělal děti. Strejda celou dobu jen přikyvoval hlavou, zatímco ona na něj řvala.

„Moje exmanželka měla taky velice příjemnou matku. Naštěstí jsem včas poznal, kdy se z Aleny začala stávat protivná rašple a rozvedli jsme se,“ poznamenal strejda, aniž by věnoval ječící babičce pozornost.
„CO SI TO DOVOLUJETE? KDO JE U VÁS RAŠPLE!!!“ řvala babička, až jí lítaly sliny od úst.
„Ženská, já se stydím, že jsem s váma příbuznej. Kdybych vás znal dřív, tak bych rozhodně poradil bráchovi, aby si Tamaru nebral!“ poznamenal strejda a šel si zapálit další cigaretu.
„Tohle opravdu nemusíte poslouchat!“ zvedla se babička Jana a postupně vystrkala z místnosti ven mě, ségry a ještě svoje další tři vnoučata.
Ostatní se tam hádali jako psi. Nakonec se naštěstí objevil děda David, který byl doteď venku telefonovat a svojí rozeřvanou manželku za pomoci jejich syna (strejdy Davida) odtáhl do auta. Pak se ještě děda všem ostatním za babičku omluvil, ale ta už seděla v autě a ječela, že chce jet domů. Takový zážitek člověk jen tak nezapomene. Je to až paradoxně vtipné, člověk vidí v televizi různé seriály, kde většinou rodina drží při sobě, zvláště v případě něčí smrti, ale konkrétně u nás to fungovalo naprosto opačně.

Nakonec jsme si jako zázrakem prosadili svou a mohli jsme zůstat doma. Prvních pár dnů u nás zůstali babička s dědou, aby se o nás postarali. Ale ani potom se to nezlepšilo, spíš naopak. Každá vteřina se mi zdála dlouhá jako rok. A tak ubíhala vteřina za vteřinou, minuta za minutou, den za dnem, týden za týdnem. Připadalo mi to jako věčnost a všechny dny se mi zdály naprosto stejné. Proseděl jsem je na pohovce společně s Evou, Denisou a Kamilou.
Občas k nám přišel některý z našich kamarádů, aby se zeptal, jestli už jsme v pořádku. Většinou jsme nepřítomně přikyvovali hlavou. Ale takové laxní odpovědi nejspíš nikoho o ničem nepřesvědčily. Bohužel naše strhané výrazy většinu známých odradily od dalších návštěv.

V televizi běžely dokola nějaké stupidní filmy a seriály a já si matně vybavoval, že dřív jsem se jim strašně smál. Teď jsem ale nedokázal na žádných scénách najít nic vtipného. Večer jsme si všichni čtyři vlezli do jedné postele, přitulili se k sobě a snažili se spát. Ale většinu nocí jsme se jen převalovali a křičeli ze spaní. Navíc bylo neustále krásné počasí. Venku bylo vedro a teplo. Což bylo šílené. Na naši náladu by se totiž hodily spíše zamračené podzimní deště. Ani jeden z nás už nedokázal ani brečet, ale všichni jsme byli bledí s rudýma očima.

Babička s dědou se nás snažili nějak rozveselit, ale k ničemu to nevedlo. Navíc nás neustále přemlouvali, abychom podepsali příslušné papíry, prodali náš dům a odstěhovali se k nim. Stále jsme se tomu bránili, ale já na sobě pozoroval, jak pomalu polevuji. Jednoho dne, když nás přinutili hrát karty, jsem si uvědomil, co je hlavní problém. Všechno v tomhle domě mi totiž připomínalo náš předchozí život.

Když jsme se večer k sobě všichni čtyři přitulili, zmínil jsem se o tom, co jsem měl v hlavě.
„Hele, holky, možná mají pravdu. My jsme jak těla bez duše. A ten barák nám jen všechno připomíná. Třeba by nám fakt pomohlo, kdybysme se odstěhovali někam jinam.“ Všechny tři se naráz rozpovídaly. Jestli mi prý přeskočilo, že to jsou nesmysly, a že se odsud nehnou. Snažil jsem se je přesvědčit, ale bylo to beznadějné. Nakonec mě z postele vyhnaly, ať prý si jdu pryč, když s nimi nechci být. Tak jsem si zalezl do své staré postele a pokusil se usnout. Ale i přes obrovskou únavu jsem nebyl schopen zavřít oči.
Asi po dvou hodinách pro mě holky zase přišly, jestli si půjdu lehnout zpátky k nim, protože beze mě nemůžou usnout. Nechaly mě sice ležet na kraji, protože na mě byly stále naštvané, ale když jsme tam byli všichni čtyři, mohli jsme konečně spát. Ale stejně jako jindy to nebyla žádná klidná noc. V následujících dnech jsem se ještě párkrát zmínil o možném stěhování, ale odpovědí mi bylo jen vzlykání. Tudíž jsem to vzdal a doufal, že holky nakonec pochopí můj pohled na naši situaci.

Babička a děda museli odjet domů (do domu se jim vloupali zloději, tak bylo potřeba zařídit spoustu věcí) a my zůstali na několik dní sami. Myslel jsem, že se to časem zlepší, ale nebyla to pravda. Chvílemi mě také napadalo, že když jsme teď doma sami, mohli bychom si spolu trochu užít, ale při pohledu na výrazy holek mě tyhle myšlenky vždycky přešly. Kamarádi se nás snažili dostat ven z baráku, ale moc to nepomáhalo. Párkrát jsem si zašel na fotbal nebo na nohejbal, ale pokaždé jsem skončil na lavičce a jen jsem ostatní kluky pozoroval. Stejné to bylo i v divadle. Nedokázal jsem se vůbec soustředit, a tak jsem jen seděl stranou a sledoval ostatní.

Ani holky na tom nebyly lépe. Kamila se vydávala běhat, ale vždycky se po chvilce vrátila, stočila se do klubíčka a začala vzlykat. Evu párkrát vytáhly kamarádky, když šly vymetat bary, ale ona se pokaždé vrátila úplně střízlivá a bílá jako mrtvola. Akorát Denisa se dokázala trochu zabavit. Přitáhla si několik starých počítačů a pokoušela se je zprovoznit. Ale když nebyla zrovna zabraná do těchto oprav, seděla, vzlykala a obvykle měla otevřenou zmrzlinu. Naše životy prostě ztratily jakýkoliv význam a stali se z nás takoví zombíci. Jako když křeček běhá neustále dokolečka a pořád vidí to samé.

Všechno se trochu zlepšilo, když jednoho večera přestalo svítit slunce, zatáhlo se a přišel vítr. Konečně skončilo to hnusné vedro a počasí začalo odpovídat naší ponuré náladě. Jako obvykle jsme si všichni čtyři vlezli společně do postele, přitulili se k sobě a začali usínat. Náhle mě probudilo třepání a já překvapeně otevřel oči. Holky na mě koukaly ještě více vystrašené než jindy. Přišla bouřka. Venku létaly blesky jeden za druhým a pokaždé to zasvítilo tak, že bylo vidět jako ve dne.

„Já se bojím,“ šeptaly všechny tři, třásly se a tiskly se k sobě a ke mně. Při každém úderu hromu jenom vykřikly. Paradoxně to dopadlo tak, že při strachu z bouřky jsme úplně zapomněli na to, v jaké situaci se nacházíme. Holky každou chvíli jen vyjekly a já se taky třásl. Bouřka nepolevovala a neustále se blýskalo. Některá z holek mě objala a pevně se ke mně přitiskla. Při nejbližším zablýsknutí jsem zjistil, že je to Kamila. Hned vedle nás se v objetí držely Eva a Denisa. Kamča ke mně otočila obličej a její rty se dotkly mých. Objal jsem roztřesenou sestřičku, pokusil se jí uklidnit a pusu jí vrátil.

„Já se bojím,“ zašeptala znovu a její ruce se mi obtočily kolem krku. Vzápětí se k nám přitiskly i Denisa s Evou a všichni čtyři jsme se drželi a lehce se líbali, snažíce se zapomenout na zuřící živel. Takto zaneprázdnění jsme si ani nevšimli, že bouřka přešla. Pořád jsme se tiskli k sobě a náhle jsem si uvědomil, že se mi něčí ručka otírá o rozkrok. Moje oči už si pomalu přivykaly nastalé tmě, a tak jsem mohl poznat, kdo to je.

„Eví?“ zašeptal jsem tiše. Sestřička otevřela oči a smutně se na mě usmála. Ale její ruka pořád zůstávala položená na mých kalhotách od pyžama. I Kamila s Denisou otevřely oči a sledovaly Evino počínání. Poslední dobou holky zcela opustily svoje vzrušující sexy prádélko a místo toho trávily čas oblečené do věcí, které jim byly velké a plandaly na nich. Například na noc už nenosily krátká průhledná tílka s krajkami, ale dlouhá vytahaná pyžama. Právě taková teď měly holky na sobě. Kamila a Denisa se na sebe podívaly, pokrčily rameny a přesunuly se těsně k Evě. Opatrně jí stáhly kalhoty a odhalily kundičku, která byla tak dlouho nepoužívaná. Evča tiše vydechla a vytáhla mi péro z kalhot. Sklonila hlavu a vsunula si rudý žalud mezi své měkké rty. Denisa a Kamila se naklonily ke mně a začaly se se mnou něžně líbat. Eva je lehce odstrčila stranou a zašeptala mi do ucha tichou, přesto smutnou prosbičku:
„Vylížeš mě?“

Opatrně jsem ji položil na záda a roztáhl jí nohy. Evča se celá jen třásla, zatímco jsem se ústy blížil k její pičce. Ségra začala hlasitěji oddechovat. Kamila a Denisa se k ní sklonily a na střídačku se s ní začaly líbat. Tím pádem nebylo její sténání slyšet. Lehce jsem olízl hebkou kůži vnitřní strany jejích štíhlých stehen a opatrně jsem kousl do horké kůže. Celé sestřino tělíčko se začalo chvět, zatímco jsem se přesouval blíž a blíž k měkké dírce, která vydávala sladkou vůni.
Špičkou jazyka jsem se dotkl údolíčka tvořeného sestřinými sevřenými závojíčky. Celá se jen rozechvěla. Zavrtěl jsem jazykem a pronikl hlouběji mezi hlaďoučké růžové rtíky. Ty se pootevřely a odhalily těsnou dírku, skrytou uvnitř. Pohledem jsem zjistil, že Denisa se s Evou vášnivě líbá, zatímco Kamila jí vyhrnula triko a střídavě sála její kulatá prsa a ztuhlé rudé bradavky. Evča sténala Denise do úst a jejich jazýčky spolu divoce šermovaly. Přestal jsem vylizovat sestřinu sladkou pičku a zuby jsem se letmo otřel o vystouplý poštěváček. Vzápětí jsem ho sevřel mezi rty a začal lehce sát. Kamila už přešla z Eviných prsou a sázela polibky na sestřino ploché bříško. Postupovala níž a níž až se dostala téměř ke mně.

„Dej mi pusu,“ zašeptala, nahnula se ke mně a našpulila rty. Přiblížil jsem se k jejímu obličeji a těsně nad Evinou kundičkou jsme se políbili. Kamila mě odstrčila stranou a její pusinka se přilepila k Evčině pičce. Zavřela oči a její jazýček jen kmital v té horké a vlhké štěrbince. „Pojď sem, brácha,“ zašeptala tiše Denisa. Sevřela do ruky můj stojící penis a párkrát ho pohonila. Pak ze sebe rychle stáhla všechno oblečení a otočila se na všechny čtyři. Popolezla o kousek dál, takže se její prsa pohupovala Evě nad hlavou a ta začala lehce okusovat a ocucávat vztyčené bradavky.
Denča na mě vystrčila svůj kulatý zadeček a zavrtěla s ním. Naklonil jsem se k ní a začal jí opatrně lízat. Od poštěváčku, přes sevřené nateklé závojíčky až na růžovou zadní dírku. Tam jsem se chvíli zdržel a pokusil se zasunout jazyk do uzounkého análku. Přitom jsem do dlaní sevřel pevné půlky jejího rozkošného zadečku a pomalu ho masíroval.
Ještě párkrát jsem několikrát prolízl úzkou skulinku, než jsem konečně přisunul tuhého ptáka k lákavé kundičce. Jemně jsem ho do ní zasunul až nadoraz a sestřička jen slastí vydechla. Pomalými pohyby boky jsem se v ní pohyboval a přitom jsem jí neustále mačkal pevné hýždě.

Kamila přestala lízat Evinu kundičku a pomalu jí jednou rukou začala prstit. Druhou rukou začala hladit Denisinu prdelku a pomalu jí vsunula jeden prstík do zadečku. Denča začala hlasitěji oddechovat a celá se jen kroutila. S mým penisem v pičce, Kamiliným ukazováčkem v análku a Evinou tlamičkou na prsou se zanedlouho udělala. Celé tělo se jí roztřáslo a úplně kroutila prsty na nohou.
Sklouzla ze mě a zkroutila se do klubíčka a tiše vzlykala. Eva mě povalila na záda a okamžitě si na mě nasedla. Sama si tak mohla určit rychlost a hloubku. Začala pomalu, ale zrychlovala a zrychlovala, takže po chvilce už na mě téměř skákala. Kamila si mezitím stáhla spodní díl pyžama a sedla si mi pičkou na obličej. Ústa mi okamžitě zaplavila její sladká šťávička, mající ananasovou chuť. Vyplázl jsem jazyk a zastrčil ho do té dokonalé studánky. Chvíli jsem s ním vrtěl a kroutil, dokud se nezačala třást a tichounce sténala.

„Teď tu druhou, prosím,“ zašeptala a posunula se zadečkem nad moje ústa. Nijak jsem se nerozpakoval a přejel jazykem přes sevřenou růžovou zadní dírku. Kamča se zachvěla a strčila si dva prstíky do kundičky. Zanedlouho se objevila další ruka a opatrně odtáhla Kamiliny prstíky pryč. A hned potom se těsně u sestřiny kundičky objevila Denisina pusinka a dlouhý jazýček se zabořil do tekoucí pochvičky.

Nikdo z nás nepronesl ani slovo, ale jak Kamila, která si nechávala lízat obě své dírky, tak i Eva, nabodnutá na mém tuhém kopí, vydávaly rozkošné a vzrušující steny. Oběma holkám se povedlo načasovat svá vyvrcholení do jednoho okamžiku. Takže mi sladké dívčí šťávičky zalily jak rozkrok, tak i ústa. Obě holky z nás odpadly, objaly se a přitiskly se k sobě.
Denisa chytila do obou rukou můj stojící klacek a začala mi ho pomalu honit. Pak se sehnula a mezi své rty sevřela můj nateklý žalud. Její hlava se pohupovala nahoru a dolů a jazykem mi dráždila uzdičku. Eva a Kamila se už probraly a připlazily se k nám. Kamila mě začala zlehounka líbat na rty, zatímco Eva mi začala olizovat pytlík.

Netrvalo to dlouho a cítil jsem, že už brzo budu stříkat. Vrazil jsem jazyk Kamile hluboko do krku a o pár vteřin později se mým penisem prohnala bílá smršť. Několikadenní dávka explodovala do Denčiny tlamičky, zatímco já jen sténal Kamile do úst. Všichni čtyři jsme se k sobě přitulili a znovu si uvědomili svojí situaci. Sestřičkám opět začaly téct slzičky z očí. Začali jsme usínat, ale náhle jsme uslyšeli podivný zvuk.
„Co to bylo?“ zašeptala Kamila. Náhle jsme si všimli, že u postele stojí nějaké stíny.
„Kdo to je?“ ptala se Eva. Ale nikdo neodpověděl. Natáhl jsem se k noční lampičce a rozsvítil. U postele stálo několik postav. Všichni čtyři jsme šíleně vykřikli.

Všechny byly černobílé a slabě průhledné. Obličeje jim sice zakrývaly dlouhé kapuce, ale bylo slyšet chraplavé dýchání. Jedna z postav si rozhrnula hábit a najednou šlo poznat, že pod tím oblečením jsou pouze kostlivci. Neznámá postava natáhla ruku naším směrem a zaklapala zuby.

Holky šíleně ječely, zatímco já se natáhl po nejbližší věci, na jakou jsem dosáhl. Byl to polštář. Okamžitě jsem jím mrštil proti postavě před námi. Polštář prolétl skrz průhlednou kostru a dopadl na zeď. Další postava si stáhla kápi a odhalila popraskanou lebku, po které lezlo několik švábů. Z jednoho očního důlku jí vytékalo něco hnusně zeleného, z druhého jí na tenkém nervu viselo velké, bílé oko. Kývalo se ze strany na stranu těsně nad její horní čelistí. Na rozdíl od prvního kostlivce, tomuto všechny zuby chyběly.

„Už… je… čas…“ ozval se velice pomalý, skřípavý a děsivý hlas z míst, kde byly bezzubé čelisti. I po této postavě jsem hodil polštář, ale nemělo to větší účinek. Holky teď byly stulené za mnou a celé se při pohledu na průhledné kostlivce klepaly.

„Co to má bejt?“ vydechl jsem nechápavě. Náhle se začal celý náš dům otřásat. Postavy zmizely a celý svět se začal točit. Viděl jsem, že holky na mě něco zděšeně křičí, ale pomalu se mi začaly rozplývat před očima. Náhle jsem pocítil prudkou bolest v hlavě ale přitom tom jsem ještě vnímal hlasitě hrající melodii, oznamující příchod nové SMS.

Navigace v seriálu<< Story 27 – Beznadějné čekáníStory 29 – Byl to jen SEN!!! >>
2 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x